Má zaměstnavatel v případě tzv. jiné škody na zdraví stejné povinnosti jako u pracovního úrazu?

Má zaměstnavatel v případě jiné škody na zdraví vůči zaměstnanci stejné povinnosti jako u nemoci z povolání nebo pracovního úrazu? A co se vlastně považuje za jinou škodu na zdraví? 

Ano, samozřejmě. Každá škoda, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. To je princip tzv. obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu upravené v § 265 odst. 1 zákoníku práce (ZP). Okolnost, že právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoli vztahu k zaměstnavateli, zde není významná. Rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jinak řečeno, zda byla škoda způsobena v zaměstnání, v práci. Předpoklady odpovědnosti lze tedy vymezit takto: 

• škoda, která vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, 

• porušení právní povinnosti (úmyslné jednání proti dobrým mravům) kýmkoli, 

• příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. 

Nejčastěji se ale jedná o požadavky na náhradu škody z poškození na zdraví, kterou nelze podřadit ani pod odpovědnost za pracovní úraz, ani pod odpovědnost za nemoc z povolání. Může jít o případ, kdy zaměstnanec kupříkladu tvrdí, že onemocněl a vznikla mu újma na zdraví v důsledku dlouhodobého výkonu práce, pro kterou byl lékařem uznán zdravotně způsobilým, ač objektivně byl této práce neschopen. O pracovní úraz jít nemůže již proto, že újma na zdraví nevznikla náhlým násilným a zejména krátkodobým působením zevních vlivů na tělesnou integritu zaměstnance. O nemoc z povolání by mohlo jít jedině, jestliže by vzniklou újmu na zdraví bylo možné podřadit pod některou nemoc v seznamu nemocí z povolání. Za tohoto stavu nezbývá než základ nároku posoudit podle § 365 odst. 1 ZP a odvíjet úvahu o porušení právní povinnosti „kýmkoli“ od toho, zda naplnění tohoto předpokladu nelze spatřovat v pochybení lékaře při posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance.  

Může ale jít například také o škodu na zdraví vzniklou působením látek (výparů) uvolňovaných ze zařízení, jimž je pracoviště vybaveno, které je však dlouhodobé, takže se nejedná o pracovní úraz, a vzniklé onemocnění rovněž není uvedeno v seznamu nemocí z povolání. 

Pro rozsah náhrady majetkové i nemajetkové újmy platí ustanovení o odškodňování pracovních úrazů. To vyplývá z § 271n odst. 2 ZP, které výslovně stanoví, že jde-li o jinou škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech. 

Náhrady, které může uplatnit postižený zaměstnanec v případě poškození zdraví stejně jako v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vůči odpovědnému zaměstnavateli, v jakém rozsahu za škodu odpovídá, jsou následující:

• ztráta na výdělku 

• bolestné a ztížení společenského uplatnění 

• jednorázová náhrada při skončení pracovního poměru 

• účelně vynaložené náklady spojené s léčením 

• věcná škoda 

• jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance. 

V případě, že zaměstnanec následkem poškození zdraví zemřel (což je spíše teorie než praxe), byl by zaměstnavatel, též v rozsahu své odpovědnosti,  povinen poskytnout: 

• náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 

• náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem 

• náhradu nákladů na výživu pozůstalých 

• jednorázové odškodnění pozůstalých 

• náhradu věcné škody. 

Náhrada za ztrátu na výdělku zahrnuje dva druhy náhrad, a to náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tyto dvě náhrady jsou naprosto samostatné, na sobě nezávislé a nemohou příslušet vedle sebe.

odškodňování=stitek

odškodňování=stitek

nehody=stitek

odškodňování=stitek

zaměstnanci=stitek

zaměstnavatelé=stitek