Zátěž a stres pracovníků zdravotnických záchranných služeb

Zdroj: 
Práce ve zdravotnické záchranné službě je náročná a stresující a často vede k rozvoji syndromu vyhoření. Za účelem prevence stresu a rizik z psychické zátěže jsou zaváděny intervenční techniky, např. ve formě psychologických programů.

Práce ve zdravotnické záchranné službě je jak samotnými pracovníky, tak veřejností vnímána jako náročná a stresující, Nepřirozenost smrti, tedy smrt náhodná, nepředvídatelná nebo dokonce hromadná oproti smrti přirozené, s jistou lidskou důstojností, má závažnější dopady na psychiku pracovníků, kteří se s ní setkávají.

Charakter práce ve zdravotnické záchranné službě (dále také ZZS) obsahuje také mnohé prvky, které zaměstnance ohrožuji rizikem vzniku a rozvoje syndromu vyhoření - vysoká zodpovědnost, vysoké nároky na schopnost rozhodování, minimální autonomie pracovního procesu, nutnost potlačení emocí v zájmu zvládnutí pracovních povinností na místě zásahu, u některých zaměstnanců - podle lokálních podmínek - vysoký podíl přesčasové práce. Rozložení výkonu práce během pracovní doby je nerovnoměrné, mezi profesemi jsou rozdíly nejen v charakteru práce, ale zejména v zodpovědnosti. Lékaři zodpovídají za pacienta i za zvolená léčebná opatřeni, u samostatných posádek RZP pak tato odpovědnost, i když v užším spek tru povolených výkonů, přechází na střední zdravotnické pracovníky. Řidiči se podílejí na zdravotní péči podle pokynů lékaře nebo zdravotní sestry, ale mají zásadní nedělitelnou zodpovědnost za bezpečnou a přitom rychlou dopravu týmu ZZS na místo události a za bezpečný transport pacienta do zdravotnické ho zařízení. Týmový charakter činnosti může být přínosný při adekvátním rozdělení rolí a kompetencí, ale v nefungujícím týmu může péči o pacienta zhoršit. K práci ve výjezdových týmech jsou nutné i základní fyzické předpoklady a kondice. Práce ve směnách negativně ovlivňuje pracovní výkon, spánkový vzorec, ale i sociální a rodinný život.

Kromě setkání s vyhrocenými situacemi a nezbytnou prací ve směnách v nepře tržitém provozu musí záchranáři na rozdíl od jiných zdravotníků pracovat i v nepříznivých klimatických podmínkách, bývají stále častěji vystaveni agresi ze strany pacientů nebo jejich okolí. Jednoduché není ani řešení dilemat při třídění (triage) při hromadném výskytu postižených, i když samo třídění je odborným medicínským postupem a vede k optimalizaci poskytované péče a snížení mortality. Nicméně konkrétní případy jsou jistě zdrojem emočních reakcí a možných následných etických pochyb. Třídě ní není jen doménou velkých katastrof a hromadných neštěstí, už při závažnějších dopravních nehodách bývá zpravidla více než jeden zraněný.

Odlišný charakter má práce na operačním středisku, kdy operátoři a operátor ky musí mít trvalý přehled o situaci ve spádovém území, o fázi výjezdů všech posádek, musí zvládat komunikaci s osobami ve stresu, organizovat umístění pacientů ve zdravotnických zařízeních a v posledních letech jsou vedeni i k poskytování první pomoci po telefonu. Celkový počet uskutečněných hovorů mnohonásobně převyšuje zpracované tísňové výzvy a také jejich počet mnoho násobně převyšuje počet výjezdů jedné posádky v terénu. Záběr činnosti se rozšiřuje a operační střediska záchranných služeb se mění na multifunkční zdravotnická informační centra - toto souvisí i s rozvojem nových technologií.

V moderní společnosti spočívá ZZS nejen v zajišťování neodkladné před nemocniční péče při akutním ohrožení zdraví nebo života, ale také v připravenosti na krizové situace a katastrofy ať již přírodní nebo způsobené člověkem (velké průmyslové nebo dopravní havárie, teroristické útoky ve všech podobách). Výchova a výcvik odborníků trvá léta, a je proto i v zájmu celé společnosti, aby takto kvalifikovaní zaměstnanci byli schopni vykonávat svoji profesi co nejdéle.
V České republice jsou preventivní a intervenční programy zavedeny, byť nikoli ze zákona, v resortu Ministerstva vnitra, ve kterých se systém posttraumatické intervenční péče dynamicky rozvíjí od roku 1998. Nejprve zde vznikly odborné týmy pro poskytování post traumatické intervence policistům a se vznikem psychologické služby Hasičského záchranného sboru ČR byl systém přenesen také do této oblasti. Zdravotnická záchranná služba jako jediná ze složek integrovaného záchranného systému zatím žádný z podobných pro gramů zavedený nemá. l z těchto důvodů vznikl ve spolupráci Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje a Centra zdraví a životních podmínek Státního zdravotního ústavu v Praze v roce 2002 projekt studie „Zátěž a stres pracovníků záchranné služby s potenciálním vyústěním v burnout syndrom - možnosti včasné diagnózy, terapie a prevence“.

Stresory a pozitivní faktory spojené s profesí

První část studie byla uskutečněna v roce 2003, dotazníky byly rozeslány na 82 okresních záchranných služeb a vrátily se ze 23 měst. Do vyhodnocení bylo zařazeno 286 dotazníků, splňujících kritéria studie. Ve čtyřech částech dotazníku byly kromě základních demografických a profesních údajů volné dotazy na zdroje stresu a pozitivní aspekty zaměstnání. Dále byla zjišťována míra expozice kritickým událostem (zde byly vybrány předem definované události: resuscitace nebo úmrtí dítěte, hromadné doprav ní nehody, ošetřování závažného popáleninového traumatu, úmrtí nebo těžké zranění kolegy, vlastní ohrožení během výkonu služby). Čtvrtou část tvořil jednoduchý screeningový dotazník na příznaky syndromu vyhoření. O dva roky později byly rozeslány v rámci druhé části studie stejné dotazníky na zjištění příznaků syndromu vyhoření, a jelikož od roku 2004 začalo zavádění preventivních a intervenčních technik na některých zdravotnických záchranných službách, byli ti účastníci, kteří některou z těchto technik absolvovali, požádá ni o hodnocení. Druhé části studie se zúčastnilo 597 respondentů ze sedmi krajských záchranných služeb (uspořádání ZZS již bylo v té době krajské).

To, že největším stresorem je neúspěšná kardiopulmonální resuscitace nebo úmrtí dítěte, bylo celkem očekávané a odpovídá to i výsledkům studií v zahraničí a účastníci naší studie se v tomto shodli jak v četnosti, tak v intenzitě. Expozice rizikovým faktorům, spojeným s profesí byla též očekávaně vysoká, nejvyšší u lékařů — z nich všichni již byli ve své praxi konfrontováni s hromadnými dopravními nehodami, ve více než 90 % resuscitovali dítě nebo ošetřovali závažné popáleniny. Překvapivě vysoká byla zkušenost s vlastním ohrožením během výkonu služby - celkově tuto situaci zažilo 71 % členů výjezdových skupin, nejčastěji šlo o dopravní nehodu sanitního vozidla (45 % lékařů, 40 % řidičů a 34 % sester) nebo o napadení pacientem nebo někým z jeho okolí (74 % lékařů, 70 % řidičů a 55 % sester).

Respondenti se shodli i na pozitivním aspektu práce ve zdravotnické záchranné službě, opět nejčastěji byla jmenována a také s nejvyšší intenzitou hodnocena pomoc lidem a záchrana života nebo zdraví, tedy vlastní náplň činnosti. Dále oceňuji dobrý kolektiv na pracovišti, akční a pestrou práci a více volného času díky směnnému provozu. Potěšující bylo, že ti, kteří jmenovali nějakou možnost zlepšení, nejčastěji uváděli sebevzdělávání a práci na sobě. Dále se v odpovědích objevovalo lepší společenské uznání a péče o záchranáře, včetně sociálních jistot, a legislativní zakotvení (ZZS stále chybí zákon a její činnost je řízena pouze vyhláškou Ministerstva zdravotnictví).

Příznaky syndromu vyhoření

Počínající nebo již rozvinutý syndrom vyhoření vykazovalo 17 % pracovníků v roce 2003, 19 % účastníků v roce 2005 a průměrné skóre bylo pod hranicí rizika. Jedinou profesní skupinou, jejíž průměrné skóre bylo nad hranicí rizika syndromu vyhoření, byly operátorky ve druhé části studie, procento operátorek s příznaky vyhoření se zvýšilo z 22 % v roce 2003 na 46 % o dva roky později. Při statistickém porovná ní výsledků byly nalezeny jediné dva statisticky významné rizikové faktory pro rozvoj vyhoření, a to délka praxe a pracovní pozice operátorky. Žádný jiný faktor (zda jde o muže či ženu, věk, zda jde o ženatého, rozvedeného nebo ovdovělého respondenta) a dokonce ani absolvované psychologické preventivní nebo intervenční techniky neměly vliv na rozvoj syndromu vyhoření. Tyto techniky však byly jejich účastníky velmi pozitiv ně hodnoceny - v rozmezí od 79 % do 92 % a předpokládáme, že jejich vliv se může projevit spíše v budoucnosti.

Zavádění preventivních a intervenčních technik

Od roku 2004 byly v některých zdravotnických záchranných službách zavedeny psychologické programy, nejširší nabídku má Uzemní středisko záchranné služ by Středočeského kraje. Do programu kurzů Krajského školicího a výcvikové ho střediska byly zavedeny edukační přednášky, které posluchače seznamují s problematikou psychologického zátěže a důsledků profesního stresu, s riziky, vyplývajícími z emoční zátěže a zejména je kladen důraz na osvojení správných zvládacích (tzv. „coping”) mechanismů. Někdy jsou tyto přednášky spojené s ukázkami technik krizové intervence (debriefing, defusing) - tyto praktické ukázky si mohli účastníci vyzkoušet i na celostátním semináři v květnu 2004 na půdě Státního zdravotního ústavu a na Dostálových dnech v roce 2004, což je nejvýznamnější oborová konference urgentní medicíny. Dále se pravidelně v nabídce kurzů opakují čtyřdenní bloky „Komunikace pro operátorky“, jejichž obsahem je teorie osobnosti, charakteristika záchranáře a pomáhajících profesí obecně, teorie komunikace, problematika dohod, péče o sebe a své potřeby. Tyto kurzy jsou operátorkami velmi pozitivně hodnoceny, nabídka takto specifických programů je zatím minimální. Středočeská ZZS též získala dvouletý grant ze strukturálních fondů EU s názvem „Rozšířená telefonická asistence na tísňové lince - 155“ (č. CZ.04.1.03 v rámci operačního programu Rozvoj lidských zdrojů). Projekt má pomoci zvýšit a rozšířit profesní dovednosti operátorů/operátorek, včetně zaměření na zdokonalení technik komunikace, v jeho další fázi bude vytvořeno modelové cvičné pracoviště a výukový program. Na realizaci a supervizi projektu se podílí i tým psychologů.

Certifikovaný kurz technik krizové intervence (CISM = Critical Incident Stress Management), vedený lektorem z USA, absolvovaly v roce 2004 pouze dvě lékařky zdravotnických záchranných služeb, ale o dva roky později tento kurz účastníkům uhradilo Ministerstvo zdravotnictví. Na Ministerstvu zdravotnictví vznikl program ochrany duševního zdraví zaměstnanců ZZS v rámci krizové připravenosti resortu a kurz ve dvou bězích v dubnu 2006 absolvovalo 30 účastníků. V posledních dvou letech začíná zavádění těchto technik i do praxe. První debriefing po závažné dopravní nehodě s resuscitací dvou mladých dívek a v prostředí plném opilých agresivních přihlížejících byl proveden v Moravskoslezském kraji v říjnu 2005. Další bylo zorganizován v červenci 2006 po dopravní nehodě autobusu, kde ze 14 cestujících šest zemřelo na místě nehody, a zatím poslední dokumentovaný byl v listopadu 2006 na Táborsku po dopravních nehodách dvou sanitních vozidel v jednom dni, z nichž jedna měla za následek závažné poranění zdravot ní sestry s trvalými následky. Na tomto posledním se role peerů v týmu krizové intervence zhostily dvě absolventky jarního kurzu CISM. Účastníci všech těchto setkání ventilovali svoje pocity a zážitky spontánně, takže původní obava z uzavřenosti a ostychu se nepotvrdila, a všichni hodnotili tento typ intervencí zaměřených na samotné záchranáře jako přínosný a potřebný.

Na základě výsledků studie a na základě zkušeností ze zavádění vzdělávacích a preventivních přednášek a technik krizové intervence lze doporučit pro zdravotnické záchranné služby následující postup:

  1. V rámci kontinuálního vzdělávání pracovníků zařadit preventivně zaměřené přednášky pro zaměstnance všech kategorií, tedy včetně lékařů. Cílem je zvýšení individuální odolnosti proti stresu u jednotlivých pracovníků (Heslo: „Co já sám mohu pro sebe udělat?“),
  2. Přednášky a semináře zaměřené na management jednotlivých organizací. Úloha managementu je v systémově pojatém rozvoji psychologické prevence a intervence zásadní, neboť ovlivňuje mnoho z faktorů, které míru stresu ovlivňují pozitivně nebo negativně:
    a) pracovní podmínky v nejobecnějším slova smyslu, pracovní prostředí s přihlédnutím k zásadám ergonomiky, dodržování zásad bezpečnosti práce ke snížení eliminovatelných rizik, podpora rekondičních programů, snížení zátěže přesčasových hodin spolu se zajištěním adekvátního finančního příjmu (zdravotníci se velmi často nechtějí vzdát přesčasové práce, neboť jim zajišťuje nadstandardní příjem);
    b) jasná organizační struktura organizace a jednoznačné vymezení kompetencí, zajištění otevřené výměny informací v organizaci, umožnění demokratické diskuze mezi vedením a zaměstnanci, ale i mezi zaměstnanci na stejné úrovni, kultivace vztahů na pracovištích;
    c) podpora kontinuálního vzdělávání a profesního růstu zaměstnanců, podpora při zvyšování kvalifikace (terciární vzdělávání u nelékařských profesí a zařazení do specializační přípravy u lékařů), podpora zahraničních stáží a výměny zkušeností (možnosti doškolování se ukazují být významným stabilizačním prvkem).
  3. Zavádění programů krizové intervence - základní podmínkou je zajištění informovanosti příslušných vedoucích pracovníků o tom, že došlo ke kritické události, rozhodnutí o indikaci, typu a načasování intervence, včasná organizace intervenujícího týmu na základě existující databáze psychologů a peerů s výcvikem, logistické zajištění. Nutné je i zpětné vyhodnocování účinnosti těchto programů;
  4. Vytvoření specifického programu pro operátory/operátorky vzhledem k odlišnému charakteru práce a vysoké míře psychologické zátěže. Tyto pro gramy by měly zahrnovat prevenci, kurzy komunikace pro operátorky, nabídku kurzů kontinuálního doškolování, větší vzájemnou propojenost výjezdových týmů a pracovníků operačních středisek například povinnými stážemi na druhém typu pracoviště,
  5. Vzhledem k vysokému riziku vlastní ho ohrožení během výkonu služby, které bylo v této studii zjištěno, by bylo vhodné vytvořit specifické intervenční pro gramy pro napadené pracovníky.

Psychologické programy, zaměřené na pracovníky, mají v praxi záchranných služeb zcela jistě své místo - mohou zvýšit pracovní pohodu, ale i efektivitu práce a motivaci pracovníků, a zejména mohou zabránit předčasným odchodům kvalifikovaných zaměstnanců, jejichž výchova a výcvik trvá léta.

ZDROJ:
Šeblová, Jana. Zátěž a stres pracovníků zdravotnických záchranných služeb. 112, č. 3, 2007, s. 12 – 14.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail