Šetření nemoci z povolání a náhrada mzdy za období zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance

Zaměstnanec se soudil se zaměstnavatelem o náhradu ušlé mzdy za dobu, kdy byl zdravotně nezpůsobilý, šetřila se jeho nemoc z povolání a zaměstnavatel mu nemohl přidělovat práci. Jak rozhodly soudy?

Zaměstnanec (dále žalobce) pracoval jako dělník ve výrobě. Od roku 2015 se u něj i u dalších zaměstnanců firmy (dále žalovaná), kteří vykonávali tutéž práci, začaly projevovat zdravotní obtíže, které spočívaly v bolestech předloktí a loktů. Žalobce je připisoval nesprávnému nastavení stroje a nedodržování pravidel o střídání pracovních úkonů, které určila žalovaná svými vnitřními předpisy. Podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Nemoc z povolání však u něj nebyla uznána. Žalovaná žalobci po skončení jeho dočasné pracovní neschopnosti až do března 2017 nepřidělovala práci, ani mu neposkytovala náhradu mzdy, a proto žalobce požadoval nahradit mu za období od 25. 7. 2016 do 31. 7. 2017 mzdu. Po skončení dočasné pracovní neschopnosti se žalobce dne 25. 7. 2016 podrobil pracovnělékařské prohlídce, na jejímž základě vydal poskytovatel pracovnělékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k výkonu ujednaného druhu práce. Tentýž závěr vyplývá z lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb žalované ze dne 3. 11. 2016. Teprve dne 23. 3. 2017 vydal poskytovatel pracovnělékařských služeb žalované lékařský posudek, podle něhož žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu ujednaného druhu práce. Tento lékařský posudek nabyl právní moci dne 7. 4. 2017. Až na jeho základě vznikla žalované povinnost převést žalobce na jinou práci. Se zřetelem k tomu, že takovou práci pro něj neměla, poskytovala žalobci náhradu mzdy. Žalovaná dále popřela, že by příčinou zdravotních obtíží žalobce bylo porušení jejích povinností jako zaměstnavatelky.

Okresní soud žalobu zcela zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že onemocnění žalobce (epikondylitida ulnární vlevo, tj. tenisový loket) nebylo uznáno jako nemoc z povolání a žalobci proto nevznikly nároky na odškodnění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 366 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (nyní § 269 odst. 2 ZP). Nebyla prokázána tvrzení žalobce o nedodržení hygienických limitů stanovených nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Nebylo zjištěno porušení právních povinností žalované jako předpoklad pro její odpovědnost za škodu. Dále se soud prvního stupně zabýval uplatněným nárokem i z hlediska ustanovení § 208 zákoníku práce (jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele – pozn. red.). I při posuzování této otázky dospěl k závěru, že nárok žalobce uplatněný žalobou není dán.

Krajský soud rozsudek změnil. Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a dále ze zjištění, že zdravotní stav žalobce v době od vydání prvního lékařského posudku ze dne 28. 7. 2016 až do vydání zdravotně lékařského posudku ze dne 23. 3. 2017, kde bylo uvedeno, že dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, nedoznal žádných změn. Poskytovatel pracovnělékařských služeb v podstatě pouze čekal na výsledky šetření, zda žalobce trpí nemocí z povolání, neboť pokud lékařská posudková komise uzavře, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost, je povinna uvést důvody, tedy zda pozbyl tuto způsobilost dlouhodobě pro onemocnění nemocí z povolání, či z důvodu onemocnění obecného. Jestliže nedošlo k žádným změnám ve zdravotním stavu žalobce od vydání posudku ze dne 28. 7. 2016, lze uzavřít, že již v té době byl dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok podle ustanovení § 208 ZP na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. S ohledem na tento svůj závěr se již nezabýval uplatněným nárokem z titulu odpovědnosti za nemoc z povolání ani z titulu obecné odpovědnosti za škodu.

Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná. 

Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat.

Dovolací soud si je vědom citlivosti projednávané problematiky, a to zejména ve vztahu k sociálním dopadům situace do postavení zaměstnanců, kdy je třeba si uvědomit, že tzv. prázdné období může být i delší (v tomto případě 7 měsíců). Zaměstnanec je formálně v pracovním poměru, nepobírá ani mzdu ani náhradu mzdy, protože není formálně v dočasné pracovní neschopnosti, nepobírá dávky nemocenského pojištění a většinou též nemusí dosáhnout na jiné dávky sociální podpory. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k této situaci dlouhodobě stabilní.

Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od stabilní judikatury k otázce předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy ani v případě jeho posouzení podle zákoníku práce ve znění zákona č. 365/2011 Sb., zejména tedy od závěru, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat.

Z pohledu skutkového stavu bylo ve věci zjištěno, že žalobce po celé rozhodné období (ode dne 25. 7. 2016 do dne 23. 3. 2017) byl podle posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb shledán zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy. V době časové účinnosti posudků bylo zkoumáno, zda zdravotní potíže žalobce, pro které nebyl schopen vykonávat dosavadní práci podle pracovní smlouvy, jsou důsledkem nemoci z povolání, a následně byl vyhotoven další posudek se závěrem, že žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z příčiny obecného onemocnění. Po doručení tohoto posudku zaměstnavateli byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zák. práce a pracovní poměr byl (platně) ukončen podle této výpovědi. Zdravotní stav žalobce na počátku zkoumaného období (tedy vystavení posudku o zdravotní nezpůsobilosti) a na jeho konci (vystavení posudku o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti) byl naprosto stejný, tedy podle zjištění odvolacího soudu již v době prvního posudku byl žalobce z důvodu obecných onemocnění dlouhodobě zdravotně nezpůsobilý konat dosavadní práci.

Z uvedeného vyplývá, že žalobce nebyl po celé zkoumané období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a žalovaná po toto období ani nemohla (resp. nesměla) žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy [§ 103 odst. 1 písm. a) zák. práce]; za této skutkové situace však žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce nepřísluší.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1645/2020.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail