V drsných podmínkách na záchranných misích pomáhá sounáležitost

Matěj Bartošík je příslušníkem Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy a zároveň členem USAR (Urban Search and Rescue) týmu, který se zabývá nalezením, vyproštěním a ošetřením osob z objektu s narušenou statikou. Jako jediný člen je zároveň také kynolog a společně se svým psem Bartem zasahuje kromě nejrůznějších událostí na území České republiky i na zahraničních misích. Účastnil se například záchranné mise po zemětřesení v Turecku v roce 2023 a v povodněmi zasaženém Texasu v roce 2025. O podmínkách na takové akci, o práci záchranářských psů, a o tom, jak je smutné nacházet na místě většinou mrtvé lidi, jsme si povídali v jeho domovské stanici v Praze – Strašnicích.

Přestože se ocitáte v nebezpečných situacích v podstatě dnes a denně, můžete někdy odmítnout práci, o níž se domníváte, že by mohla ohrozit váš život nebo zdraví? Stanovuje Vám někdo limity, kam musíte či můžete jít, nebo si tyto limity stanovujete sám podle konkrétní situace?

Ano, jako hasiči se dostáváme často do rizikových situací, hledáme někoho v požárem zasaženém bytě, na záchranných misích po zemětřeseních zase například dochází k následným otřesům. To je velké riziko, ale eliminujeme ho výcvikem, školením. Velitel má za nás odpovědnost, on vyhodnocuje, jak dalece je situace nebezpečná. Ví, kdo z nás se hodí na zásah v konkrétní situaci.

Do jaké situace byste psa, případně sebe už nepustil?

Já sám můžu určit, kam psa pustím nebo nepustím. Velitelé nejsou psovodi, tedy až na jednoho, se kterým jsem byl na misi v Turecku, tak tohle nechávají na nás. I když třeba s upozorněním, že oni by tam psa nepustili. Může se nám stát cokoli, ale ten pes je prostředek k zachraňování životů, tak kdybych nedovolil, aby šel tam, kde je sebemenší riziko, tak proč bych tuhle práci vlastně dělal? Většinou tam, kam jde pes, jdu i já.

Do jaké nejhorší situace jste se dostal?

Pokud to budu brát z pohledu USAR týmu, tak z těch dvou záchranných misí v Texasu a Turecku, bylo nebezpečnější Turecko. Následné otřesy už sice neměly takovou sílu, aby bořily domy, ale budovy byly polorozpadlé, ne zcela stabilizované, tak pořád přetrvávalo riziko zasypání nás nebo psů. A Mexičanům se bohužel stalo, že jim takto zemřel pes a byli částečně zasypaní i záchranáři.

Kolegové v Texasu se setkali s prudce jedovatými hady – chřestýši, copperheady. Dalším rizikem třeba při povodních, když se zvedne hladina, může být pád ze strmého břehu do vody, kde je silný proud. Ale měli jsme záchranné vesty.

Jaké pracovní úrazy se stávají?

Například kolega záchranář si během vyprošťování osob při misi v Turecku rozřízl ruku. I přes pracovní rukavici mu plech projel rukou, ale tohle zranění nebylo tak zásadní, aby ho omezovalo při práci. Snažíme se riziko co nejvíc eliminovat. Pokud si něco zlomíme nebo vykloubíme, jsme vyřazeni a zneschopní nás to jako tým.

Jak dlouho trvá vycvičit psa?

Výcvik záchranného psa, aby dostal atestaci Ministerstva vnitra, trvá cca 3 roky. Pes musí být dostatečně fyzicky i psychicky odolný, jsou na něj kladeny velké nároky. Ne všechna plemena se k tomu hodí. Vhodní jsou němečtí, australští ovčáci, ohaři, pastevecká plemena typu border kolie, retrívři, teriéři. Musí být odolný například i vůči chladu, dešti, což krátkosrstí psi nesplňují, ale i s tímto dokážeme pracovat. Vždycky se snažíme podmínky na místě zásahu nastavit tak, aby tyto překážky odpadly.

Pes má zkoušky na dobu 2 let, po kterých je musí opakovat. Přibližně v 8 letech je už na tuto službu (až na vzácné výjimky) starý a musíme mít předvycvičeného dalšího. Já mám  desetapůlletého ovčáka Barta (vpravo), se kterým jsem absolvoval Texas i Turecko, nejrůznější tuzemské výjezdy. Teď připravuji dvouapůlletého Albyho – australského honáckého psa (nahoře). Má jiné charakterové vlastnosti, musím ho hodně motivovat odměnami a velkým divadýlkem, když někoho najde. Jeho výhodou je drobnější tělo, se kterým se lépe pohybuje v sutině, ale to na druhé straně dokáže být i překážkou. Všechno má svá pro i proti.

Zohledňuje výcvik psa pozdější reálné podmínky v místě katastrof? Je nějaká simulace takových podmínek při organizování výcviku psa?

Když máme zásah v Čechách, tak z 99 % je to spadlý jeden dům, který se dost často ani nezřítí celý, ale pouze jedna stěna, jeden strop v jedné místnosti. V porovnání se zahraničním zásahem se to nedá srovnávat. Takže to je problém. Většinou se domy bourají na nejmenší kousky, ale pokud bourá budovu záchranný útvar, může to přizpůsobit kynologickému výcviku. Dají se nasimulovat prostory nejvíce podobné reálnému prostředí. Vytvoří se kapsy, kde můžeme schovat figuranty a přizpůsobit výcvik reálným podmínkám.

Kolik lidí váš tým (Vy a pes) zachránil?

Je to hodně smutné, ale já jsem se psem našel jen mrtvé lidi. Šance na přežití je malá a klesá s časem. Během mise v Turecku jsme našli mnoho ostatků. Kolega z ostravské části týmu našel se psem živou osobu a pomáhali jsme při vyprošťování dalších dvou, ale jinak je statistika velice smutná. Většinou nacházíme lidi, kteří mají zranění neslučitelná se životem. Ale s bývalým psem jsem našel pohřešovanou osobu. Jednalo se o muže, kterého hledala policie z důvodu plánované sebevraždy. Nakonec se opil a usnul kousek od kolejí. A můj pes ho našel. Tak by se dalo také říct, že to byla záchrana života.

Jak pes reaguje, když najde živého člověka? A naopak, když nikoho v místě katastrofy nenajde?

Můj pes štěká na živé osoby, pokud najde ostatky, je na místě, mává ocasem, kouká na mě, ale reakce je odlišná od nalezení živé osoby. Za potvrzený nález pes dostane míček, hračku, pro jiného psa může být motivací jídlo. Pokud to není na 100 % jisté a potvrzené, nemůžu ho odměnit, abych odměnou nepodmínil špatné chování. Proto jsou ostré zásahy tak náročné a psi, oproti výcviku, ztrácí rychleji motivaci, protože nedostávají odměnu za jednotlivé nálezy, ale pouze za dílčí prohledání sutiny či terénu. Při výcviku dostávají psi zpravidla za každý nález určitou odměnu.

Většina tuzemských zásahů je o tom, že jdeme jen prověřit, jestli se v sutině někdo nachází, ale to bývá zřídkakdy. Správně vycvičený pes, i když dlouho nic nenachází, musí mít motivaci fungovat dál i bez odměny. Pes není smutný, že nikoho nenašel, ale že nedostal odměnu za nález. Ale jsou i psi, kteří pracují za radost z nálezu, že je tam výbuch emocí od pána. Někteří starší psi dobře pracují ze setrvačnosti, u mladého pejska musí přicházet odměna vždy.

Jak na Vás působí dění v místě katastrofy, jak se psychicky vyrovnáváte s tamní situací? Projevuje se psychické vyčerpání po ukončení záchranných prací, nebo již v samotném průběhu?

Já nechci říkat, že člověk úplně otupí, i když to tak opravdu asi je. Jako hasiči jsme na tyto akce připravovaní z výcviku a z každodenní služby, ale mimořádná událost po zemětřesení, kde máte stovky postižených osob, vidíte utrpení místního obyvatelstva každou minutu, to je něco jiného. To na vás hodně zapůsobí. Někdy si taky říkám, kam jsem se to zase vydal, když operační středisko hlásí, že jedeme do oblasti, kde jsou minusové teploty, bude nám zima, místním lidem bude zima. Na místě nám pomáhá sounáležitost. Že jsme parta podobně smýšlejících lidí. Po události nás zkontaktuje psycholožka, promluvíme si, ale událost stejně na člověka dopadá s odstupem času 2–3 měsíců.

A moje osobní vyrovnávací strategie? Sport a samozřejmě rodina.

Jaké speciální vybavení si berete na cesty? Musíte absolvovat nějaká očkování?

Máme osobní ochranné pracovní prostředky od zaměstnavatele, většinou na špičkové úrovni. Používáme detekční prostředky, třeba inklinometr, který měří odklon budovy, štěrbinové kamery nebo termokamery. Termokamery používáme hlavně u požárů. Vyhledáváme jimi ohnisko požáru, které může být skryto za konstrukcí, za zdí, měříme, odkud vychází žár, nebo jimi hledáme osoby v zakouřeném prostředí.

Očkování před cestami do zahraničí mít musíme. Například na meningitidu, vzteklinu, břišní tyfus, malárii. Všechna odpovídající očkování musí mít také psi. Také zuby by měly být v pořádku.

Jak dlouho taková záchranná mise trvá? A stihnete se před cestou rozloučit s rodinou?

Bereme si s sebou veškeré vybavení na 10 dní. Pokud se přesouváme letecky, nemůžeme vézt palivo do agregátů, tzn. do generátorů elektřiny, do motorových, rozbrušovacích pil, do  topení, to se pak shání na místě. Máme vodu, jídlo, oblečení, stany, materiál, nářadí pro záchranu a vyprošťování osob. Pokud se přepravujeme pozemní cestou, tak vezeme i  kontejner se dřevem. Je to dohromady moc tun materiálu a vybavení, pak jsme ale 10 dní v terénu naprosto soběstační. I s cestou mise trvá 13-14 dní.

Rozloučení bývá často rychlé. Ráno jsme se dozvěděli, že bylo zemětřesení a nabídnuta pomoc do Turecka, a kolem 4. hodiny odpoledne bylo vše připraveno na odlet. Takže pokud byl někdo v práci a je mimopražský, nestačil se třeba ani osobně rozloučit. Někdy je na rozloučení více času. Třeba když jsme letěli do Texasu. To jsem byl zrovna se synem na dovolené na Šumavě, informace nás zastihla na prohlídce hradu kolem druhé a odlétali jsme asi až za dva dny po vyřízení všech potřebných náležitosti. Pokud mám dovolenou, tak bych měl být odhlášen z možnosti odletět, ale mise v Texasu byla specifická tím, že se nepátralo po živých osobách, ale pouze po ostatcích osob. Proto se vybírali psi podle trochu jiného algoritmu. Vybírali se většinou starší psi a takoví, kteří se s nacházením lidských ostatků už setkali (například během mise v Turecku) a měli jasně zřetelnou reakci na takový nález.

Na konci rozhovoru mám možnost se potkat s parťáky Matěje Bartošíka – Bartem a Albym, které má ve své blízkosti v práci i doma, vždy připravené vyrazit do nebezpečí. A nezbývá než popřát, aby jejich tým nacházel co nejvíc živých lidí.

Foto: HZS Praha a GŘ HZS

hasiči=stitek

mimořádné situace=stitek

záchranáři=stitek

hasiči=stitek

mimořádné situace=stitek

záchranáři=stitek