Řetězení pracovních poměrů akademických pracovníků

Akademická půda je specifickým pracovním prostředím, a to především typickým během akademického roku ve dvou semestrálních úsecích s výkyvy požadavků na personální zajištění výuky, pracovní náplní rozdělenou povětšinou na pedagogickou a vědeckou, resp. další tvůrčí činnost, částečně autonomní organizací rozvrhu pracovní doby samotnými zaměstnanci, ale také prolínáním pracovních úkolů daných evropskými projekty, kterým se původní pracovní poměr v různé formě podřizuje (včleněním do stávajícího úvazku nebo uzavření paralelního pracovněprávního vztahu).

Tyto a další aspekty vysokoškolského prostředí mohou přinášet komplikace do pracovněprávních vztahů akademických pracovníků (profesoři, docenti, odborní asistenti, asistenti, lektoři a pracovníci podílející se na pedagogické činnosti), přičemž jihomoravský inspektorát práce již zaznamenal podněty ke kontrole především nezákonného opakování pracovních poměrů na dobu určitou, které může mít za následek při uplatnění nároku zaměstnancem obligatorní změnu smluvního vztahu na dobu neurčitou (§ 39 odst. 5 zákoníku práce).

Zákoník práce v aktuálním znění obecně stanoví, že doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi stejnými smluvními stranami nesmí přesáhnout 3 roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát. Za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení (§ 39 odst. 2).

Pro odchýlení od tohoto postupu je třeba odkázat zejména u déle trvajících pracovních smluv na speciální úpravu neomezeného řetězení pracovních poměrů akademických pracovníků vymezenou do 31. 12. 2009 v zákoně o vysokých školách (§ 70 zákona č. 111/1998 Sb.). S účinností od 1. 1. 2010 bylo možné sjednat pracovní poměr s časovým omezením nejvýše dvakrát za sebou na dobu 2 až 5 let. Od 1. 1. 2012 byla zvláštní úprava pracovních poměrů na dobu určitou ve vysokoškolském zákoně zrušena, kdy od tohoto data se pracovní poměry akademiků včetně jejich prodlužování řídí zákoníkem práce (§ 39). Dle přechodných ustanovení téhož předpisu se zároveň k předchozím opakováním pracovního poměru nepřihlíží. Takto měly a stále mají vysoké školy možnost příslušným zaměstnancům prodloužit pracovní poměr dle okolností ještě dvakrát nejvýše o celkových 6 let.

Z kontrolní praxe je patrné, že vysokoškolští zaměstnavatelé v některých případech legitimně využili oprávnění uvedené v ust. § 39 odst. 4 zákoníku práce, kdy při existenci důvodů spočívající ve zvláštní povaze práce, na jejichž základě nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnancům navrhl založení pracovního poměru na dobu neurčitou (typicky „pracovníci na projektech“), nepostupují podle obecného pravidla, ale po dohodě s odborovou organizací upravili bližší vymezení těchto důvodů a pravidel jiného postupu zaměstnavatele při sjednávání a opakování pracovního poměru na dobu určitou a okruh dotčených zaměstnanců.

Jak se vysoké školy vypořádají s doběhem doby určité již opakovaně prodloužených pracovních poměrů bez další možnosti prolongace zejména pedagogické části úvazků akademiků, u kterých nelze s jistotou odkazovat na uplatnění uvedené výjimky, se teprve ukáže. Rozhodně lze ale očekávat zvýšený počet dotazů i podnětů k prošetření postupu vysokých škol v této specifické oblasti.