Dovolená v intencích nového zákoníku práce

Zdroj: 

Nový zákoník práce, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007, přináší i změny týkající se právní úpravy dovolené. Jedná se – oproti ostatním oblastem upraveným zákoníkem práce – o změny nepatrné a samotná právní úprava až na výjimky zůstává nezměněna.

Nový zákoník práce, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007, přináší i změny týkající se právní úpravy dovolené. Jedná se – oproti ostatním oblastem upraveným zákoníkem práce – o změny nepatrné a samotná právní úprava až na výjimky zůstává nezměněna.

Předně je třeba říci, že došlo k modifikaci termínu „dovolená na zotavenou“, neboť zákoník práce používá pouze názvu „dovolená za kalendářní rok a za odpracované dny“. Význam poskytování dovolené zaměstnanci však ve své podstatě zůstává i nadále stejný, a to ten, že dovolená je jedním z druhů doby odpočinku, která představuje možnost zregenerovat síly vyčerpané výkonem práce, popř. slouží k jiným účelům ve prospěch zaměstnance. Právo na odpočinek je totiž základním právem občana, které je zaručeno Listinou základních práv a svobod.

Zákoník práce upravuje tři druhy dovolené, na které má zaměstnanec právo při splnění zákonem stanovených podmínek, a to dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, dovolenou za odpracované dny a dodatkovou dovolenou. Další dovolenou již zákoník práce neobsahuje z důvodu nadbytečnosti vzhledem k větší smluvní volnosti a liberalizaci, neboť nový zákoník práce je postaven na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“. Jelikož není zakázáno, aby došlo ke sjednání dalšího druhu dovolené nebo delší než zákonné výměry dovolené, tudíž není ani vyloučeno, aby byly poskytnuty jiné druhy dovolené, popř. delší než zákonné výměry dovolené za současného zachování zásady rovnosti a zákazu diskriminace, a dokonce se lze v odůvodněných případech od zákonné úpravy odchýlit jen u některých zaměstnanců. Na rozdíl od předchozí právní úpravy může zaměstnavatel rozlišovat mezi zaměstnanci, např. delší dovolenou přiznat zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele pracují delší počet let, podle druhu práce, obtížnosti práce či pracovního prostředí. Výše uvedený postup je však možný pouze u zaměstnavatelů provozujících podnikatelskou činnost.

Dovolená za kalendářní rok a její poměrná část

Právo na dovolenou za kalendářní rok je vázáno na splnění zákonem daných podmínek, které se posuzují v každém pracovním poměru samostatně. Musíme od sebe odlišovat dovolenou za kalendářní rok na straně jedné a její poměrnou část na straně druhé.

Právní úprava tohoto typu dovolené zůstala novým zákoníkem práce nezměněna. Právo zaměstnance na dovolenou vzniká, pokud za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce. Jestliže pracovní poměr trval jen část kalendářního roku, přísluší zaměstnanci jen poměrná část dovolené, která činí 1/12 dovolené za kalendářní rok.

Právo na poměrnou část dovolené za kalendářní rok vzniká jen tehdy, pokud pracovní poměr trval nepřetržitě po celý kalendářní měsíc. Pokud ovšem zaměstnanec v průběhu kalendářního měsíce změnil zaměstnání, a to tak, že vznik pracovního poměru u nového zaměstnavatele bezprostředně navazuje na skončení pracovního poměru u předešlého zaměstnavatele, přísluší tomuto zaměstnanci poměrná část dovolené od nového zaměstnavatele také za kalendářní měsíc, ve kterém došlo k této změně.

Za odpracovaný den se přitom považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny, přičemž části směn, které odpracoval v různých dnech se nesčítají. Za odpracovaný den se také považují doby, které jsou uvedeny v ustanovení § 216 odst. 3 a v § 348 odst. 1 zákoníku práce.

Zaměstnanec, který je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu, se pro zjištění, zda jsou splněny podmínky vzniku práva na dovolenou, posuzuje, jako by v kalendářním týdnu odpracoval 5 pracovních dnů, i když jeho pracovní doba není rozvržena na všechny pracovní dny v týdnu. To rovněž platí pro účely krácení dovolené, s výjimkou neomluvené nepřítomnosti v práci.

V případě, že byl zaměstnanec dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce, poskytuje tomuto zaměstnanci dovolenou nebo její část ta právnická či fyzická osoba, pro kterou je činný, a to i tu část, kterou zaměstnanec nevyčerpal před samotným uvolněním. Jestliže však zaměstnanec nevyčerpal dovolenou před uplynutím doby uvolnění, poskytne mu ji ten zaměstnavatel, který ho pro výkon veřejné funkce uvolnil. Zda byly splněny podmínky pro vznik práva na dovolenou, se hodnotí vcelku za dobu před i po uvolnění.

Dovolená za odpracované dny

Předchozí právní úprava dovolené za odpracované dny byla převzata i do nové právní úpravy. Rozdíl spočívá pouze ve snížení počtu dnů, které jsou rozhodující pro vznik práva na tento druh dovolené. Pokud zaměstnanci nevznikne právo na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, protože u zaměstnavatele neodpracoval v kalendářním roce alespoň 60 dnů, může mu vzniknout právo na dovolenou za odpracované dny za splnění podmínky, že odpracoval nejméně 21 dnů. Poté mu za každých 21 odpracovaných dnů v příslušném kalendářním roce náleží 1/12 dovolené za kalendářní rok.

Dodatková dovolená

Třetím druhem dovolené, která přísluší zaměstnanci, jenž pracuje u téhož zaměstnavatele po celý kalendářní rok pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, a zaměstnanci, který po celý kalendářní rok koná práce zvlášť obtížné nebo zdraví škodlivé (vymezení těchto prací upravuje ustanovení § 215 odst. 2 Zákoníku práce), je dodatková dovolená, jejíž výměra činí 1 týden. Tuto výměru nelze prodlužovat nad rámec daný zákoníkem práce.
Pokud zaměstnanec pracuje jen část kalendářního roku, přísluší mu za každých 21 (i zde dochází ke snížení počtu z 22 na 21 dnů potřebných k získání práva na tuto dovolenou) takto odpracovaných dnů 1/12 z týdenní dodatkové dovolené. Výjimka je stanovena u zaměstnanců vykonávajících práci v tropických anebo jiných zdravotně obtížných oblastech. Ti musí nejprve splnit podmínku nepřetržitého výkonu práce v těchto oblastech alespoň po dobu 1 roku, za který jim přísluší plná dodatková dovolená. Až poté, jestliže uvedení zaměstnanci pracují nepřetržitě více než 1 rok, jim přísluší za každých 21 odpracovaných dnů 1/12 dodatkové dovolené.

Výměra dovolené

V současné době činí základní výměra dovolené 4 týdny, přičemž týdnem se rozumí 7 po sobě jdoucích kalendářních dnů. Jak již bylo uvedeno výše, může být v podnikatelské sféře prodloužena o další týdny nad základní výměru, nikoliv však zkrácena. U zaměstnavatelů, kteří jsou vázáni na státní rozpočet, tj. u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, činí výměra dovolené 5 týdnů. Dovolená pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol dosahuje 8 týdnů v kalendářním roce.

Čerpá-li dovolenou zaměstnanec, jehož pracovní doba je rozvržena nerovnoměrně na jednotlivé týdny či na období celého kalendářního roku, přísluší mu tolik pracovních dnů dovolené, kolik jich podle rozvržení pracovní doby na dobu jeho dovolené připadá v celoročním průměru. U zaměstnanců, kteří mají sjednánu kratší pracovní dobu v průběhu týdne, se délka dovolené nemění.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1

Sociální sítě VÚBP

facebook linkedin instagram buzzsprout X youtubepinterest

Kde nás najdete

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail