Odškodňování závažného pracovního úrazu z důvodu nemístného žertu

Zaměstnanec (dále žalobce) se u soudů domáhal, aby mu společnost, kde byl zaměstnán (dále žalovaná) zaplatila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a platila mu také pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši přes 30 tis. Kč. Byl mu způsoben pracovní úraz nemístným žertem jinného zaměstnance ve výrobní hale. Když byl při výkonu práce ohnut a otočen ke kolegovi zády, ten mu přiložil ústí hadice vzduchového kompresoru, který byl v provozu, k análnímu otvoru, čímž došlo ke vniknutí stlačeného vzduchu přes konečník do střevních kliček a proděravění střevní stěny tlustého střeva v důsledku působení stlačeného vzduchu. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku žalobce vycházel z toho, že nebýt předmětného pracovního úrazu, byl by přijat do pracovního poměru na dobu neurčitou jako sokolník s hrubým měsíčním výdělkem 1.700 Eur u firmy v Německu.

Okresní soud žalované uložil, aby žalobci pravidelnou rentu platila. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu vzniklou úrazem podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. (starého zákoníku práce), neboť k úrazu došlo dne 9. 2. 2006. Nemohl vycházet z nového zákoníku práce (z. č. 262/2006 Sb.) a při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlédnout k výdělku ve výši minimální mzdy. I pro případ, že by bylo možné z nové právní úpravy vycházet, je třeba podle názoru soudu prvního stupně přihlížet k tomu, že, je-li zaměstnanec uchazečem o zaměstnání a nemá žádný současný výdělek, pak se mu jeho ztráta na výdělku počítá jako rozdíl mezi průměrným výdělkem, kterého dosahoval před úrazem a minimální mzdou. Žalobce je však v jiné situaci, neboť u něho pracovní poměr skončil a škodou je u něho výdělek, kterého by dosahoval, kdyby nedošlo k úrazu a k jeho následkům, pro které jej nový zaměstnavatel nehodlá přijmout. Za těchto okolností by žalobce vydělával 1.700 Eur měsíčně, a toto je jeho škoda.

K odvolání žalované krajský soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně. Také přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce má právo na náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi předpokládaným příjmem v Německu a invalidním důchodem, který mu byl přiznán v průběhu sporu. Stejně také naložil s námitkou promlčení, neboť žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 4. 2007 do budoucna již dne 8. 2. 2008, tedy ve dvouleté promlčecí lhůtě vyplývající ze zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž nastolila právní otázku, podle jakého zákoníku práce posuzovat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, na kterou vznikl nárok až v roce 2007, když k pracovnímu úrazu došlo před 1. 1. 2007. Za těchto okolností mělo být aplikováno ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce (nyní § 271b) a u zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, měl být za výdělek po pracovním úrazu považován výdělek ve výši minimální mzdy. Jestliže soud prvního stupně přistupoval k žalobci, jako by byl plně invalidní a tento výdělek ve výši minimální mzdy neodečetl, rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nesprávný je podle žalované mimo jiné i závěr, že se žalobci podařilo prokázat, že by mohl nastoupit u německé firmy od 1. 4. 2007 s výdělkem 1.700 eur hrubého. V daném případě je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2006 a že příčinou skončení pracovního poměru byla jiná skutečnost, než samotný pracovní úraz a jeho následky.

Podle Nejvyššího soudu, ke kterému žalovaná podala dovolání, s názorem odvolacího soudu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti, kterou žalobce požaduje (která vznikla) po 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je třeba posoudit i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, vzhledem k tomu, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 9. 2. 2006, nelze vyslovit souhlas.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nahrazuje s účinností od 1. 1. 2007 předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tento zákon platí - jak se uvádí v jeho ustanovení § 364 odst. 1 - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu).

Závěr soudů je správný potud, že základ nároku žalobce je třeba posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni 9. 2. 2006, kdy žalobce utrpěl pracovní úraz. Účinky, které v důsledku pracovního úrazu (jeho následků) nastaly, se však řídí novým právním předpisem. Vzhledem k tomu je třeba uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, který měl začít vznikat po skončení pracovní neschopnosti žalobce od 10. 2. 2007, posoudit podle „nové právní úpravy“.

Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo nezanikla - využil k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví nedošlo. Je na žalobci, aby prokázal, že by byl zaměstnán i po skončení jeho pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do 31. 12. 2006, a kolik by si vydělal u jiného zaměstnavatele, pokud by neutrpěl poškození na zdraví pracovním úrazem.

Se závěrem předchozích soudů, že žalobce má právo na náhradu za ztrátu na výdělku spočívající v rozdílu mezi předpokládaným příjmem (sokolníka), kterého mohl v uvedené profesi dosáhnout a invalidním důchodem, který mu byl přiznán v průběhu tohoto sporu, přesto nelze vyslovit souhlas, neboť nezahrnuje všechny dílčí komponenty rozhodné pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Vedle průměrného výdělku před vznikem škody, tj. výdělku pomocníka sokolníka (a mimo invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu, tj. pro následky poškození zdraví pracovním úrazem) je totiž pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti významný též tzv. výdělek dosahovaný po pracovním úrazu.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl po skončení pracovní neschopnosti dne 9. 2. 2007 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy.

Dílčí nároky práva na odškodnění pracovního úrazu jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat. To je třeba mít na zřeteli i při posouzení námitky promlčení. Vzhledem k tomu promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který mohl vzniknout, jak z povahy věci vyplývá, až poté, co žalobci v únoru 2007 skončila pracovní neschopnost, nelze posuzovat podle předpisů účinných v době, kdy nárok ještě nevznikl. V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že dvouletá promlčecí lhůta byla zachována, jestliže žalobce svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, požadovaný od 1. 4. 2007 do budoucna, uplatnil žalobou podanou dne 8. 2. 2008, neboť považoval za podstatné, že byl uplatněn základ nároku.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 796/2014.