Pracovní cesty

Zdroj: 

Délka pracovní cesty, řízení vozidla, odškodňování úrazů vzniklých na pracovních cestách. Tyto otázky a odpovědi na ně jsou na BOZPinfo častým tématem, stále jsou však v hledáčku našich čtenářů. Článek tedy shrnuje problematiku pracovních cest a v závěru odkazuje na další články, které se tématu věnovaly.

Pracovní cesty podle zákoníku práce

Zákoník práce upravuje pracovní cestu v § 42. Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti do věku 8 let smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem (§ 240 zákoníku práce). Státní zaměstnanci podle § 45 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, mohou být na dobu nezbytně nutnou vysláni na služební cestu i bez svého souhlasu.

Podle § 153 zákoníku práce (dále ZP) podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel, přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.

Zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, je možné poskytnout cestovní náhrady pouze v případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance (§ 155 ZP). Má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště.

Čas od času se objevuje otázka a následně i nesouhlas s tím, že mnoho hodin, které zaměstnanci stráví cestou do místa výkonu práce na služební cestě, se nepočítá do pracovní doby. Podle § 210 zákoníku práce doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pravidelné pracoviště uvádí § 156 ZP a následující paragrafy a § 166 ZP a následující paragrafy v případě zahraniční pracovní cesty. Doba strávená v dopravním prostředku je zohledněna ve výši stravného.

Samotná cesta je výkonem práce jenom pro řidiče z povolání. Bohužel ani ne pro zaměstnance, kteří pouze vezou své kolegy do místa výkonu práce. Dle § 274a odst. 2 se cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení. Někteří zaměstnavatelé se zaměstnanci, kteří často jezdí služebním či vlastním osobním automobilem na pracovní cesty, sjednávají dohody o pracovní činnosti na výkon práce řidiče tzv. „referentského vozidla“. Pak může být také řízení vozidla zaměstnanci proplaceno, ale proplácí se mu to jako výkon jeho práce na základě dohody o pracovní činnosti a ne na základě pracovní smlouvy, jak uvádí JUDr. Eva Dandová v tomto článku.

Ve svých dotazech se také ptáte, jestli zaměstnanec cestou na pracovní cestu může vézt svého známého, dítě nebo psa. Nebo jestli po dlouhé cestě z místa výkonu práce, když přijede pozdě domů, může jít druhý den později do práce či vůbec může ještě dlouho řídit po výkonu práce, když je unaven. To vše záleží na dohodě se zaměstnavatelem. Jen by měl samozřejmě dodržovat přestávky v řízení dle nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky.

Odškodňování pracovního úrazu na pracovní cestě

Pokud se zaměstnanci stane na pracovní cestě úraz, ne vždy bude úrazem pracovním. V tomto smyslu je to na pracovní cestě podobné, jako kdyby byl zaměstnanec doma.

Dle názoru uvedeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.: 21 Cdo 4834/2010, který se podrobně zabývá jednotlivými úseky zahraniční pracovní cesty, cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná, je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy. Samotná cesta určeným dopravním prostředkem do místa, které je cílem pracovní cesty a zpět, je, jak už bylo uvedeno výše, považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat pracovní činnost, nejdříve ubytuje, končí tento nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení vstupem do místa ubytování. Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování, je pak považována za cestu do zaměstnání a zpět.

Pokud se zaměstnanci stane úraz při cestě v dopravním prostředku, která je považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, například při autonehodě, je tento úraz kvalifikován jako pracovní úraz. Zde má poškozený možnost uplatňovat nárok na odškodnění také podle občanského zákoníku na viníkovi nehody. V tomto případě má poškozený nárok na náhrady při ublížení na zdraví nebo při usmrcení podle § 2958 - 2968 občanského zákoníku. Souběh obou nároků podle zákoníku práce a občanského zákoníku je možný pouze v případě existence více odpovědných subjektů, jak vyplývá z judikátu Nejvyššího soudu sp. zn.: 21 Cdo 1084/2009, kde se uvádí: Jednou žalobou lze dokonce uplatňovat nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů, jakož i nárok na náhradu škody z téže škodné události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Soud nemůže uložit žalovaným povinnost zaplatit náhradu škody společně a nerozdílně. Může však vyslovit, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného.“

Související články v pořadí podle data vydání:

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail