Úraz na cestě do školní jídelny

Zaměstnankyně školy (dále žalobkyně) se domáhala, aby jí její zaměstnavatelka (dále žalovaná) odškodnila pracovní úraz. Úraz (podvrtnutí kotníku levé nohy) se stal, když šla na oběd do školní jídelny, na nerovnosti chodníku v prostoru mezi vchodem do budovy školy a vchodem do jídelny. Byla necelý měsíc v pracovní neschopnosti. Stravování ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele, sice není úkonem během práce obvyklým ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (nyní § 274 zákoníku práce), ale podle jejího názoru pojem objektu zaměstnavatele není možné vykládat ve smyslu místním, nýbrž ve smyslu věcném, tj. za součást takového objektu je nutno považovat závodní jídelnu, která slouží ke stravování výlučně zaměstnanců žalované a jejích žáků, byť je od hlavní budovy oddělena pásem veřejného chodníku.

Obvodní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že cesta žalobkyně k obědu nebyla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a tudíž se nemohlo jednat o pracovní úraz, neboť k úrazu žalobkyně došlo na veřejném chodníku, ke kterému žalované nesvědčilo žádné zvláštní právo, a zaměstnanci školy a žáci jej prostě využívali jako běžní chodci, neboť chodník je veřejný a přístupný každému.

Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že sama skutečnost, že jediný přístup ke školní jídelně vede po veřejné komunikaci, neznamená, že tento pozemek se stává součástí objektu zaměstnavatele právě v důsledku jediného možného přístupu do školní jídelny. Žalované by musela k danému pozemku svědčit konkrétní práva a povinnosti, což by však zakládalo i její občanskoprávní odpovědnost ve vztahu ke všem osobám, nikoliv pouze k zaměstnancům. K vydržení pozemku či pásu veřejného chodníku - jak žalobkyně rovněž namítala - nemohlo dojít, protože žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k veřejné komunikaci.

Žalobkyně podala dovolání. Namítala, že okolnost, že budova školy je prostorově a funkčně uspořádána tak, že do školní jídelny neexistuje jiný přístup, například vnitřkem budovy školy, nelze přičítat k tíži postiženého zaměstnance. Podle jejího názoru totiž v případě, kdyby škole ryze formálně svědčilo vlastnické právo k cestě, kde k úrazu došlo, nebylo by vůbec žádných pochyb o tom, že se jedná o pracovní úraz utrpěný v objektu zaměstnavatele. Uvedený chodník je pro účely cesty za stravováním zaměstnanců žalované užíván od počátku šedesátých let, kdy škola byla postavena, nepřetržitě, a tudíž je zřejmé, že za součást objektu zaměstnavatele je třeba považovat pás veřejného chodníku, pokud tento chodník představuje jediný přístup zaměstnanců do jídelny zaměstnavatele. V daném případě se žalobkyně z areálu zaměstnavatele nevzdálila, když její cesta vedla přímo z jedné části budovy školy do části druhé, a to výlučně za účelem závodního stravování ve školní jídelně. Její cesta na oběd do školní jídelny byla tudíž nutným úkonem směřujícím k obnovení pracovních sil, a proto se - jak dále dovozovala - jednalo o úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a úraz při této cestě utrpěný je pracovním úrazem.

Soudní praxe dříve vycházela z názoru, že z úkonů potřebných k výkonu práce a úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení je vyňato stravování, nikoliv také cesta ke stravování, aniž vysvětluje, zda má na mysli cestu ke stravování v areálu zaměstnavatele, anebo mimo něj. Jedna část dobové literatury se klonila k názoru, že by zaměstnavatel odpovídal za úraz, k němuž by došlo cestou do závodní jídelny, jen kdyby se stal v areálu organizace, zatímco jiní autoři mínili, že opustí-li pracovník za účelem stravování areál organizace, jde o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů. Později se stanovilo, že za pracovní úraz se umožňuje považovat poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování, jen jestliže tato cesta byla konána v objektu zaměstnavatele. Východiskem úvah zde může být okolnost, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem - jde-li o rozsah úkonů potřebných k výkonu práce, úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení - má své místo jen v případech, kdy zaměstnavatel může mít možnost vlastními opatřeními ovlivnit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a kdy je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele usměrňujícím jeho jednání. Protože toto působení preventivní povahy není zpravidla možné mimo areál zaměstnavatele, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby odpovídal za úraz, k němuž dojde mimo sféru jeho působnosti na veřejném prostranství. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že do budovy školní jídelny neexistuje jiný přístup, než po chodníku, kde žalobkyně úraz utrpěla, ani že žalobkyně přecházela po veřejném prostranství výlučně za účelem závodního stravování. Otázka stavebního uspořádání budovy, ani okolnost, zda subjektivním důvodem opuštění prostoru působnosti zaměstnavatele bylo jedině stravování anebo ještě příčiny jiné se stravováním nesouvisející, nemění nic na skutečnosti, že k úrazu došlo na cestě ke stravování mimo objekt zaměstnavatele.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele, je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Utrpí-li zaměstnanec úraz mimo rámec těchto prostor, není z tohoto hlediska významné, že cesta po veřejném prostranství byla k místu stravování jediným možným přístupem.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1824/2005.