Pracovní doba a problémy v praxi

Úvodem

Úvodem

Úvodem je třeba připomenout, že právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce obsažena v části druhé hlavě třetí, tj. v ustanoveních § 83 až 99a zákoníku práce. Tato pasáž byla samozřejmě harmonizována s evropským právem, konkrétně se směrnicí ES č. 93/104/EC, o určitých aspektech stanovení pracovní doby. Není bez zajímavosti, že tato směrnice se hned v preambuli odvolává na tzv. rámcovou směrnici o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (směrnici Rady č. 83/391/EEC o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění směrnice Rady č. 91/383/EEC). Evropské právo totiž vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnance včetně prodlužování délky dovolené na zotavenou základní preventivní opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která výrazným způsobem ovlivňují prevenci rizik jako takovou a předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání zejména.

Z těch všech důvodů směrnice připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin.
Proto je přímo v ustanovení § 83a odst. 1 zákoníku práce výslovně je stanoveno, že délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně a v odstavci 2 § 83a zákoníku práce je délka stanovené týdenní pracovní doby upravena následujícím způsobem :

• u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37,5 hodiny týdně,
• u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně,
• mladších 16 let činí nejvýše 30 hodin týdně s tím, že pracovní doba v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 6 hodin.

I nadále platí, že pracovní doba může být zkrácena i pod výše uvedené limity ze zdravotních důvodů a že v kolektivní smlouvě lze sjednat nebo ve vnitřním předpise stanovit  u  zaměstnavatelů  provozujících podnikatelskou činnost  další zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy pod výše uvedený rozsah.

Dále platí, že zaměstnavatel může pro pracovní místa, kde povaha práce nevyžaduje plnou pracovní dobu, sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě kratší pracovní dobu (např. na úklid apod.) podle § 86 zákoníku práce. Může ji také zaměstnanci povolit ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na jeho žádost, jestliže to dovoluje provoz zaměstnavatele. Institut kratší pracovní doby svou podstatou respektuje vzájemnou dohodu zaměstnance a zaměstnavatele o jiné délce týdenní pracovní doby, než jak je stanoveno v ustanovení § 83a zákoníku práce. Důležité je si uvědomit, že tuto dohodu nelze na jedné či druhé straně pracovněprávního vztahu vynutit, byť ve větě třetí odstavce prvního je uložena zaměstnavatelům povinnost vytvářet podmínky, aby žádostem zaměstnanců mohlo být vyhověno.

V praxi je třeba důsledně odlišovat pojem „kratší pracovní doba“ obsažený v ustanovení § 86 zákoníku práce od pojmu „zkrácená pracovní doba“ obsaženém v ustanovení § 83a odst. 3 zákoníku práce.