Úraz při stmelování kolektivu

Kolegové z práce jeli na hory s vytyčeným programem od zaměstnavatele, jehož součástí bylo i lyžování. Jeden z nich utrpěl úraz. Je tento úraz považován za pracovní a má být odškodněn? Nebo šlo o volnou zábavu zaměstnanců a zaměstnavatel nenese odpovědnost? Přečtěte si, jak rozhodly soudy.

Zaměstnanec utrpěl úraz během lyžování na pracovní cestě, tzv. team-buildingu, jehož hlavním smyslem bylo „vytvoření a stmelení pracovního (manažerského) týmu schopného vysokého nasazení v tvrdých podmínkách a připraveného k tvůrčí práci“. V důsledku tohoto úrazu - tříštivé nitrokloubní zlomeniny v oblasti zápěstí - byl přibližně měsíc v pracovní neschopnosti. Zaměstnavatelka (dále žalobkyně) tento pracovní úraz odškodnila, pojišťovna (dále žalovaná) odmítla pojistné plnění vyplatit.

Obvodní soud vycházel ze zjištění, že zaměstnanec se na základě pokynu zaměstnavatelky účastnil zimního výjezdního zasedání v rakouském lyžařském středisku, a že v době, kdy se dle stanoveného denního programu konalo lyžování účastníků, „zasedání“ na sjezdovce i mimo ni, utrpěl následkem pádu při sjíždění svahu úraz. Vzhledem k tomu, že žalobkyně označila předmětné zasedání za povinné a zároveň stanovila program tohoto zasedání, souhlasila s úhradou cestovních nákladů a možnost vyslat zaměstnance na pracovní cestu byla dohodnuta v pracovní smlouvě, soud rozhodl, že je naplněna zákonná definice pracovní cesty stanovená v ust. § 38 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 42 ZP). Podle ustanovení § 25 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (nyní § 273 ZP) je plněním pracovních úkolů i jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele či činnost, která je předmětem pracovní cesty. Žalobkyně splnila svoji povinnost a pracovní úraz odškodnila. Žalovaná měla za povinnost po oznámení předmětného úrazu z titulu zákonného pojištění žalobkyni vyplacenou škodu nahradit. Proto podle názoru soudu prvního stupně je uplatněný nárok žalobkyně opodstatněný.

Žalovaná se odvolala. Odvolací (městský) soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice věc zcela správně skutkově zjistil, avšak nesprávně právně posoudil. Podle něj úraz zaměstnance nelze posoudit jako pracovní úraz ve smyslu ust. § 190 odst. 1 ZP (nyní § 271k odst. 1 ZP). Podle jeho názoru výjezdní zasedání sice bylo pracovní cestou, avšak lyžování nebylo ani pracovní činností, ani plněním pracovních povinností poškozeného. Bylo programem zcela dobrovolným a nesouvisejícím s plněním pracovních povinností. Odvolací soud rozhodl, že žalobkyně nemá nárok na pojistné plnění ze strany žalované a žalobu zamítl.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání, které podala žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, je opodstatněné. V dovolání žalobkyně namítala, že odvolací soud opominul, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je odpovědností objektivní a že pracovní cesta byla zaměstnanci vedoucím zaměstnancem nařízena, zúčastnil se předem stanoveného programu podle časového harmonogramu včetně přesunu na lyžích. Kdyby se lyžování nezúčastnil, dopustil by se porušení pracovní kázně, protože porušil týmový program. Dle jejího názoru nelze tudíž souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že lyžování bylo programem zcela dobrovolným a nesouvisejícím s plněním pracovních úkolů. Nelze po zaměstnanci tedy spravedlivě požadovat, aby plnění přijaté v dobré víře, že jde o pracovní úraz, nyní zaměstnavateli vracel jako plnění bez právního důvodu. Kromě toho odvolací soud svým rozhodnutím porušil tzv. zásadu právní jistoty, kdy je nasnadě, že se zaměstnanci budou bát jezdit na pracovní cesty z důvodu, že jejich případné nároky na odškodnění pracovního úrazu budou zamítnuty.

Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je třeba ji posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností vyplývajích z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000). S názorem odvolacího soudu, že toto výjezdní zimní zasedání sice bylo pracovní cestou, ale lyžování, při kterém se zaměstnanci úraz stal, nebylo ani pracovní činností, ani plněním pracovních povinností poškozeného, nelze souhlasit.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že, je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. V praxi je zastáván názor, že průběh pracovní cesty se štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Tak kupříkladu cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se dopravuje do místa určení, je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, samotná cesta určeným dopravním prostředkem do stanoveného místa je považována za úkon nutný před počátkem práce, a jestliže se zaměstnanec v místě, kde má vykonávat činnost, nejdříve ubytuje, končí tento úkon vstupem do místa ubytování atd. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení projednávané věci je významné posouzení právní povahy činnosti (toho úseku pracovní cesty, v jejímž zaměstnanec úraz utrpěl).       

Je jistě mimo pochybnost, že předmětem pracovní cesty, na kterou byl zaměstnanec vyslán příkazem žalobkyně, kterému byl povinen se podrobit, nebyl výkon práce podle pracovní smlouvy. Účast na plánovaných činnostech ale byla zaměstnavatelem předpokládána, neboť důvodem vyslání zaměstnanců na pracovní cestu mělo být budování manažerského týmu, neboli – jak uvedeno výše – vytvoření a stmelení pracovního týmu schopného vysokého nasazení v tvrdých podmínkách a připraveného k tvůrčí práci. S ohledem na uvedené okolnosti a za uvedených podmínek tedy činnost, při níž pracovník utrpěl úraz, nelze považovat bez dalšího za jeho soukromou (individuální) záležitost, za věc jeho osobní záliby.

Tzv. team-building bývá chápán jako intenzivní, záměrné budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. Významné je individuální posouzení obsahové náplně výjezdního zasedání a v tomto rámci také posouzení konkrétní činnosti (úseku pracovní cesty), při níž došlo k poškození zdraví zaměstnance. Nepochybně by se nejednalo o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, kdyby po skutkové stránce bylo kupříkladu zjištěno, že šlo pouze o společný pobyt zaměstnanců bez cíleného průběhu, který měl jen povahu „zaplacené dovolené“.

Nejvyšší soud České republiky označil napadený rozsudek odvolacího soudu za nesprávný a zrušil jej.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5060/2007.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 811
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail