Soudní spor zaměstnavatele s pojišťovnou ohledně neuznání pracovního úrazu

V roce 2005 utrpěl zaměstnanec ve funkci proděkana úraz při turnaji ve víceboji, který se konal pod záštitou děkana Podnikatelské fakulty VUT v Brně, a to v pracovní době.

Soud prvního stupně i odvolací soud hodnotily úraz jako úraz pracovní, protože k němu došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Odvolací soud neuznal námitku žalované, Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, že pracovníci, kteří se nechtěli zúčastnit turnaje jako aktivní sportovci nebo jako diváci, mohli pracovat na svých pracovištích a že sportovní činnost nesouvisela s plněním pracovních úkolů proděkana fakulty, který nemusel uposlechnout příkaz, aby se zúčastnil turnaje jako aktivní sportovec.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že poškozený zaměstnanec byl povinen na základě příkazu děkana se uvedeného turnaje zúčastnit a že se jednalo o činnost související s plněním pracovních povinností, neboť účelem turnaje bylo zlepšení vzájemné komunikace a spolupráce zaměstnanců formou společné sportovní aktivity, tedy prohloubení interpersonálních vazeb zaměstnanců. To oba soudy považovaly za činnost související s plněním pracovních úkolů. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5060/2007 (upravená verze je zde), řešící otázku, zda je pracovním úrazem, dojde-li k poškození zdraví zaměstnance při některé z aktivit v rámci tzv. team-buildingu.

Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci požadovanou částku z titulu náhrady nákladů, které žalobce, jako zaměstnavatel, vyplatil svému zaměstnanci, kterému v souvislosti s pracovním úrazem vznikla škoda, když žalobce byl v době úrazu svého zaměstnance u žalované pojištěn pro případ odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, a kdy požadovaná náhrada je v souladu s § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť měla za to, že dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka, zda sportovní hry pořádané zaměstnavatelem jsou pracovní činností. Pokud dovolací soud řešil otázku zaměstnavateli pořádaných tzv. team-buildingů, domnívá se, že se jedná o činnost odlišnou, než jsou sportovní hry. Nesouhlasí, že aktivní sportovní činnost na turnaji ve víceboji by měla být činností, která souvisí s plněním pracovních úkolů proděkana podnikatelské fakulty. Žalovaná je přesvědčena, že děkan nemohl proděkanovi fakulty udělit příkaz, aby se účastnil turnaje jako aktivní sportovec, a pokud tak učinil, mohl zaměstnanec takový příkaz odmítnout, neboť nebyl udělen v souladu s jeho pracovním zařazením. Pokud zaměstnanec účast na sportovním turnaji neodmítl, zúčastnil se sportovní činnosti dobrovolně, nikoliv na příkaz zaměstnavatele, který mu takový příkaz oprávněně nemohl dát. Dovolatelka v dané souvislosti poukazuje i na to, že k takové činnosti nemohl být zaměstnanec zaměstnavatelem prověřen ani z hlediska zdravotní způsobilosti. Má za to, že k náhradě by byla povinna, pokud by proděkan utrpěl úraz například při slavnostním zahájení, ale ne v případě sportovní činnosti tohoto zaměstnance, tedy činnosti, která nesouvisela s jeho činností proděkana podnikatelské fakulty, která není se sportovním zaměřením.

Dovolatelka poukázala i na zjištění ze svědeckých výpovědí, že ostatní zaměstnanci se mohli zúčastnit turnaje jako aktivní sportovci, jako diváci, nebo mohli zůstat na svém pracovišti.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil danou věc v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud správně použil závěry Nejvyššího soudu přijaté ve výše zmíněném rozhodnutí ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007, neboť toto rozhodnutí řešilo obdobnou právní otázku - posouzení úrazu zaměstnance na team-buildingu jako úrazu pracovního, kdy účast zaměstnance na team-buildingu byla povinná.

I v daném případě měl poškozený zaměstnanec na příkaz děkana povinnost účastnit se turnaje pořádaného děkanem Podnikatelské fakulty VUT v Brně, který se konal k prohloubení interpersonálních vazeb zaměstnanců, k prohloubení vzájemné komunikace, a to formou společné sportovní aktivity, probíhající v rámci pracovní doby. Odvolací soud tedy správně posoudil, že se v daném případě jednalo o úraz pracovní. Bylo proto na místě dospět k závěru, že žalobce odpovídá poškozenému zaměstnanci za škodu vzniklou mu úrazem, neboť taková činnost souvisela v posuzovaném případě s pracovní činností poškozeného zaměstnance.

Za škodu takto vzniklou odpovídá zaměstnanci zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru, a proto, byl-li žalobce jako zaměstnavatel u žalované pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu podle vyhl. č. 125/1993 Sb., náleží mu požadované pojistné plnění.

Dovolací soud proto dovolání žalované zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 490/2013.