I velmi neformální pokyn může být právoplatným pokynem BOZP

Z tohoto staršího rozsudku Nejvyššího soudu vešla ve známost především věta "Kurva, nelezte tam na ty světlíky, můžete sletět,“ kterou pronesl předák na stavbě a byla soudem uznaná jako korektní pokyn k BOZP. Dává se k dobru na různých seminářích a konferencích. Jak to tedy celé bylo?

Stavební dělník (dále žalobce) zateploval střechu. Po chvíli si sám určil přestávku, usedl na položený plech, který překrýval konstrukci světlíku, a kouřil. Poté, co si přisedl i jeho kolega, plech pod nimi povolil a oni se propadli do světlíku z výše 10 m na zhutnělou podlahu budované haly. Na následky úrazu byl skoro rok v pracovní neschopnosti a byl mu přiznán plný invalidní důchod. Domáhal se u soudu, aby mu zaměstnavatel (žalovaný) plně odškodnil pracovní úraz.

Okresní soud žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že žalobce si bezprostředně před nehodovým dějem sám udělal přestávku v práci a kouřil, a proto nelze toto jeho jednání považovat za plnění pracovních úkolů ani za činnost s ním související. V tomto případě se tedy nejedná o pracovní úraz.

Krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že jednání žalobce nelze považovat za exces, neboť jestliže se stavební dělník během pracovní doby na chvíli na pracovišti posadí a po tuto dobu nevykonává pracovní činnost, lze považovat za „celkem běžné“, a okolnost, že zároveň kouřil, považuje odvolací soud za zcela nerozhodnou, protože kouření nemělo s jeho pádem žádnou příčinnou souvislost. Formální okolnost, že se žalobce posadil, aniž by byla vyhlášena přestávka, nemůže podle názoru odvolacího soudu znamenat, že nejde o pracovní úraz. Každý zaměstnanec, ať už jakékoli profese, vykoná v průběhu pracovního dne mnoho různých úkonů, které v přísném slova smyslu nemají souvislost s plněním pracovních úkolů. Pokud však tyto činnosti nevybočují z obvyklého rámce, nelze je považovat za exces z pracovních povinností. Z obsahu spisu se tedy podle názoru odvolacího soudu spíše jeví, že k úrazu žalobce došlo v důsledku vážných nedostatků v péči o bezpečnost zaměstnanců ze strany žalovaného. Soud prvního stupně se s ohledem na svůj právní názor nezabýval dílčími otázkami náhrady škody, je tedy nutné v průběhu dalšího řízení zjistit skutečnosti, k nimž dosud nebylo dokazování vedeno.

Okresní soud po provedení dalšího dokazování zjistil, že před nástupem na stavbu byl žalobce proškolen z BOZP. Parťák upozorňoval podřízené na případné porušení bezpečnostních předpisů, stanovil koridory, kudy bylo možno chodit po střeše, a zaměstnance za porušení napomínal. Na možná rizika a způsob pohybu po střeše podřízené upozorňoval opětovně vždy ráno před začátkem směny. Skutečnosti, že si žalobce udělal svévolnou přestávku v práci a porušil veškerá bezpečnostní pravidla, se kterými byl seznámen, nebyl žalovaný schopen reálně zabránit. Porušení pravidel bezpečnosti práce ze strany žalobce a jeho spolupracovníka bylo jedinou příčinou nehody. Žalobce si počínal naprosto v rozporu s obvyklým způsobem jednání, který je možno předpokládat u odpovědného dospělého člověka, a žalovaný se tak své odpovědnosti zcela zprostil.

K odvolání žalobce Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil. Po doplnění řízení opětovným výslechem svědků dovodil, že výpovědi svědků byly motivovány společnou snahou přesvědčit soud o pravidelném a dokonce každodenním proškolování zaměstnanců o bezpečnosti práce a v tomto směru se jako pravděpodobnější jeví výpověď svědka, který uvedl, že vedoucí směny ráno vždy pouze oznámil, co a jak se bude ten den dělat. Výpovědi svědků vypovídajících ve prospěch žalovaného se navíc lišily v detailech, které v souvislosti s tím, že žalovaný nebyl schopen doložit řádné proškolování zaměstnanců ani v „cyklických intervalech“, činí závěry o každodenním školení nevěrohodné. Jestliže soud prvního stupně opíral své přesvědčení o řádném proškolení zaměstnanců i ze zvolání předáka, které obsahuje vulgární výraz, pak takové zvolání není dikcí předem poskytovaného poučení, nýbrž situační reakcí ve vypjaté chvíli, kdy již aktuálně hrozí nějaké nebezpečí. Lze-li vůbec z něho něco odvodit, pak spíše to, že bezpečnost práce byla na pracovišti porušována a v žádném případě tento výkřik nelze interpretovat tak, že se jím žalovaný zhostil poučení o bezpečnosti práce. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný neseznámil řádně žalobce s předpisy o zajištění BOZP, a jejich znalost a dodržování soustavně nekontroloval, a proto se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu zcela ani zčásti, neboť žalobce žádný konkrétní předpis neporušil a řádného poučení o bezpečnosti práce se mu nedostalo. Podle názoru odvolacího soudu nelze věc hodnotit ani tak, že si žalobce počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování a jednal lehkomyslně s vědomím, že si může přivodit újmu na zdraví. I kdyby žalobce předpisy o bezpečnosti práce porušil, přinejmenším stejnou měrou by se na jeho úrazu podílela skutečnost, že světlík nebyl zajištěn vzpěrami, které měly takovému pádu zabránit, přičemž žalobce „byl oprávněn s existencí těchto vzpěr počítat“. Jde tedy o úraz pracovní, za který žalovaný jako zaměstnavatel v plném rozsahu odpovídá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu. Namítal, že se úraz nestal v objektu zaměstnavatele, za který zaměstnavatel z hlediska BOZP odpovídá. A jen ve svém objektu má zaměstnavatel možnost vlastními opatřeními ovlivnit úroveň BOZP. Vedle toho není dána ani věcná souvislost nehodového děje, neboť došlo ke svévolnému přerušení práce kvůli kouření na místě, k němuž se žalobce neměl ani přibližovat, natož se zde zdržovat. I kdyby to byl pracovní úraz, žalovaný by se mohl vyvinit, neboť žalobce byl seznámen s právními a ostatními předpisy BOZP. Lehkomyslné jednání bylo podle žalovaného jedinou příčinou nehodového děje.

V posuzovaném případě je zřejmé, že k úrazu žalobce nedošlo při bezprostředním výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru. Nelze však sdílet názor žalovaného, že není dána ani přímá souvislost s plněním pracovních úkolů proto, že se úraz nestal v objektu zaměstnavatele. Žalovaný neuvádí, co se podle jeho názoru rozumí objektem zaměstnavatele. Kdyby to měla být v úzkém smyslu jen nemovitost ve vlastnictví zaměstnavatele, znamenalo by to, že by odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz kupř. ve stavebnictví, zemědělství, dopravě apod. byla v obdobných případech, jako je v projednávané věci, prakticky vyloučena.

Protože se v posuzované věci netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by krátkodobé přerušení práce žalobcem bylo excesem vybočujícím z běžného rámce průběhu pracovní doby, je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že k poškození zdraví žalobce došlo v souvislosti s jednáním, které bylo během práce obvyklé, a že tedy úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním, za který žalovaný odpovídá.

Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon stanoví výslovně, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce [nyní § 270 odst. 2 písm. b)] vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit újmu na zdraví). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i když by jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že takové úmyslné, vědomé riskování a hazardérství žalobce svým počínáním nenaplnil. Když usedl na plechem zakrytý světlík, nedomníval se, že jde o počínání životu nebezpečné. K tomuto předpokladu žalobce neměl důvod, zvláště když podepsal „Pokyny pro dodržování bezpečnosti práce na pracovišti“, kde se uvádí, že „při provádění prostupů střechou větších než 25 cm musí být tyto otvory neprodleně zabezpečeny proti propadnutí pevným krytem odpovídající únosnosti“.

Při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní, který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje.

Žalovaný v dovolání konečně namítá, že žalobce jednal v rozporu s pokyny k zajištění BOZP. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že zvolání předáka, které obsahuje vulgární výraz, není dikcí předem poskytovaného poučení, nýbrž situační reakcí ve vypjaté chvíli, kdy již aktuálně hrozí nějaké nebezpečí. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasil.

Pokyny k zajištění BOZP jsou definovány jako konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, bez ohledu na svoji expresívnost, anebo na to, do jaké míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí. Korektním pokynem k zajištění BOZP proto mohl být i pokyn předáka „Kurva, nelezte tam na ty světlíky, můžete sletět,“ neboť tím stanoví pro podřízené závazný způsob chování a vysvětluje důvod svého pokynu. Je samozřejmé, že pokyn má být vydán předem, nikoliv až ve chvíli, kdy již nějaký úrazový děj probíhá. Není však na závadu, je-li vydán ve chvíli, kdy nebezpečí může hrozit, a smyslem pokynu je tomuto nebezpečí předejít. Pokyny k zajištění BOZP proto nelze chápat jen jako nějaké formalizované abstraktní poučování o pravidlech chování v situacích, které teoreticky mohou (ale nemusí) v budoucnu nastat, nýbrž také jako praktickou reakci, jejímž smyslem je usměrnit jednání podřízených tak, aby se vyhnuli možnému nebezpečí.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se nezprostil odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, neboť žalobce v příčinné souvislosti s úrazem neporušil žádný konkrétní právní nebo ostatní předpis k zajištění BOZP. Odvolací soud však v důsledku svého odlišného právního názoru vyloučil z rámce svých úvah jedinou možnost, která by z hlediska liberace zaměstnavatele přicházela v úvahu, totiž případné zproštění proto, že žalobce porušil pokyny k zajištění BOZP, ačkoli s nimi byl řádně seznámen. Soudy nepřehlédnou, že zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění, a že si v rámci této úvahy nelze vystačit jen s paušálním závěrem, že „kdyby poškození respektovali pokyny svých nadřízených, nemohlo by k úrazu dojít“. Stejně dobře by se totiž mohlo například tvrdit, že k úrazu nemohlo dojít, kdyby žalovaný postupoval v souladu s výše uvedenými Pokyny, kde se hovoří o zabezpečení otvorů proti propadnutí, že žalovaný si byl vědom nebezpečného stavu zakrytí světlíků (zaměstnanci byli údajně na nebezpečí průběžně denně upozorňováni), a že pokyny (poučení) předáka, které každý den vydával, tedy mohly být reakcí na neutěšený stav zabezpečení světlíků, ale jako řešení vlastní problematiky BOZP byly jen druhotné.

Protože rozsudek odvolacího soudu nebyl správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil. Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail