Toxická nula

Když vstupujete do závodu velké korporace, zpravidla na vás svítí někde u vstupní brány nápis – 1 000 000 hodin bez nehody, 500 dní bez úrazu …. Ředitelé závodů a korporací prezentují bezpečnou firmu, která dbá o zdraví lidí a je na světové úrovni, kde cílem je 0 úrazů a nic jiného.

Na první pohled je cíl 0 nezpochybnitelný. Nikdo nechce zraněné zaměstnance ani nechce plánovat, kolik lidí se zraní.

Problém je v tom, že nula neukazuje úroveň bezpečnosti. Ukazuje míru selhání.

V okamžiku, kdy organizace vezme zpožděné statistické měření minulých selhání (jako je míra úrazovosti) a promění ho v korporátní cíl – propojí ho s bonusy a odměnami pro vedoucí i celé kolektivy – tato metrika okamžitě ztratí veškerou informační hodnotu. Organizace v podstatě přestane řídit fyzická rizika a začne agresivně řídit prezentaci výsledku jako čísla. Původní metodiky včetně metriky 0 a TRIR (ukazatel bezpečnosti práce, který měří počet všech úrazů a nemocí na 100 zaměstnanců na plný úvazek za rok - pozn. autora) původně sloužily jako pozorovací nástroj nebo něco jako teploměr. Tím, že se z něj stalo KPI (klíčový ukazatel výkonnosti – měřitelná hodnota, která ukazuje, jak efektivně firma plní své strategické a provozní cíle - pozn. autora), se z něj stal termostat – teploměr místo toho, aby měřil, tak se vypne.

Vyhlášením nekompromisní, téměř svaté války proti zraněním skrze snahu o „nulovou úrazovost“ vrcholové vedení zázračně nepozastavuje zákony statistiky, přírodní zákony ani normální lidskou omylnost. Místo toho násilně tlačí informování o těchto událostech do ilegality. Vytváří prostředí, kde finanční motivace, perzekuce spojená někdy s brutálním vyšetřováním a zaváděním opatření za každou cenu vede ke skrývání pravdy.

Motivace se pak obrací. Vedoucí se neptají na to, zda je člověk v pořádku, ale jestli bude mít neschopenku. Zranění zaměstnanci jsou přesvědčováni, že by pro ně bylo lepší vzít si dovolenou. Kolegové vozí poraněné nešťastníky do práce, aby si to tam aspoň odseděli (jsou převedeni na jinou práci). Ti méně šťastní pajdají v práci za směšnou odměnu navíc. Pokud zaměstnanec nemá svědka úrazu, nikdo mu ho nechce uznat. Záchranáři se při odvozu rovnou ptají, zda mají zaškrtnout pracovní úraz, protože si to většina firem nepřeje.

Ruku v ruce se s tím popravuje důvěra zaměstnanců a kultura bezpečnosti, kdy okolo úrazů nastává ticho („Frantu odvezla sanita, ale nám tam pořád svítí nula“), bere za své. Z bezpečnosti se stává hra o předstírání. Všichni ví, o čem to je a mlčí. Vítězem se stává nepřiznaná lež.

Fixace na 0, dlouhé období bez úrazů tak vede k iluzi bezpečnosti a že řízení rizik je v pořádku (to, že soustředění se na 0 neřeší průmyslová rizika, je možná na zvláštní článek). Ztrácí se důležitá data a informace o tom, jak k incidentu došlo.

Prezentují se pouze mrtví a těžce zranění a tyto události pak šokují – „Dlouho se nic nestalo, jsme bezpečná firma a Karel umřel“. To pak vede k hysterii a ještě brutálnějšímu tlaku na 0.

Řešení v dnešní závislosti firem na metrikách a indexech není jednoduché. Možná by pomohlo:

Zrušit 0 a LTIR (bezpečnostní ukazatel měřící frekvenci pracovních úrazů, které způsobily absenci zaměstnance, obvykle na 100 plně zaměstnaných pracovníků ročně - pozn. autora) jako KPI, nebo alespoň je nepropojovat s finančními bonusy. Vrátit TRIR/LTIR funkci teploměru.

Nepoužívat 0 jako cíl. Zlikvidovat oslavné cedule a displeje.

Zaměřit se na předstihové ukazatele (nehody, skoronehody, zavést bezpečnostní pozorování).

Vrátit se od vyšetřování k učení, vrátit do bezpečnosti důvěru.

pracovní úrazovost=stitek

pracovní úrazy=stitek

řízení rizik=stitek