Spor o uznání pracovního úrazu při dopravní nehodě na služební cestě

Zaměstnanec (dále žalobce) se domáhal na společnosti, kde byl zaměstnán (dále žalovaná), aby mu odškodnila pracovní úraz. Byl zaměstnán jako obchodní referent a vyslán na pracovní cestu, přičemž bylo dohodnuto, že přespí u příbuzných a žalovaná tak nebude muset hradit ubytování. Následující den ráno při cestě od příbuzných do práce došlo na dálnici k dopravní nehodě, při níž utrpěl úraz.  Utrpěné zranění na zpáteční cestě tedy podle něj vzniklo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a jedná se o pracovní úraz.

Žalovaná uvedla, že nedala souhlas s přenocováním žalobce v průběhu pracovní cesty, která byla podle jejího názoru ukončena v den odjezdu v místě plnění pracovních úkolů. Zranění žalobce proto nebylo pracovním úrazem, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Městský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy v cestovním příkazu nebylo uvedeno, že žalovaná povolila žalobci přespat u příbuzných, pracovní úkoly ukončil v den odjezdu, a nelze tedy tento úraz považovat za úraz pracovní.

Krajský soud tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Vycházel ze zjištění, že žalobce podle cestovního příkazu, jímž mu byla nařizována pracovní cesta, na ni odjel okolo 16.30 hod., po příjezdu okolo 20.00 hod. plnil pracovní úkol do 22.00 hod., a poté, s ohledem na délku pracovní doby a únavu, odjel k příbuzným, kde přespal. Měl právo na nepřetržitý odpočinek a je nerozhodné, kde tento nepřetržitý odpočinek čerpal. I když se žalobci nepodařilo prokázat, že měl výslovný souhlas nadřízeného k přespání na pracovní cestě, lze mít s ohledem na ustanovení § 90 odst. 1, 2 zák. práce o nepřetržitém odpočinku mezi dvěma směnami za to, že přespání žalobce nevedlo k přerušení služební cesty a další jízdu žalobce tedy nelze považovat pouze za cestu do zaměstnání, jak tvrdila žalovaná. Návrat žalobce ze služební cesty do sídla zaměstnavatele v ranních hodinách dalšího dne je proto třeba považovat za úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, kdy žalobce po čerpání odpočinku pokračuje v pracovní cestě. K úrazu žalobce tedy došlo v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů a je třeba jej posuzovat jako úraz pracovní.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Zaměstnanec neoprávněným přerušením svoji pracovní cestu ukončil jako celek a na tuto nelze následně navázat. Jestliže by se tak nestalo, probíhala by za zcela jiných podmínek (povětrnostních i z hlediska provozu na komunikaci). Zaměstnanec si není oprávněn zajistit ubytování na pracovní cestě libovolně, bez ohledu na cíl pracovní cesty, v daném případě 44 km daleko od cíle pracovní cesty, zcela mimo trasu pracovní cesty. Není možné chránit pouze práva zaměstnanců, ale je nutné chránit i práva zaměstnavatelů, a svévolné porušování příkazů zaměstnavatele k právům zaměstnanců nepatří.

Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je ji třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. Co je plněním pracovních úkolů, stanovuje § 273 zákoníku práce, a jaké úkony jsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, stanovuje § 274 zákoníku práce.

Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět (§ 271k zák. práce). Přitom cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět. Samotná cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení (§ 274a odst. 2 zák. práce).

Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. S názorem žalované, že žalobce neoprávněným přerušením pracovní cesty svoji pracovní cestu ukončil jako celek, a na tuto nelze následně navázat, však nelze vyslovit souhlas.

Je pochopitelné, že se zaměstnanec cítil unaven a pociťoval potřebu odpočinku. Povinností žalobce bylo dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru, současně byl též povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, jakož i dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen [§ 301 písm. c) zák. práce]. Takovým právním je nepochybně zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Každý řidič je kromě jiného povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení automobilu, zda jeho schopnost k řízení není snížena nemocí, nevolností, únavou apod. Jedině řidič může například posoudit, zda v důsledku únavy přeruší jízdu za účelem přiměřeného odpočinku. Tato úvaha není závislá na pokynech či předchozích příkazech zaměstnavatele.

V tomto případě nelze žalobci vytýkat, že nenastoupí zpáteční cestu bezprostředně po splnění úkolu, který byl předmětem pracovní cesty. Že se necítil na noční jízdu a okolnost, že využil možnosti nočního odpočinku u příbuzných, mu nelze přičítat k tíži. Jednak proto, že žádný právní předpis nepřikazuje, aby zaměstnanec mohl k odpočinku využít jedině místa ležící přímo na trase pracovní cesty, ale též proto, že nejednal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, když ten ostatně s možností nějakého odpočinku ani nepočítal a nějaký konkrétní příkaz v tomto směru nevydal. Vzhledem k délce pobytu (odjížděl v časných ranních hodinách) nelze ani dovozovat, že žalobce dané možnosti zneužil ke společenské návštěvě.

Za těchto okolností je třeba považovat úsek cesty, na kterém se mu stala nehoda, za úkon nutný po skončení práce, a je správný závěr odvolacího soudu, že k poškození zdraví žalobce došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5306/2014.