Nepřiznání vyššího odstupného z důvodu nároku na starobní důchod lze považovat za diskriminaci z důvodu věku

Zaměstnankyně, které skončil dlouhodobý pracovní poměr pro nadbytečnost, se domáhala u soudu vyššího odstupného stanoveného v kolektivní smlouvě, které jí zaměstnavatel odmítal přiznat z důvodu jejího nároku na starobní důchod. Jak rozhodly soudy? 

Zaměstnankyni (dále žalobkyně) skončil pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Podle kolektivní smlouvy se zaměstnávající organizace (dále žalovaná) zavázala poskytnout zaměstnanci, s nímž byl ukončen pracovní poměr z organizačních důvodů a který u žalované odpracoval více jak 30 let, odstupné ve výši 14násobku průměrného výdělku. Žalobkyně dostala odstupné pouze ve výši trojnásobku průměrného výdělku (tj. v minimální výši stanovené v § 67 zák. práce) s tím, že vyšší odstupné náleží pouze zaměstnancům, kterým ještě v okamžiku skončení pracovního poměru nevznikl nárok na starobní důchod. Žalobkyně má za to, že to je v rozporu s antidiskriminačním zákonem č. 198/2009 Sb., a že se jedná o diskriminaci z důvodu věku. Po žalované proto požadovala vyplacení vyššího odstupného.

Okresní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nejde o diskriminací z hlediska věku. Odstupné má pomoci zaměstnanci překlenout dočasný výpadek příjmů, přičemž zákonodárce v zákonu výši odstupného stanovil na trojnásobek průměrného měsíčního výdělku jako jakýsi paušální odhad doby, než průměrně zaměstnanec najde jiné zaměstnání. Jestliže kolektivní smlouva upravuje poskytnutí odstupného ve vyšším rozsahu, jde o nepovinný nadstandard. Pracuje-li zaměstnanec u zaměstnavatele delší dobu, je logické, že zpravidla půjde o staršího zaměstnance, který bude velmi obtížně na trhu práce hledat nové zaměstnání, a proto je mu přiznáno výrazně vyšší odstupné. U žalobkyně však takováto složitá životní situace nenastala, protože již pobírala starobní důchod.

Krajský soud rozsudek potvrdil. Zdůraznil, že zaměstnavatel má sice zaručit rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném nebo srovnatelném postavení, ovšem nejedná se o rovnost absolutní. Žalobkyně nemá pravdu, když tvrdí, že pouze jí jediné nebyl nárok na odstupné přiznán. Nelze opomíjet, že soukromé právo jako hlavní hodnotu chrání smluvní svobodu, a to včetně svobody při uzavírání kolektivních smluv, a že proto dosažení úplné rovnosti v rozdělování výhod není možné.

Žalobkyně podala dovolání. Má za to, že sociální výhody a peněžitá plnění, ke kterým se žalovaná v kolektivní smlouvě zavázala, jsou zcela určitě důsledkem dlouhodobě stabilní finanční situace v hospodaření žalované, na níž se žalobkyně po dobu více než 36 let svojí prací podílela. Vytkla soudům, že ve své argumentaci odůvodňující neposkytnutí zvýšeného odstupného zaměstnancům s nárokem na starobní důchod tím, že jsou oproti ostatním propuštěným zaměstnancům zajištěni důchodem, zaměňují okamžik vzniku nároku na starobní důchod s okamžikem přiznání starobního důchodu, které nejsou totožné. Poukázala přitom na ustanovení § 67 zák. práce, které z nároku na odstupné nevylučuje osoby pobírající důchod, natož osoby, kterým vznikl nárok na důchod. Žalovaná navíc pro účely odstupného v kolektivní smlouvě zohlednila pouze příjem ze starobního důchodu, nikoli také jiné vedlejší příjmy zaměstnanců, jako například příjmy z nájmů nemovitostí, z podnikatelské činnosti atd., které obvykle dosahují vyšších částek, než je obvyklá výše důchodu.

Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout často složitou sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez svého zavinění ztratil dosavadní práci. Odstupné může být určeno jen ve větším rozsahu, než stanoví zákoník práce v ustanovení § 67 odst. 1 a 2. Odchylná úprava je přípustná nejen plošně vůči všem zaměstnancům stejného zaměstnavatele, ale i vůči skupinám zaměstnanců nebo vůči jednotlivým zaměstnancům. Zvýšené odstupné lze vázat i na splnění určitých podmínek, vše ovšem za předpokladu, že stanovení těchto podmínek není v rozporu s právními předpisy.

Kolektivní smlouva je dvoustranným právním úkonem mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, zejména plnění poskytovaná zaměstnancům apod. V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu.

Tato smluvní volnost však není neomezená a nemůže být absolutní, neboť musí respektovat odpovídající práva a oprávněné zájmy jak zaměstnavatele, tak zaměstnanců, a zejména musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, mezi které náleží rovněž zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.

Pojmy přímá diskriminace a nepřímá diskriminace upravuje antidiskriminační zákon. V pracovněprávních vztazích je zakázána přímá i nepřímá diskriminace zaměstnance z důvodu věku. Smyslem tohoto zákazu je zabránit tomu, aby se věk zaměstnance stal kritériem, které bude zaměstnavatel uplatňovat při úpravě práv zaměstnanců v pracovněprávních vztazích. Kolektivní smlouva, která by obsahovala ujednání porušující zákaz přímé nebo nepřímé diskriminace z důvodu věku, je v této části pro rozpor se zákonem neplatná.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná ujednáním v kolektivní smlouvě znevýhodnila skupinu zaměstnanců, kterým v okamžiku skončení pracovního poměru již vznikl nárok na starobní důchod, kteří se jinak nacházeli ve srovnatelné situaci. Vzhledem k tomu, že nárok na starobní důchod vzniká zaměstnanci pouze tehdy, jestliže kromě potřebné doby pojištění dosáhne zákonem stanoveného věku, lze sdílet názor žalobkyně, že je zde určitý diskriminační znak. Pro vznik práva na odstupné zásadně není významné, zda zaměstnanec ihned po rozvázání pracovního poměru nastoupil do práce k jinému zaměstnavateli nebo začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, jakých příjmů v novém zaměstnání nebo při samostatné výdělečné činnosti dosahuje, zda je poživatelem starobního či jiného důchodu nebo zda je zabezpečen svým majetkem. Kromě toho nelze přehlédnout, že odstupné sjednané nad zákonný rámec, tak jak bylo pojato v kolektivní smlouvě, zřejmě představovalo také určitou formu odměny za dlouholetou práci zaměstnance. Odmítnutí tohoto plnění zaměstnancům, kterým v době skončení pracovního poměru vznikl nárok na starobní důchod (a kteří tedy již dosáhli důchodového věku), by tento smysl zřejmě postrádalo, neboť lze logicky předpokládat, že v této skupině zaměstnanců budou zastoupeni zvláště dlouholetí zaměstnanci žalované. Ujednání bodu kolektivní smlouvy, které zakládá toto rozdílné zacházení, je proto z důvodu porušení zákazu diskriminace neplatným právním úkonem.

Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5763/2015.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail