Úraz na cestě do práce

Zaměstnanec jezdí ze svého bydliště na pracoviště soukromým vozidlem a veze další spolupracovníky. Dostává za to cestovné a diety a je na to vypsaný příkaz. Můj názor je, že když bude havárie a stane se úraz, že to bude úraz pracovní. Zaměstnavatel to popírá.

Než si zodpovíme Vaši otázku, je třeba si uvědomit, že zákoník práce č. 262/2006 Sb. dokonce na dvou místech (v ustanovení § 274 odst. 1 věta druhá a v ustanovení § 380 odst. 3) zdůrazňuje, že pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Cestou do zaměstnání je pouze u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví cesta z určeného shromaždiště na místo určené k plnění úkolů (např. na staveniště). V těchto třech případech má zaměstnavatel podle § 387 zákoníku práce shromaždiště určit a pak platí, že cesta na shromaždiště je cestou do zaměstnání a cesta ze shromaždiště na místo určené k plnění úkolů úkonem v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Tato právní úprava je historická (byla původně v prováděcích nařízeních vlády ke starému zákoníku práce č. 65/1965 Sb.) a dnes je obsažena v ustanovení § 274 zákoníku práce. Ve všech ostatních případech se cesta do zaměstnání nepovažuje za úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a úraz na ní utrpěný se nepovažuje za úraz pracovní, a to ani když zaměstnanec veze spolupracovníka automobilem zaměstnavatele. Nicméně v nedávné době se Nejvyšší soud v judikátu Rc 21 Cdo 1148/2002 zabýval otázkou, zda by v případě, kdy vedoucí zaměstnanec odváží spoluzaměstnance, nejde o úkon nutný, během práce obvyklý a zdůraznil, že „V posuzované věci se odvolací soud při zkoumání, zda k újmě na zdraví žalobce došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, omezil na zjištění, že žalobce byl na pracovní cestě a že se iniciativně rozhodl bez souhlasu svého nadřízeného k odvozu jiného zaměstnance žalované po skončení práce do jeho bydliště. Ze zjištění, že tato cesta byla učiněna bez povolení žalované, učinil závěr, že „nebyla vykonána v souvislosti s výkonem práce“.

Tuto úvahu však vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za úplnou. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda se v projednávané věci nejednalo kupříkladu o úkon během práce obvyklý, ač okolnosti projednávané věci takové úvaze nasvědčují. Plní-li totiž zaměstnanec pracovní úkoly (třeba i na pracovní cestě) ve spolupráci s jinými zaměstnanci, jejichž činnost je k úspěšnému provedení jeho pracovního úkolu nezbytná, může z konkrétních okolností případu (např. nutnost pracovat i po skončení pracovní doby, obtížnost spojení veřejnou dopravou, zdravotní stav, dostatečný odpočinek před dalším nástupem do práce, apod.) vyplynout vhodnost takového spolupracovníka také odvézt (přiděleným služebním vozidlem) do jeho bydliště. Takový úkon by bylo možno posoudit jako úkon během práce obvyklý. Při tomto posuzování bude - jak výše uvedeno - rozhodující, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. Okolnost, zda k takovému úkonu zaměstnanec měl či neměl výslovné oprávnění zaměstnavatele nebo že odvážený zaměstnanec již neplnil pracovní úkoly, rozhodující význam nemá; pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 190 zák. práce musí k újmě na zdraví dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u poškozeného zaměstnance.“ V případě zaměstnance – řidiče onoho referentského vozidla pak vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku Rc 92/2003 21 Cdo 1755/2002 zásadu, že „Dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů; svěřené služební vozidlo se stává z pohledu ustanovení § 135 odst. 3 písm. d) zák. práce (rozuměj č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31.12.2000) pracoviště zaměstnance.“

Nicméně tento závěr je možno aplikovat i dnes. Takže, jak je vidět z výše uvedeného, není věc tak zcela jednoznačná, aby se mohlo říci, že úraz na cestě do zaměstnání není úrazem pracovním. Jestli zaměstnavatel má zájem na tom, aby svážel zaměstnance vlastním vozidlem, pak by se skutečně musela celá věc zkoumat z hlediska věcného, místního a časového a zvažovat, zda nejde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. V případě, kdy však zaměstnanec používá pouze svoje osobní auto (byť pro pracovní účely), pak bych se více klonila k názoru zaměstnavatele. Zaměstnavatel by ale měl pregnantněji vyjádřit (právě z důvodu odstranění případných nejasností v souvislosti s možným úrazem), zda souhlasí s tím, aby zaměstnanec, který s jeho souhlasem používá soukromé vozidlo k pracovním účelům, v něm převážel spoluzaměstnance či nikoliv právě z důvodu, aby se nemohlo dovozovat, že se jedná o činnost objektivně vykonávanou ve prospěch zaměstnavatele. Zaměstnavatel totiž musí dát i zaměstnanci, který používá své soukromé vozidlo za účelem pracovní cesty, pokyny k průběhu pracovní cesty. Jinak v případě odškodnění úrazu vzniklého při provozu motorových vozidel platí, že odpovídá ten, kdo škodu zavinil (lhostejno jestli řidič zaměstnavatele nebo jiný účastník silničního provozu) a škoda se odškodňuje podle stejných zásad jako v případě pracovního úrazu (stejné druhy náhrad škody). Rozdíl je pouze v tom, že odpovědnost zaměstnavatele podle zákoníku práce je objektivní, nezkoumá se zavinění zaměstnavatele, odpovědnost podle občanského zákoníku je subjektivní a zde je třeba prokázat dotyčnému zavinění a poškozený se hojí na tom řidiči, který škodu zavinil.

JUDr. Eva Dandová