Pracovní doba a problémy v praxi

Přestávky v práci

Přestávky v práci

Institut přestávky v práci upravuje ustanovení § 89 zákoníku práce. Zde byla původně v r. 2000 stanovena povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci nejdéle po čtyřech a půl hodinách přestávku na jídlo a oddech. Zároveň bylo stanoveno, že se nyní přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby.

Obecným důvodem této úpravy byla potřeba zkrátit týdenní pracovní dobu maximálně na 40 hodin, abychom se vešli do limitu evropské směrnice, která stanoví jako maximum týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Podmínka, že přestávka na jídlo a oddech se poskytuje nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce byla implementací evropské směrnice o ochraně mladistvých a směrnice o pracovní době.  Týdenní pracovní doba se sice podle § 83a odst. 1 zákoníku práce zkracuje nejvýše na 40 hodin týdně, nicméně zaměstnance jako takového se tato změna nedotkne, neboť bude muset být stejně nejdéle po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce poskytnuta přestávka na jídlo a oddech v trvání minimálně 30 minut, takže dotyčný zaměstnanec stejně stráví na pracovišti minimálně 42 a půl hodiny týdně a mzda mu v důsledku této změny nebude snižována.

Druhá euronovela v r. 2004 provedla změnu v tom smyslu, že povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přestávku na jídlo a oddech je posunuta do doby nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce a s tím, že mladistvým musí být poskytnuta po čtyřech a půl hodinách nepřetržité práce. Na tom vydělali zaměstnanci na kratší než stanovenou pracovní dobu, kteří pracují např.  6 hodin denně, protože na začátku a na konci směny se přestávka nečerpá a pak také zaměstnanci v 10ti hodinových a delších směnách, protože již nemají povinnost čerpat druhou přestávku a v rámci vyrovnávacího období (jejich harmonogramu) budou pracovat o několik směn méně.

Přestávku na jídlo a oddech je nutno chápat jako institut prevence před úrazy obecně chránící zdraví zaměstnance. Z toho důvodu se také přestávky nemohou poskytovat na začátku nebo na konci směny. Navíc i z hlediska obecných zdravotnických principů není rozhodně žádoucí, aby zaměstnanci pracovali nepřetržitě osm hodin a teprve po té době se najedli. Zákon výslovně nestanoví po jaké minimální době práce může být přestávka na jídlo poskytnuta a ani nestanoví, zda musí být přestávka poskytnuta vcelku nebo po částech. Jediná zásada, která vyplývá z ustanovení § 89 odst. 1 zákoníku práce je, že během šesti a půl hodin od začátku směny musí každý zaměstnanec vyčerpat 30 minut na jídlo a oddech. Zda-li ji vyčerpá najednou či po částech je lhostejno.

Podle věty druhé ustanovení § 89 odst. 1 zákoníku práce platí, že jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba pro oddech a jídlo. Tuto zásadu lze aplikovat pouze tam, kdy skutečně z provozních důvodů (a musí se jednat o objektivní provozní důvody) zaměstnavatel nemůže zaměstnanci zajistit, že může čerpat 30 minut přestávku na jídlo a oddech a přitom se nemusí zdržovat na pracovišti a může skutečně odpočívat v pravém slova smyslu, pak není naplněna zásada obsažená v ustanovení § 89 odst. 1 věta první zákoníku práce a zaměstnanci je poskytována pouze tzv. přiměřená doba pro oddech a jídlo.Tato přiměřená doba pro oddech a jídlo není přestávkou v práci podle věty první výše citovaného ustanovení a tudíž se do pracovní doby započítává a je ve svém důsledku placena. Aplikace tohoto ustanovení se v praxi používá většinou jednomužných pracovišť, kde zaměstnavatel skutečně z objektivních důvodů nemůže zajistit střídání zaměstnanců. Řada zaměstnanců s touto možností počítá a např. si nosí s sebou svačinu do práce, aby se mohli v průběhu práce nasvačit. V těchto případech ale zaměstnavatel nemůže těmto zaměstnancům odečítat půl hodinovou přestávku na jídlo a oddech z odpracované doby.

V souvislosti s čerpáním přestávky na jídlo a oddech se vyskytuje otázka, zda mohou zaměstnanci opustit pracoviště či nikoliv. To však zákon výslovně neřeší. Každý zaměstnavatel by v praxi k řešení této otázky měl přistupovat v kontextu s tím, jakým způsobem zajišťuje zaměstnancům možnost stravování na pracovišti a zda skutečně např. z objektivních důvodů (např. osobních prohlídek zaměstnanců) nemůže zaměstnancům umožnit, aby o přestávce opouštěli pracoviště. Obecně totiž platí, že přestávka na jídlo a oddech není součástí pracovní doby a je tedy dobou odpočinku zaměstnance, takže by zaměstnanec měl být omezován v jejím využití jen minimálně. Je možno tuto otázku řešit i v pracovním řádu zaměstnavatele.

V té souvislosti je třeba poznamenat i skutečnost, že při posuzování pracovního úrazu platí podle novelizovaného nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce, že veškeré úkony v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele jsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Nadále samozřejmě platí i výjimky z této zásady ve smyslu § 25 odst. 3 nař.vl.č. 108/1994 Sb., jako je především vlastní stravování, ale jinak obecně platí, že pokud zaměstnanec v době přestávky na jídlo a oddech –byť tato není součástí pracovní doby- utrpí na pracovišti úraz, jedná se o úraz pracovní.

Zcela závěrem je třeba upozornit, že je třeba v praxi důsledně odlišovat přestávku na jídlo a oddech od tzv. bezpečnostní přestávky. Bezpečností přestávky jsou účelově určeny k prevenci před poškozením zdraví zaměstnance, který pracuje v rizikovém prostředí. Bezpečnostních přestávek je celá řada, známé jsou bezpečností přestávky řidičů, zaměstnanců pracujících v hluku, s motorovými pilami, u zobrazovacích jednotek nebo zaměstnanců pracujících v osobních ochranných pracovních prostředcích apod. Tyto přestávky však jsou na rozdíl od přestávky na jídlo a oddech ve smyslu ustanovení § 89 zákoníku práce výkonem práce. Bezpečnostní přestávky se poskytují vždy po určité době práce v rizikovém prostředí (např. u počítačů po každých dvou hodinách nepřetržité práce v délce 5 –10 minut) a ne každý zaměstnanec je čerpá denně, neboť jejich poskytování a čerpání odvisí výhradně od výkonu konkrétní práce a od toho, kdy zaměstnanec začal rizikovou práci vykonávat a kdy mu uplynula zákonná doba pro vznik nároku na bezpečnostní přestávku. Teoreticky je možné, že přestávka na jídlo a oddech se tzv.sejde v čase s bezpečnostní přestávkou, i když tato je zpravidla kratší než přestávka na jídlo a oddech. V tom případě je třeba z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci vždy preferovat bezpečnostní přestávku, neboť tato je povinná z důvodu ochrany zdraví zaměstnance před škodlivými účinky pracovního prostředí a zaměstnanci nejprve poskytnou bezpečnostní přestávku a posléze přestávku na jídlo a oddech.