Nanočástice jsou tuhé látky, u kterých je alespoň jeden rozměr menší než 100 nm [1]. Nanočástice mohou být izometrické (všechny tři rozměry pod 100 nm), mohou mít tvar vlásečnice (dva rozměry pod 100 nm) a jemného filtru (jeden rozměr pod 100 nm). Vědní obor, který se věnuje studiu nanočástic (nanosloučenin), včetně vývoje materiálů a zařízení o nano-rozměrech, se nazývá nanotechnologie. Jedná se o interdisciplinární vědní obor, která zahrnuje klasické obory jako je fyzika, kvantová mechanika, chemie, biochemie, elektronika apod.
Zjednodušený princip odlišného chování nanočástic spočívá v tom, že fyzikálně chemické vlastnosti pevných látek nejsou stejné uvnitř materiálu a na jeho povrchu. Při zmenšení částic daného materiálu pod 100 nm začínají fyzikálně chemické vlastnosti povrchu převládat nad vlastnostmi daného materiálu a částice se začne chovat, jako by celá byla tvořená jen povrchem. Jeden z nejvýraznějších jevů tohoto procesu je silné zvýšení chemické reaktivity, a tím se předpokládá přímá úměra i vůči toxicitě.
Nanočástice se nacházejí v přírodě vedle nás odnepaměti (horský vzduch obsahuje 103/cm3 částic). Vznikají při požárech, erupcích sopek, spalováním fosilních paliv (tepelné elektrárny, spalovací motory apod.) a poslední době vznikají také cíleně v laboratořích či ve výrobě. Pro tyto člověkem záměrně vytvářené nanočástice je v textu užíváno označení ing–nanočástice. Nanočástice našly uplatnění již v době, kdy uživatelé neznali jejich podstatu. Jako příklady můžeme uvést:
Vzhledem ke skutečnosti, že se rozměry nanočástic nacházejí pod hranicí optického rozlišení, stala se důležitým faktorem, který přispěl k rozvoji nanotechnologií, zejména nová technika. Zcela zásadní význam měl vynález elektronového mikroskopu, který umožnil spatřit a identifikovat trojrozměrnou strukturu nanočástic. Následné konstrukční změny elektronového mikroskopu v 80. a 90. letech 20. století umožnily, spolu s dalšími technikami instrumentální analýzy, identifikovat a prokázat originální strukturu „nové“ modifikace uhlíku – fullerenu.
Příspěvek popisuje objev fullerenů - nanočástic uhlíku, které jsou současně nově objevenou alotropickou modifikací tohoto prvku. Popisuje základní chemické vlastnosti fullerenů, včetně publikovaných údajů o jejich toxicitě. V závislosti na nových měřících technikách se věnuje identifikaci fullerenů ve spalinách a v obecné rovině se zabývá problematikou rizik nanosloučenin spojených s jejich uvolňováním do životního prostředí. Závěr příspěvku
upozorňuje na některé sociální, etické, právní a kulturní aspekty spojené s nanotechnologiemi (ambivalence nanotechnologií).
Uhlík je základní prvek organických sloučenin, u kterého byly dlouhou dobu známy pouze dvě alotropické formy - grafit a diamant. V roce 1985 byla objevena třetí modifikace uhlíku, což jsou obří molekuly složené z více než dvaceti atomů uhlíku umístěných ve vrcholech různých mnohostěnů, více či méně kulovitých tvarů. Tyto molekulární útvary dostaly název fullereny na památku známého amerického architekta R. B. Fullera (podobnost se skeletem
geodetických domů navržených u příležitosti Světové výstavy v Montrealu 1967). Za objev a studium fullerenů získali v roce 1996 američtí profesoři R. E. Smalley a R. F. Curl a britský profesor H. W. Kroto Nobelovu cenu za chemii.
Původní příprava fullerenů, která umožnila jejich objev, probíhala vypařováním grafitových elektrod v prostředí He, kondenzací získaných sazí a následnou extrakcí fullerenů v organickém rozpouštědle. Kromě hlavního produktu fullerenů C60 se získají i fulleren C70 a vyšší, např. C76, C78, C84, ale i nestálé s nižším množstvím atomů uhlíku.
Celosvětově spuštěná lavina nejrůznějších experimentů s fullereny a jeho deriváty si vynutila najít průmyslově vhodnější způsob jeho výroby než vypařováním z grafitových elektrod. Tak následně vznikly výrobní způsoby, kdy lze fullereny získat řízeným spalováním, parciální oxidací či pyrolýzou řady uhlovodíků bohatých na uhlík.
Nejznámější, a svými vlastnostmi nejzajímavější molekulou mezi fullereny, je molekula C60. V porovnání s ostatními molekulami fullerenů má nejdokonalejší kulový tvar. Má strukturu komolého ikosaedru, jehož povrch tvoří dvacet šestiúhelníků a dvanáct pětiúhelníků (obdoba fotbalového míče), viz obr. 1. Rovnocenné atomy uhlíkaté molekuly se vyznačují trigonální sp2 hybridizací. Pětiúhelníky jsou tvořeny jednoduchými kovalentními vazbami, šestiúhelníky
tvoří systém alternujících jednoduchých a dvojných vazeb. Delokalizaci π elektronového systému jako v případě vícejaderných aromatických systémů však fulleren nevykazuje, protože nemůže díky tvaru molekuly dojít k překryvu p – orbitalů, a tím k úplné delokalizaci π elektronů. Kondenzací fullerenových molekul se vytváří pevná krystalická fáze, tzv. fullerit s plošně kubickou mřížkou s mřížkovou konstantou 1,416 nm. Vzhledem k tomu, že molekuly fullerenu vzájemně interagují prostřednictvím Van der Walsových sil, je fullerenit mnohem měkčí ve srovnání s ostatními alotropními formami uhlíku. Krystal fulleritu má 34% volného objemu, do kterého lze poměrně snadno začlenit (interkalovat) např. atomy alkalických kovů, kyslík, ferocen, helium apod. [2] .
Obr. 1: Strukturní molekula C60
Zásadní rozdíl oproti grafitu a diamantu je rozpustnost C60 v nepolárních organických rozpouštědlech, ať je to tetrahydrofuran (THF), toluen, benzen, 1,2 dichlorbenzen, xylen, sirouhlík apod. Barvy těchto roztoků jsou pestré, např. hnědožlutá, fialová, červenofialová a jsou příznačné pro přechod π – π elektronů. Zároveň byl prokázán různý stupeň solvatací C60 v těchto rozpouštědlech [3]. Rozpustnost fullerenu C60 v organických rozpouštědlech je
prvním předpokladem pro řadu následujících syntéz, viz níže.
V první etapě po objevení (identifikaci) fullerenů byl badatelsky potvrzen jejich výskyt v kosmickém prostoru a v chladných atmosférách rudých meteoritů. Fullereny tvoří 0,3 - 0,9% mezihvězdného uhlíku. Následně byl prokázán jejich výskyt také na Zemi. V přírodě se nacházejí ve fulguritech (vznikají při úderu blesku do půdy, písku či pevných hornin, čímž dochází k jejich přetavení a prosklení), v kráterech sopek, v hraničních sedimentech, v pevných bitumenech v nalezišti grafitu v Mílově na Blovicku, v černouhelných slojích v Číně apod. [4]. Marketingově nejzajímavější bylo potvrzení fullerenu v hornině zvané šungit [5], jejíž těžební naleziště je v severozápadním Rusku u finských hranic (oblast Karélie). Šungit je historicky opředen pověstmi o svých léčivých účincích a v současnosti se prodává jako přírodní léčivo, kosmetický produkt či šperk. Obsah uhlíku v této hornině je cca 30%, dalšími složkami jsou SiO2 (57%) a Al2O3 (4%).
Použitím metod instrumentální analýzy umožňujících identifikovat nanosloučeniny došlo k potvrzení reality, že fullereny se rovněž vyskytují [6-11] např.:
a dále např. v emisích měst Detroit [12] a El Paso ve státě Texas [13].
Jedním z nepříjemných produktů požáru či hoření při omezeném přístupu kyslíku jsou saze. Obecně se v souvislosti se sazemi (většina z nich jsou nanosloučeniny) hovoří o amorfním uhlíku. Jedná se však, až na výjimky, o formy mikrokrystalického grafitu, který je nepravidelně zborcen poruchami z pětičlenných uhlíkatých kruhů (obr. 2). A jsou to právě tyto pětičlenné kruhy co umožňují uzavření uhlíkového skeletu do kruhové, či elipsoidní molekuly. Profesor P. Lhoták z VŠCHT Praha předpokládá, a já se s ním ztotožňuji, polykondenzační průběh, energeticky kompenzovaný přechodem sp2 na sp3 konfiguraci, viz obr. 3.
Za ideální prekurzory pro vznik fullerenů jsou považovány cyklické polyaromatické uhlovodíky s vestavěnými pětičlennými kruhy jako jsou fluoren, fluoranthen, benzo(k, j)fluoranthen, corannulen (viz obr. č. 3), cyklopenta(cd)pyren, u kterých by po dehydrogenaci mělo dojít ke kondenzační reakci.
Obr. 3: Příklad možné polykondenzace corannulenu, jednoho z předpokládaných prekurzorů
Základní chemické vlastnosti C60
Reakční produkty fullerenu C60 lze rozdělit do tří kategorií, a to na:
Reaktivita fullerenu souvisí především s vnitřním pnutím v molekule, které je způsobeno neplanárním uspořádáním hybridních sp2 orbitalů atomu uhlíku. Proto jsou pro něj typické reakce spojené s přeměnou na sp3 konfiguraci, což vede ke snížení vnitřního pnutí v molekule. Zároveň je molekula C60 elektropozitivní, což preferuje nukleofilní či radikálovou adici na násobné vazby.
Základní vlastností fullerenu C60 je jeho oxidační schopnost, redukuje se na C60n-. Efekt adice elektronu do pentagonálního kruhu molekuly fullerenu způsobí vznik cyklopentadienového radikálu s delokalizací π elektronů (aromatický pentagonální kruh) [14].
I v případě fullerenu platí „problém“ ambivalence. Se vzrůstajícím podílem nanomateriálů v komerčních výrobcích se rozvíjí také debata, zda jejich ekologické a společenské dopady nepřeváží nad získanými výhodami. Do dnešního dne se pouze velmi málo studií zabývalo následky jak přímé, tak nepřímé expozice nanomateriálům z toxikologického hlediska a doposud také nebyla stanovena závazná kritéria pro kvantifikaci jejich toxického účinku [15].
Dostupné studie týkající se účinku fullerenů na živé organismy si v mnoha ohledech svými výsledky vzájemně odporují.
Kolosnjaj et al. [16] dospěli po recenzi prací publikovaných v letech 1990 až 2006 k závěru, že je jen málo důkazů k prokázaní jednoznačné akutní a subakutní toxicity nemodifikovaného C60, zatímco jeho chemicky modifikované deriváty mohou být toxické. Publikovaná studie [17] demonstruje silnou korelaci mezi přítomností C60 a poškozením DNA.
Dle výzkumníků chemické fakulty z Tel Avivu a lékařských pracovišť na Harvardu se ukončily úspěšné testy, které prokázaly, že fullereny dodané do mozku stimulují jeho činnost a prodlužují život mozkovým buňkám [18]. Test bioakumulace fullerenu v oktanolu jako substituentu lidské tkáně prokázal srovnatelný bioakumulační potenciál jako DDT [19]. Adiční produkt fullerenu a kyseliny malonové (je rozpustný ve vodě), je efektivní neuroprotektivní antioxidant jak in vitro, tak in vivo. Patentově je chráněná příprava desítek aduktů fullerenů a jeho derivátů s L a D aminokyselinami jako preparátu proti tumorovým buňkám [20].
Unikátní elektrochemické vlastnosti fullerenů jim umožňují působit jako oxidační nebo antioxidační činidla (v závislosti na charakteru funkčních skupin navázaných na jejich povrchu a na prostředí). Někteří autoři jim připisují schopnost vychytávat volné radikály [21-22], ale byly popsány také jako zdroj kyslíkových radikálů vně i uvnitř biologických systémů [23]. V současné době je za nejvýznamnější cestu toxického působení považován oxidativní stres,
který je definován jako nerovnováha mezi produkcí volných kyslíkových radikálů a jejich odstraňováním antioxidanty. Tato nerovnováha může vést k oxidativnímu poškození buněk (peroxidace lipidů, ztráta funkce proteinů, poškození nukleových kyselin, buněčná smrt).
Studie provedené na keratinocytech prokázaly rychlou absorpci fullerenů těmito kožními buňkami [24-25]. Vzhledem k výsledkům studií věnovaných potenciální toxicitě fullerenů při kontaktu s kůží je třeba maximální opatrnosti a použití osobních ochranných prostředků při manipulaci s fullereny.
Vodní klastry fullerenů vykazují významnou antibakteriální aktivitu vůči různým druhům bakterií při rozličných podmínkách expozice. Antibakteriální aktivita byla popsána jak za přítomnosti světla nebo kyslíku, tak v jejich nepřítomnosti a rostla s rostoucí dávkou i dobou expozice, což by mohlo také představovat nový směr v oblasti dezinfekce [26-27]. A takto by se dalo pokračovat dále … Rovněž se začal objevovat názor, že klasické standardní testy toxicity, které se používají k posouzení chemické toxicity mohou u nanosloučenin uhlíku přinést rozporuplné výsledky [28].
Přestože otázka toxicity fullerenů není doposud uspokojivě vyřešena, je z uvedených studií zřejmé, že fullereny, podobně jako jiná xenobiotika, pronikají do organismu prostřednictvím dýchacího nebo trávícího ústrojí, přes tělní povrchy nebo injekčně.
Přibližně od roku 2000 si část společnosti uvědomuje možnou toxicitu nanosloučenin a s ní spojené následné environmentální problémy. Řada států, vládních a nevládních institucí prosazuje princip zásad „předběžné opatrnosti“ (neblahé zkušenosti s DDT, dioxiny, freony, PCB apod.) [29]. Přijímají se doporučení k regulaci, evidenci, stanovení metod hodnocení rizik a monitorování nanosloučenin. Příkladem mohou být sdělení Evropské komise věnovaná bezpečnosti v oblasti nanotechnologií [COM(2000)1, COM(2005)243, COM(2004)338, COM(2008)345], politický záměr státu Kalifornie pro zacházení s nanolátkami [30], nemožnost použití nanosloučenin v potravinách bez provedení hodnocení rizik (Evropský parlament březen 2009) apod.
Protože nanočástice se skládá z několika mála atomů, znamená to, že všechny atomy jsou blízko povrchu a proto snadněji reagují s atomy či molekulami jiných látek. Nanočástice jsou dostatečně malé aby vstoupily do těla přes kůži, prostřednictvím dýchacího či trávícího traktu. Uvnitř organismu pak mohou procházet buněčnými povrchy, reagovat s DNA, enzymy, aminokyselinami apod. Navíc každý druh nanočástice má své unikátní charakterové vlastnosti. Rovněž se předpokládá, že přírodní nanočástice se budou chovat odlišně od „ing-nanočástic“.
Z životního cyklu nanomateriálů (viz obr. 4) je možné předpokládat uvolnění těchto „ing-nanočástic“ během výroby a expedice, rovněž z vlastního výrobku jehož jsou součástí a při likvidaci těchto výrobků.
Obr. 4: Schéma životního cyklu nanomateriálu
Jaká bude mobilita těchto částic a jaké budou interakce s jednotlivými složkami životního prostředí bude pravděpodobně záviset na specifické velikosti částic, tvaru, povrchu, rozpustnosti, náboji a dalších fyzikálně-chemických vlastnostech. Lze proto předpokládat, že různé typy nanomateriálů budou mít různé vlivy na životní prostředí a potažmo na lidské zdraví.
Fyzikálně-chemická interakce nanomateriálů s životním prostředím může být provázaná řadou oxidačně redukčních reakcí s mikroorganismy, organickými látkami, prvky a minerály, hydrolýzou, vlivem UV zářením apod.
Toto vše může ovlivnit transport nanosloučenin v životním prostředí, jejich kumulaci, absorpci do biologických systémů, biologické a toxické vlastnosti.
Velmi složitá je otázka monitoringu (stanovení závazných limitů) těchto nanosloučenin v jednotlivých složkách životního prostředí. Např. k proměření ve vzduchu nelze použít kaskádové impaktory (hranice do 300 nm), nýbrž je třeba použít nízkotlaké impaktory s počítačem nukleárních jader [31].
V oblasti řízení rizik [32-33] při produkci nanočástic (nanosloučenin) lze přijmout tato doporučení:
Schéma na obr. 5 navazuje na oblast řízení rizik a dává přehled o možných rizicích a opatřeních vedoucích ke snížení těchto rizik při produkci nanosloučenin. Jednotné schéma bezpečnosti nebude pravděpodobně u těchto výrob možné [32]. Problémy způsobuje stanovení toxicity, hlavně toxikokinetiky, včetně určení stupně distribuce částic a veliká rozmanitost nanomateriálů (př. částice TiO2 o velikosti 250 nm jsou plicích inertní, ale při velikosti pod 20 nm způsobují zápal plic; podobně rozdílná toxicita je i u fullerenů a uhlíkatých nanotrubek, ačkoli se z chemického pohledu jedná o uhlík).
Při stanovení toxicity nanočástic a vytváření standardů jejich hodnocení, bude pravděpodobně třeba vzít v úvahu, vedle chemického složení, také parametry jako koncentrace (počet částic), rozměr částic a jejich distribuce, rozpustnost (hydrofobní – hydrofilní), tvar, porózita, vlastnosti povrchu (náboj, chemické složení povrchu, funkční skupiny povrchu apod.) , krystalická struktura, čistota, schopnost aglomerace, věk částic, biorezistence, výrobce a výchozí zdroj pro výrobu.
V České republice podle publikace Nanotechnologie v ČR 2008 [33] bylo v roce 2008 registrováno 134 organizací zabývajících se výzkumem a výrobou nanosloučenin. Toto číslo představuje oproti roku 2005 nárůst o více než 100 %. Nejvíce, a to o 200% u malých a středních podniků (z 19 na 57). Z dostupných informací se orgány ochrany veřejného zdraví v ČR zabývají v současné době pouze jejich inventarizací.
Protože příspěvek popisuje přípravu (výrobu) fullerenů uvádím zde publikaci japonských autorů [35] týkající se měření aerosolu nanočástic a zjišťování rizik expozice osob v továrně na jejich výrobu (Frontier Carbon Corporation s výrobní kapacitou 40 tun/rok). Výroba probíhá na principu spalování uhlovodíku, extrakce ze sazí, sušení a expedice. Reakce probíhá v uzavřené komoře, takže větší riziko expozice pracovníků nanočásticemi hrozí při otevření reakční komory, sušení produkce a nakládání s produktem (vážení, balení apod.). Práce rovněž popisuje vliv ventilace na složení aerosolů nanočástic v atmosféře.
Dle výzkumu Evropské komise k ekonomickému rozvoji nanotechnologií, je již nyní vysoká komercializace nanotechnologií [36]. Očekává se, že nanotechnologie budou mít v budoucnu podstatný dopad na světovou ekonomiku. Vzniká hodně nových nanotechnologických společností start-up, které využívají tzv. rizikový kapitál. V Evropě převládají investice z veřejných zdrojů oproti soukromým investorům, v USA a Japonsku je vyváženější poměr.
O nanotechlogii se hovoří jako o fenoménu konce 20. a počátku 21. století, a tomu odpovídá i největší nárůst finanční podpory výzkumu.
Obr. 5: Stručné schéma možných zdrojů rizik a opatření ke snížení rizika při výrobě nanosloučenin
Z pohledu ambivalence nanotechnologií jako střetu negativních versus pozitivních očekávání a dopadů jejich rozvoje nebudeme zde uvádět kladný vliv nanotechnologií, který se předpokládá (stovky a stovky publikací). V tomto příspěvku uvedeme příklad některých situací s možným negativním dopadem:
Svět si bude muset uvědomit, že ho možná čeká potřeba silného politického rozhodnutí, ukáže-li se riziko některých nanotechnologií ze sociálního hlediska je nepřijatelně vysoké. Zpět k fullerenům. Lze přijmout realitu, že jsou více či méně přítomny při většině požárů, a to v samostatné formě, derivátů či součást nanočástic sazí. Dokáží proniknout do těla nechráněnou kůží, do plic, do mozku, projít skrz mukózní bariéru střev a do buňky. Díky jejich reaktivitě můžeme s jistotou připustit vznik různých aduktů s aminoskupinami v našich orgánech.
Perlička na konec: sazemi ušmudlaný hasič tedy ušetří za krém proti vráskám s obsahem fullerenu C60 od fy Zelens 292 USD (viz obr. 6).
Obr. 6: Balení krému proti vráskám firmy Zelens s obsahem fullerenu C60
1. FD ISO/TR 27628: International Standards Organisation. Geneva, 2007.
2. HADDON, R. C., HEBARD, A. F., ROSSEINSKY, M. J., MURPHY, D. W., DUCLOSS, J., LYONS, K. B.: Nature, 350, 1991.
3. BECK, M. T.: Pure Appl. Chem. 70, 1881, 1998.
4. FRAN, O.: Vznik fullerenu v horninách, Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta 2005, ISBN 80-86561-17-8.
5. VOBLÍKOVÁ, I.: Šungit, legendy, fakta, informace, Lott s.r.o., 2005.
6. HERINK, T., RAŠKA, S., NEČASANY, F., KUBAL, P.: Agrochem 2008, sborník 3371- 3377, Mitovy – Sněžná na Moravě 2008.
7. ČUVANOVÁ S., TURČANIOVÁ, L.,KOVAČIK, V., BEKEŠOVÁ, S., LOVAS, M., HREDZAK,S.: Acta Metallurgica Slovaca, 12, 60-66, 2006.
8. REILLY, P.T.A., GIERAY, R.A., WHITTEN, W.B., RAMSEY, J.M.: J.Am.Chem.Soc. 122, 11596-11601, 2000.
9. NOVACK, B., BUCHELI, T.D.: Environmental Pollution 150, 5-22, 2007.
10. DUNNE, J., NOZAN, P.F., MUNN, J., TERRONES, M., JONES, T.,KATHIRGA MANATHAN, P., FERNANDEZ, J., HUDSIN, A.D.: Phys. Condens Motter 9, 10661- 10673, 1997.
11. REILLY, P.T.A, WAITTEN, W.B., RAMSEY, J.M.: J.Am.Chem.Soc. 122, 11596-11601, 2000.
12. UTSUNOMIYA, S., JENSEN, K.A., KEELER, G.J., EWING, R.C.: Environmental Sien. Techn. 36, 4943-4947, 2002.
13. MUUR, L.E., SOTO, K.F., GARZA, K.M., GUERRERO, P.S., MARTINE, Z.R., ESQUIVEL, V.E., RAMIREZ, Y., SHI, Y., BANG, J., VENZOR, J.: Int. J. Environ. Res. Public Health 3, 48-66, 2006.
14. TAYLOR, R., WALTON, D.: Nature 363, 685-693, 1993.
15. COLVIN, V. L.: Nature Biotechnology 21, 1166-1170, 2003.
16. KOLOSNJAJ, J., SZWARC, H., MOUSSA, F.: Adv. Exp. Med. Biol. 620, 181-204, 2007.
17. DAAWAN, A., TAUROZZI, J. S., PANDEY, A. K., SHAN, W., MILLER, S. M., HASASHAM, S. A., TARABADA, V. V.: Environmental Sien. Techn. 40, 7394-7401, 2006.
18. Izraelští a američtí vědci, [on-line], [cit. 2009-05-15], dostupné z: http://www.cspiczestranky/cz/clanky/aktuality.
19. Test bio akumulace , [on-line], [cit. 2009-05-15], dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/zprava/496582
20. Pharmaceutical Composition for Photodynamic Therapy, [on-line], [cit. 2009-05-15], dostupné z: http://www.fags.org/patents/app/20090012008.
21. WANG, I. C., et al., Journal of Medicinal Chemistry, 42(22): 4614-4620, 1999.
22. GHARBI, N., et al., Nano Letters, 5(12): 2578-2585, 2005.
23. ISAKOVIC, A., et al., Toxicological Sciences, 91(1): 173-183, 2006.
24. MONTEIRO-RIVIERE, N. A., and INMAN, A. O., Carbon, 44(6): 1070-1078, 2006.
25. JENSEN, A. W., WILSON, S. R. and SCHUSTER, D.I., Biorganic & Medicinal Chemistry, 4(6), 767–779, 1996.
26. LYON, D. Y., et al., Environmental toxicology and chemistry, 24(11): 2757-2762, 2005.
27. LYON, D. Y., BROWN D. A., and ALVAREZ, P. J. J., Water Science & Technology, 57(10): 1533–1538, 2008.
28. MONTEIRO-RIVIERE, N. A., INMAN, A. O.: Carbon 44, 1070-1078, 2006.
29. KVASNIČKOVÁ, A.: Aplikace nanotechnologií v potravinářství, [on-line], [cit. 2009-06-21], dostupné z: http://www.agronavigator.cz/User Fi….
30. A Nanotechnology Policy Framwork for Kalifornia, [on-line], [cit. 2009-06-8], dostupné z: http://www.nsti.org./proces/Nanotech 2009v2/7/†82.708.
31. GİRNER, P.: Riziko u nových technologií – nanotechnologií, téma týdne z http://www.bozpinfo.cz.
32. RADVANSKÁ, A.: Rizika při práci s nanotechnologiemi a možnosti jejich eliminace, Bezpečná práce č. 5, 3-7, 2008.
33. SCHULTE, P., GERASI, CH., ZUMWALDE, R., HOOVER, M.: Occupational Risk Management of Engineerech Nanoparticles. J. Occup.Environ.Hyg. 5, 239-249, 2008.
34. FRNKA, T., SHRBENA, J., ŠPERLINK, K.: Nanotechnologie v ČR 2008, Repronis Ostrava 2008, ISBN 978-80-7329-187-7.
35. FUJITAN, Y., KOBAYASHI, T., ARASHIDAM, K., KUNUGIT, N., SUEMURA, K.: Masurement of the Physical Properties of Aerosols in a Fullerene Factory of inhalation Exposure Assessment, J. Occup.Environ.Hyg. 5, 380-389, 2008.
36. HULLMANN, A., Ekonomický rozvoj nanotechnologie -analýza na bázi indikátorů, Evropská komise, Výzkum DG 2006, [on-line], [cit. 2009-06-1], dostupné z: http://cordis.europa.eu/nanotechnology.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1 - Nové Město
IČO: 00025950
DIČ: CZ00025950