Znaky závislé práce při posuzování nelegálního zaměstnávání

Zákon č. 365/2011 Sb., který novelizoval s účinností od 1. 1. 2012 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, měl přinést zjednodušením definice závislé práce - snížením počtu definičních znaků závislé práce – její jednodušší identifikaci a v důsledku toho i lépe rozpoznatelné nelegální zaměstnávání. Nestalo se tak.

Přesunutím původně definičních znaků závislé práce – „práce vykonávaná za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost“ – do kategorie povinných důsledků výkonu závislé práce, získala inspekce práce (alespoň na určitou dobu) efektivnější a účinnější možnost prokázání umožnění výkonu nelegální práce ve všech jejích možných variantách a zejména švarcsystému.

Praxe však očekávala také názory soudů na novou právní úpravu. Přelomovým se stal rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 46/2013-35 ze dne 13. 2. 2014, který rozčeřil hladinu až dosud celkem neutrální judikatury krajských soudů. Až do vydání tohoto rozsudku krajské soudy rozhodnutí inspekce práce ve správním řízení o spáchání správních deliktů umožněním výkonu nelegální práce posuzovaly dle novelizované právní úpravy a při prokázání naplnění čtyř definičních znaků závislé práce dle § 2 odst. 1 zákoníku práce, rozhodnutí správních orgánů nijak nerozporovaly.

Nejvyšší správní soud v rozsudku 6 Ads 46/2013-35 opírajíc se o judikaturu k předchozí právní úpravě svou úvahou dovodil, že naplnění samotných čtyř definičních znaků závislé práce nepostačuje, když za klíčový znak závislé práce považuje osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Správní orgán tak vždy při prokazování nelegální práce musí zkoumat ve vztahu k podřízenosti zaměstnance i to, zda zaměstnanec za vykonanou práci pobírá odměnu, jakož i další důvody podřízenosti zaměstnance (příslib práce do budoucna, psychická závislost, strach apod.).

Jestliže správní orgán neprokáže ani pobírání odměny ani jinou skutečnost, která by zadávala důvod se domnívat, že byla u jedné osoby dána závislost na druhé, pak se dle názoru Nejvyššího soudu o závislou práci jednat nebude nebude. Dále soud shledal, že další definiční znak závislé práce je obsažen již v pojmu „práce je vykonávána“. Z nedokonavého slovesného vidu a z účelu definice závislé práce soud dovodil, že závislou prací je pouze práce vykonávána soustavně. Soustavnost je tak dalším definičním znakem závislé práce, které správní orgány při posuzování práce jako závislé musí prokázat.

Po vydání tohoto rozsudku se judikatura krajských soudů (viz intranetové stránky SÚIP – odbor právní – rozsudky) v dané věci změnila, soudy požadují prokázání i těchto dalších definičních znaků závislé práce. V závislosti na tom, který krajský soud rozhoduje, je rozdílné i posouzení prokázání znaků závislé práce, tj. zda soudce přikládá váhu spíše kontrolním zjištěním či důkazům provedeným až ve správním řízení.

Soustavnost a ekonomická či jiná závislost zaměstnance jsou skutečnosti v praxi nejlépe zastírané a nejhůře prokazatelné. Lze tak konstatovat, že ani přijetím novely zákoníku práce nebyl zcela naplněn cíl jednoduššího odkrývání zastřených forem nelegálního zaměstnávání.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail