Jak se nenechat zavřít za práci s dětmi a mládeží, plus pár drobností navrch…

Zdroj: 
Několik nedávno zveřejněných článků k bezpečnosti při práci s dětmi a mládeží možná nahání strach. Snad to vypadá, že každý, kdo chce věnovat zdarma svůj volný čas této činnosti, stojí vlastně, jak se říká, „jednou nohou v kriminále“. Aby tomu tak nebylo, je dobré respektovat některé zásady uvedené v tomto Tématu týdne.

Několik nedávno zveřejněných článků k bezpečnosti při práci s dětmi a mládeží možná nahání strach. Snad to vypadá, že každý, kdo chce věnovat zdarma svůj volný čas této činnosti, stojí vlastně, jak se říká, „jednou nohou v kriminále“. Aby tomu tak nebylo, je dobré respektovat tyto zásady:

  1. Znát základní bezpečnostní pravidla, což umožní lépe předem odhadnout rizika.
  2. Opakovaně provádět poučení a proškolení vedoucích, zástupců, starších členů kolektivu.
  3. Opakovaně poučit děti před každou činností.
  4. Řídit se zdravým rozumem a pravidlem přiměřenosti.

Zatímco první zásada je jasná a srozumitelná, následující si zasluhují krátké vysvětlení.

Princip odpovědnosti platí vždy shora dolů. V základě je zodpovědným vždy statutární zástupce organizace (ředitel školy či firmy, předseda sdružení atp.). Zvykovým, lépe však stanoveným, způsobem je odpovědnost dále dělena mezi ostatní vedoucí a „podvedoucí“, učitele, instruktory… Je povinností statutárního zástupce zajistit jejich prokazatelné proškolení, poučení, seznámení s pravidly a předpisy. Učiní-li tak, a dojde-li přesto při činnosti ke škodě či úrazu, není již zodpovědný on, ale ten, kdo byl pověřen konkrétním vedením, dozorem a dohledem. (Struktuře a četnosti školení vedoucích byl věnován již jeden z předchozích článků.)

Stejně tak pokud vedoucí oddílu či instruktor prokazatelně poučí děti a bude se provádět činnost přiměřená, jde pak případná škoda či úraz k tíži toho, kdo je způsobil. Poučení dětí probíhá pochopitelně méně formálním způsobem, zpravidla se nečiní zápisy atp., ale je dobré mít alespoň jednoho dospělého svědka, že poučení proběhlo. Poučení dětí se zápisem o jeho provedení, seznamem zúčastněných a podpisem svědka (nikoli jednotlivých dětí) doporučuji u tzv. „vstupního“, „ročního“ a „táborového“ poučení.

Je častým omylem domněnka, že děti nemohou nést odpovědnost. I dítě nese odpovědnost, a to vždy v rozsahu svých možností daných věkem, zkušeností a rozumem. Tedy pokud vedoucí řekne desetiletým dětem, že nebudou chodit na kraj té skály a v nestřeženém okamžiku mu tam někdo spadne, není důvod, aby byl tento vedoucí popotahován, neboť desetileté dítě ví, že z výšky lze spadnout a že pokud dá vedoucí pokyn, tak se jím má řídit. Pokud desetiletý kluk na akci rozbije prakem okno, uhradí škodu rodiče, nikoli vedoucí, a to i pokud předem vedoucí neřekl, že do okna prakem střílet nesmí, neboť desetiletý kluk to ví a také ví, že sklo je křehké a dá se rozbít.

A zde se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu - k zásadě přiměřenosti. Všechny činnosti s dětmi musí být přiměřené a musí před nimi proběhnout přiměřené poučení. Přiměřenost nelze definovat. Pro každého jednotlivce i každý kolektiv je přiměřeným něco trochu jiného. Pokud bude pražský oddíl dvanáctiletých dětí pořádat odpolední hru po Starém Městě pražském, řekněme po dvojicích, jde o přiměřenou aktivitu. Pokud vedoucí pojede s těmito dětmi poprvé na víkendovku do přírody a v neznámém lesním terénu jim připraví orientační závod, bude to pravděpodobně velmi riziková a nepřiměřená činnost. Přesně opačně tomu bude u vesnického oddílu se stejně starými dětmi. Pro zkušeného vedoucího se strukturovaným oddílem (družinový systém), kde jsou všechna děcka již více než dva roky, nemusí být nepřiměřené, pokud s nimi pojede sám na jednodenní akci a bude jich tam mít čtyřicet. Pro nového nezkušeného vedoucího s dětmi z čerstvého náboru může být deset dětí na odpolední dvouhodinovou schůzku v klubovně nepřiměřený počet. A tak dále. Princip přiměřenosti platí pro počet dětí na vedoucího, při posuzování plánovaného programu, při rozsahu a četnosti opakování poučení, ale pak zejména při posuzování odpovědnosti za způsobenou škodu či úraz. Přiměřeně se na oblast práce s dětmi a mládeže aplikují i obecně platné a související právní předpisy.

Podle bezpečnostních předpisů se nesmí v rámci činností snižovat možnosti rozpoznávání rizik. Podle tohoto pravidla by nebylo možno s dětmi hrát hru „na slepou bábu“, neboť při ní vlastně záměrně snížíme možnost dítěte vnímat okolí a zvýšíme riziko úrazu. Zdravým rozumem a zásadou přiměřenosti chápeme, že hra „na slepou bábu“ je normální, běžná a přiměřená hra – pokud pro ni ovšem nezvolíme nebezpečný členitý terén. Tedy i různé obdobné a aplikovatelné předpisy, které nejsou výslovně určeny pro volnočasovou činnost s dětmi a mládeží (např. školské předpisy, zákoník práce atp.), je nutno filtrovat skrz síto přiměřenosti a zdravého rozumu.
Na zásadu přiměřenosti nově přistupují i některé hlavní právní předpisy pro volnočasovou činnost. Například původní vyhláška pro zotavovací akce striktně tabulkou stanovovala maximálně povolenou délku tras i váhu zavazadel pro turistickou činnost. Nová vyhláška již hovoří pouze o přiměřené zátěži. Stará vyhláška stanovovala teplotní limity pro turistiku, nová již hovoří o přiměřeném počasí atp.

Pár drobností navrch:

Pravidla pro koupání dětí nejsou nastavena transparentně. Vyhláška hovoří, že dozor u koupání s dětmi musí vykonávat osoba, která je schopna podat záchranu tonoucímu. Není tedy zřetelné, zda se tím myslí, že dozor může vykonávat pouze proškolený plavčík, či kvalifikovaný zdravotník (součástí kursu pro zdravotníky je první pomoc při záchraně tonoucího), či prostě ten, kdo se cítí být dobrým plavcem schopným vytáhnout topící se dítě z vody. Bohužel tedy až právní praxe v rozhodnutích soudů ukáže, jak právníci toto ustanovení vyloží. Opět bych zde doporučoval přiměřenost a zdravý rozum s přihlédnutím k nejasné právní formulaci.

K již uvedené kapitole o koupání děcek bych ještě doplnil, že děcka nikdy do koupání nesmíme nutit a to ani tím, že budeme požadovat důvod odmítnutí. Například děvčata se mohou stydět přiznat menstruaci.

U koupání se též uvádí hodinový odstup od větší tělesné námahy a od jídla a doporučuje se postupné osmělení, nikoli hned skočit do vody. Je dobré znát důvod. Tím je prevence prudkých změn krevního tlaku. Celkový objem krevního řečiště je totiž podstatně větší než objem krve v něm. Tělo si automaticky reguluje množství oběhu krve vzhledem k zátěži jednotlivých orgánů. Při větší námaze „otevře více kohoutky“ do svalů, po jídle zase k žaludku a střevům. Pokud v takovou chvíli někdo skočí do vody, reaguje tělo na prudkou změnu teploty a „otevře kohoutky“ do podkožních cév. Tak může dojít k prudkému snížení krevního tlaku s následnou mdlobou a utonutím.

Vyhláška pro silniční provoz říká, že organizovaná skupina musí jít po pravé straně vozovky. Toto ustanovení je bohužel v rozporu se zdravým rozumem. Zákon zde upřednostnil jakousi spornou plynulost silničního provozu před bezpečností. Pokud se budete řídit zákonem, bude vás bolet za krkem od stálého ohlížení, zda se neblíží zezadu nějaké auto, a riziko autonehody je mnohem vyšší. Pokud dáte přednost zdravému rozumu a půjdete po levé straně vozovky, tak sice díky dobrému přehledu o provozu půjdete mnohem bezpečněji, ale můžete dostat pokutu, či v případě autohavárie být stíháni za porušení vyhlášky.

Tento text jsem kdysi objevil na nástěnce jedné klubovny. Není špatný nápad vyvěsit jej dětem na očích.

Co dělat, když se vážně ztratím:
Autor: Jolana Nováková

  1. Je-li vás více, nerozdělujte se.
  2. Pokud jste v neznámém, nepřehledném, nebezpečném terénu (hory atp.) či bez možnosti orientace (mlha, tma, vánice), zůstaňte na místě, nikam nechoďte a čekejte, až vedoucí či jiná záchrana najde vás – dávejte znamení (baterka, píšťalka, volání), ale nevysilujte se, (případně si na místě vytvořte provizorní úkryt – např. při vánici v horách – ale označte ho, např. tyčí či lyžemi s pestrým kusem oděvu atp.).
  3. Pokud je terén bezpečný a viditelnost dobrá, tak se vraťte na poslední místo, kde byla značka, a ještě jednou hledejte.
  4. Když cestu nenajdete, nechte na posledním místě písemnou zprávu - čas, kdo, co budete dělat dál.
  5. Máte-li přístup k telefonu, volejte _________________ (mobil vedoucího akce, příp. jiný kontakt).
  6. V případě cesty po malých sídlech bez telefonu či železnice nechávejte zprávy na rozcestníku, v autobusové zastávce či na schránce pošty.
  7. Zachovávejte obecná pravidla bezpečnosti (nepřípustná je například chůze po kolejích) a chovejte se slušně.
  8. Nebojte se požádat o pomoc, ale nechoďte k nikomu domů ani na odlehlá neznámá místa.
  9. Dojděte na nádraží a nechte tam zprávu o tom, kde jste, kdo jste, kdy a co budete dělat, požádejte, aby zprávu zatelefonovali po trati všem výpravčím v okolních čtyřech stanicích (dvě na každou stranu).
  10. V případě problémů (úraz, stmívání, vyčerpání, jste ztraceni déle než tři hodiny) dojděte k telefonu a ohlaste se na tel. místní policie – 156, nebo na tel. integrované záchranné služby – 112: ztratili jsme se, vedoucí nás hledá a bude vás kontaktovat, jsme tam a tam, budeme dělat to a to, ev. přijeďte pro nás...
  11. Dojděte nebo dojeďte na tábořiště či do jiného předem domluveného cíle - nevíte-li jak, zůstaňte na místě.
  12. Do vlaku či autobusu nastupte klidně bez peněz - vystupujte slušně, vysvětlete problém, zaštiťte se jménem oddílu a udejte jeho adresu - jízdné můžeme vyrovnat dodatečně.

Takto sepsané to vypadá velmi dramaticky. V praxi je to obdobné jako první pomoc - kdo z nás již v praxi použil dýchání z úst do úst? Přesto je dobré je znát. Děti by měly vědět, že ne každé zakufrování při orienťáku je hodno následného celostátního pátrání. Měly by ale také znát, co mají dělat, když se jim skutečně podaří ztratit se - že se mají ohlásit na veřejných místech (zejména na železnici a policii), vracet se domů (na tábořiště apod.), nebo zůstat na místě. Vedoucí, který ví, jak se v případě krize jeho děti zachovají, je při hledání ve značné výhodě.

Ilustrační obrázek

Ilustrační obrázek

www.smop.cz 

 www.crdm.cz

Autor článku: 

Komentáře

Úraz dítěte v mateřské školce.

14.11.2006 - 15:44 Alois Groš
Při hrách dětí na dvorku MŠ, se děti také houpaly na houpačce.Na druhý den zjistila maminka, že dítě má bolesti hlavy.Dítě řeklo, že spadlo z houpačky.Dítě bylo tři dny na pozorování v nemocnici.Jak se bude řešit odpovědnost?Je pro tyto účely učitelka MŠ pojištěna, pojistkou pro úraz a nemoc?

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844

Sociální sítě VÚBP

facebook linkedin instagram buzzsprout twitter youtubepinterest

Kde nás najdete

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail