Spor o náhradu mzdy při ztrátě zdravotní způsobilosti k práci

Zaměstnanec, dělník ve výrobě (dále žalobce), podle lékařských posudků poskytovatele pracovnělékařských služeb v letech 2015–2016 byl zdravotně nezpůsobilý k výkonu ujednaného druhu práce. A v roce 2017 byl vydán lékařský posudek, podle nějž dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Posudek dal přezkoumat, společnost (dále žalovaná) žalobci po skončení jeho dočasné pracovní neschopnosti cca rok nepřidělovala práci, ani mu neposkytovala náhradu mzdy, a proto je podle něj povinna mu ji nahradit. Žalovaná dala žalobci výpověď, protože pro něj neměla jinou práci.

Okresní soud žalobu zcela zamítl, nebylo zjištěno porušení právní povinnosti žalované jako předpoklad pro její odpovědnost za škodu. Mimo jiné se zabýval uplatněným nárokem i z hlediska ustanovení § 208 zákoníku práce (jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele). Podle závěrů lékařských posudků poskytovatele pracovnělékařských služeb žalované, které vydal v období od července 2015 do listopadu 2016, byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce pro žalovanou, avšak nešlo o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci. Nešlo tedy u žalobce o důležitou osobní překážku v práci, při které by mu vůči žalované příslušelo právo na náhradu mzdy. A nešlo ani o překážku v práci na straně žalované, protože žalovaná nepřidělovala žalobci práci pro nedostatek jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce, nikoliv v důsledku porušení její povinnosti přidělovat žalobci práci nebo jej převést na jinou práci. Žalobci tedy nepříslušela mzda ani náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku, podle něhož nebyl zdravotně způsobilý k práci pro žalovanou, do doby, kdy nastaly právní účinky lékařského posudku, podle něhož dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci. Nebyl-li z důvodu svého obecného onemocnění schopen vykonávat práci pro žalovanou, avšak nejednalo se o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dosavadní práci, nemohl být ani převeden na jinou vhodnou práci.

Krajský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Zdravotní stav žalobce v době od vydání prvního lékařského posudku až do vydání lékařského posudku, kde bylo uvedeno, že dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, nedoznal žádných změn. Lze tedy uzavřít, že již v té době byl, byť z důvodu obecných onemocnění, dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci. Při posuzování nároku žalobce vycházel odvolací soud i ze základních zásad, na kterých je stavěn zákoník práce, který již v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) uvádí, že smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, kromě jiného zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Považoval by za rozporné s touto zásadou, pokud by zaměstnanci, který podle lékařského posudku není schopen vykonávat dosavadní práci a z hlediska striktního výkladu ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nebyl převeden na jinou práci s tím, že zaměstnavatel pro něj žádnou práci pro něj nemá, nepříslušel nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok podle ustanovení § 208 zákoníku práce na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Odvolací soud se podle ní při řešení otázky podmínek vzniku nároku na náhradu mzdy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87). Dosavadní soudní praxe zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat. O překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil.

Z dřívějších usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele.

Není pochyb o tom, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance patří k základním interpretačním pravidlům ovládajícím pracovněprávní vztahy, a to ať již k intepretaci právních norem nebo právních jednání. Na straně druhé však Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích deklaroval, že zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat.

Po doručení lékařského posudku zaměstnavateli byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zák. práce a pracovní poměr byl (platně) ukončen podle této výpovědi. Dále ze skutkových zjištění vyplynulo, že zdravotní stav žalobce na počátku zkoumaného období (tedy vystavení posudku o zdravotní nezpůsobilosti) a na jeho konci (vystavení posudku o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti) byl naprosto stejný; tedy podle zjištění odvolacího soudu již v době prvního posudku byl žalobce z důvodu obecných onemocnění dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci. Žalobce nebyl po celé zkoumané období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a žalovaná po toto období ani nemohla (resp. nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Za této situace však žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce nepřísluší.

Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1645/2020-781.