Praktické aspekty ergonomie pracovišť

Zdroj: 
Tento článek se zaměřuje na nejčastější dotazy spojené s ergonomií pracovišť, zvláště na problémy související s pracovními sedadly, designem pracovišť a pracovním prostředím. Výrazná pozornost je soustředěna na jednotlivé složky mikroklimatu.

Pojem ergonomie je v posledních letech hojně diskutované téma, které zajímá stále více lidí, protože přesahuje do celé řady ostatních odvětví lidského konání. Prakticky denně se setkáváme s mnoha výrobky, jejichž design (tj. tvar, barva, materiálové provedení apod.) jsou produktem náročného navrhování, modelování a testování specialistů. Ač si to mnohdy ani neuvědomujeme, bez ergonomie a jejích výdobytků bychom si dnes asi stěží dovedli moderní život představit. Nejhmatatelněji můžeme využití ergonomických poznatků nalézat v interiérech dopravních prostředků, na interface výpočetní techniky, tvaru a funkčního provedení ručního nářadí, oděvů, obuvi, ochranných pomůcek a celé řady dalších. Ergonomie ovlivňuje také moderní způsoby příjmu a sdělování informací, mezi které patří také zpracování vizuální podoby a členění informací v nejrůznějších dokumentech, knihách, jízdních řádech, telefonních seznamech, na zobrazovacích jednotkách apod.

Svůj velký význam má ergonomie také v pracovně-právní praxi, neboť se zde využívá při zajišťování bezpečného a zdravotně nezávadného stavu pracovišť, vlídného a přívětivého prostředí a také pohodlí zaměstnanců při práci. Zde ovšem nejeden zaměstnavatel v praxi narazil na řadu těžkostí, které s aplikací ergonomických poznatků souvisí. Především se jedná o reálné aspekty ergonomických řešení, které nelze navrhovat bez předchozích specializovaných analýz. Ty si ovšem kladou poměrně vysoké nároky na zpracování, neboť jejich cílem je provést důkladné šetření aktuálního stavu pracoviště s následným posouzením shody s požadavky právních předpisů, resp. ČSN, a návrhem nápravných opatření. Častou chybou zaměstnavatelů je, že se mylně domnívají, že tyto analýzy je schopen provést běžný technik BOZP nebo dokonce pracovník personálního oddělení. Jak uvidíme níže, je potřeba si připustit, že má-li být tato snaha korunována úspěchem, je provedení těchto analýz nutné svěřit kvalifikovaným ergonomům. Těch je však na našem trhu poskrovnu, a proto je potřeba dát si při jejich výběru pozor.

Aby řešení tohoto úkolu bylo snazší, vznikl i tento článek. Jeho cílem je stručně informovat zaměstnavatele o některých podrobnostech vybraných problémů, se kterými se na svých pracovištích setkávají a předložit jim základní penzum informací, které jim může posloužit také při výběru specializované odborné pomoci pro danou oblast.

S přídomkem „ergonomický“ se dnes nepochybně setkáváme takřka na každém kroku. Zvláště pak v reklamě na nejrůznější produkty, které jejich výrobci a prodejci opěvují jako nejlepší možné. Ovšem ne vždy tomu tak je, zvláště pak, pokud jde o ergonomii. Typickým příkladem jsou kupříkladu kancelářská pracovní sedadla. Sedadlo bez označení „ergonomické“ je dnes prakticky neprodejné, což dobře ví každý obchodník. Zákazníku-laikovi je pak tento atribut doslova vnucen, jakožto hlavní kvalitativní kritérium pro jeho výběr. V principu by to bylo správné, kdyby však nebyl pojem „ergonomický“ záměrně zaměňován s pojmem „design“. Zákazník v takovém případě od produktu žádá spíše než účelnost moderní vzhled a netradiční řešení. Praktičnost, komfort a bezpečnost při dlouhodobém užívání výrobku jsou v tu chvíli druhotné, byť se jedná o nejpodstatnější vlastnosti pracovního sedadla. Tuto skutečnost lze přiřadit k nejčastějším pochybením zákazníků při výběru vhodných pracovních sedadel. Naštěstí, v řadě firem se již tento povrchní přístup stává pomalu ale jistě minulostí. Manažeři zcela správně začínají přemýšlet nad účelem daného výrobku a mají na něj jednoznačné požadavky a očekávání. Firmy se totiž díky hospodářské krizi čím dál více zajímají o funkčnost pořizovaného vybavení a to zejména z obavy o zbytečně vynaložené finanční prostředky.

Účelem funkce pracovního sedadla totiž už dávno není jen umožnit uživateli zaujímat požadovanou pracovní polohu, ale také poskytnout mu při sezení pohodlí potřebné pro dlouhodobou a ničím nerušenou práci. Toho lze dosáhnout pouze tak, že se sedadlo v maximální možné míře přizpůsobí antropometrickým rozměrům uživatele, charakteru vykonávané práce i subjektivním potřebám daného uživatele. Klíčovou součástí konstrukce pracovního sedadla je tak dnes bezpochyby synchronní mechanizmus, který umožňuje nastavení sedadla v rámci několika stupňů volnosti a současně vede uživatele k  dynamickému sedu (tzv. Brüggerův sed). Ovládání sedadla tak musí umožňovat nastavení:

  • výšky sedáku (1);
  • výšky opěrek rukou (2);
  • vzdálenosti zádové opěrky od sedáku (možno i obráceně – přenastavovat polohu sedáku) (3);
  • náklonu a výšky zádové opěry (pro zajištění dynamického sedu musí být sedadlo vybaveno pružinou s nastavitelným přítlakem zádové opěry) (4);
  • polohy bederní opěrky (5).

Názorně tyto stupně volnosti zachycuje obrázek 1.

ergonomie pracoviště

Obrázek 1: Schéma „ergonomického“ pracovního sedadla a jeho základní stupně volnosti (autor: Výzkumný ústav bezpečnosti práce).

I když sedadlo, které si hodláte zakoupit, všechna tato nastavení umožňuje, přesto se ještě nemusí jednat o sedadlo ergonomické. Ergonomické pracovní sedadlo je totiž pouze takové sedadlo, které splňuje všechna stanovená kritéria, kterých je dle platných předpisů a ČSN okolo 80. Řadí se mezi ně kupříkladu antropometrická hlediska, požadavky na stabilitu a funkční prvky či na bezpečnost při používání, čištění nebo údržbě. Variabilitu nastavení, jak byla popsána výše, tak lze považovat pouze za jednu skupinu základních atributů, kterými musí ergonomické pracovní sedadlo disponovat. V praxi se tak nelze vyhnout otázce, jak vlastně poznat,  zda dané sedadlo uvedené požadavky splňuje.

Většina kupujících logicky spoléhá na odborné rady a doporučení prodávajícího, popř. na certifikáty, kterými dané sedadlo disponuje. Ovšem lze toto považovat za záruku, že dané sedadlo svými rozměry, konstrukčním uspořádáním či nosností vyhovuje požadavkům 95 % populace, tak jak stanoví příslušné ČSN?

Zmíněné pochybnosti lze podpořit i skutečností,  že řada certifikátů jsou pouhá prohlášení daného výrobce nebo dovozce, která nebyla ověřena žádnou autorizovanou osobou (zkušebnou) nebo kompetentní autoritou. V této souvislosti je nutné též upozornit, že certifikát či značka odkazující na ISO 9001 není dokladem potvrzující kvalitu či ergonomii daného výrobku, ale je pouze upozorněním pro zákazníka, že daný produkt byl vyroben v souladu s předepsaným technologickým postupem výrobce a z určených komponent.

Není tedy sedadlo jako sedalo, stejně tak, jako není prodejce jako prodejce. Ve značkových či specializovaných prodejnách lze obvykle narazit na prodavače, kteří jsou schopni dobře poradit a pomoci vybrat sedadlo, které kupující skutečně potřebuje. Přitom nerazí teorii prodat za každou cenu cokoliv, ale záleží jim na spokojenosti zákazníka. Na druhé straně jsou, bohužel, i takoví prodejci (a není jich málo), kteří se při popisu jednotlivých sedadel nezmůžou na více, než jen na pár vět týkajících se základního nastavení a na další podstatné otázky nejsou schopni odpovědět. Takové rady však nejsou většinou k ničemu, protože nastavování sedadla je vždy popsáno v návodu k použití. Jak se tedy při nákupu nenechat napálit?

Dlužno připustit, že jen se zdravým selským rozumem si v tomto případě nevystačíme. Jste-li jednotlivec, který si hodlá pořídit sedadlo pro své soukromé účely, nezbude Vám, než si vytipovat více produktů a ty si osobně vyzkoušet v prodejně. Rozhodně ale nespoléhejte na doporučení uvedená na internetových stránkách či anonymních webových diskusích, neboť ty často publikují buď laici, anebo jsou produktem prodejců v rámci skryté reklamy. Největší chybou pak je pořídit si sedadlo v internetovém obchodě na základě výběru podle několika fotografií.

Pokud o nákupu (obvykle většího počtu sedadel) uvažuje podnik, malou firmou počínaje a korporátní organizací konče, obvykle hodlá pořídit kvalitní a ergonomicky vhodné vybavení, které dlouho vydrží a nebude jej nutné po roce užívání reklamovat či dokonce vyhodit. V takovém případě ovšem cena výrobku v žádném případě nemůže být jediným kritériem výběru a je potřeba se v záplavě nabízených produktů trošku zorientovat. Zpracovat si analýzu trhu se tak jednoznačně vyplatí. Tu však nemůže udělat ani asistentka ředitele ani personální oddělení či referent nákupu, neboť takový způsob by zcela opominul nutná odborná hlediska. Zde pomohou jedině specializovaní ergonomové, kteří jsou schopni poskytnout dostatek argumentů pro rozumné zdůvodnění jedné či dvou vhodných variant, které vyhoví jak zadání manažerů, tak i reálným potřebám zaměstnanců. Je tedy v zájmu firmy nechat si kvalifikovaně poradit, protože jedině tak se lze vyhnout budoucím problémům a zklamáním a v konečném důsledku i promrhání vynaložené investice.

Mnoho čtenářů si nyní jistě pomyslí, že pravým smyslem ergonomie na pracovištích je detailně se zaobírat užitnými vlastnostmi různého vybavení, nábytku, nářadí apod., a že tady hranice této disciplíny končí. Opak je však pravdou. Výběrem vhodného vybavení pracovišť se totiž vyřeší pouze jedna část problému, který souvisí se zajištěním optimálního, zdravotně nezávadného a přívětivého pracoviště. Stále však zůstává nevyřešen problém se stavebně-technickým, estetickým a dispozičním řešením interiérů, nejsou posouzeny jeho možné vlivy na pracovníky ani nebyla provedena analýza pracovních operací včetně využití práce strojů a výpočetní techniky.

Ergonomie má tedy své neoddiskutovatelné místo na všech pracovištích, kde v určitém prostředí a za daných podmínek vykonává svěřené úkoly minimálně jeden člověk. Aplikovaná ergonomie pak slouží k posuzování těchto podmínek v kontextu na požadavky stanovené charakterem daného úkolu s cílem optimalizovat tyto podmínky a organizaci práce tak, aby výkonové (tj. fyzické, psychické a senzorické) kapacity zaměstnance byly optimálně využity a jeho zdraví nebylo nikterak ohrožováno. Jsou-li současně respektovány i jeho individuální potřeby, má jednotlivec při práci ten správný komfort, při kterém pracuje nejefektivněji, nejspolehlivěji a nejbezpečněji. Ergonomie tedy není jen o pohodlném sezení, ale především o optimálním nastavení pracoviště, prostředí a souvisejících organizačních faktorů.

V případě praktických aspektů souvisejících s designem pracoviště nám může významně pomoci řada právních předpisů, zejména pak zákon č. 309/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nařízení vlády č. 361/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů a nařízení vlády č. 101/2005 Sb. Ty poměrně jednoznačně definují požadavky na pracoviště, jeho vzhled, kubaturu a velikost nezastavěné plochy, na bezpečnostní značení, na uličky, únikové východy, schodiště a rampy a řadu dalších. Máme-li problém na konkrétních pracovištích, je nutno sáhnout navíc i po oborových normách. Kupříkladu, řešíme-li pracoviště skladu, je potřeba využít ČSN 26 9030, popř. další normy řady 26; naopak, řešíme-li pracoviště se zobrazovacími jednotkami (kanceláře, open space, dispečerská pracoviště apod.) musíme vycházet z norem ČSN EN 894-1+A1, ČSN EN ISO 6385, ČSN EN ISO 9241, ČSN EN ISO 11064 a ČSN EN 29241 atd. Vždy je tedy potřeba nejprve pečlivě rozklíčovat požadavky a teprve poté provést analýzu existujícího stavu, resp. navrhnout vhodná opatření. S ohledem na komplikovanost řady oborových norem, není prakticky možné uvedený problém vyřešit vlastními silami. Vyžaduje to totiž nejen solidní odborný background, ale také provést na pracovišti řadu dílčích měření.

Velkým problémem na některých pracovištích bývají i samotní zaměstnanci. Jejich individuální nároky a potřeby stejně jako zažité skupinové normy či zlozvyky mnohdy vyvolávají řadu nepříjemných sociálních až patologických důsledků. Je zřejmé, že vyhovět potřebám jednotlivců tak, aby nebyly narušeny potřeby ostatních jednotlivců či kolektivu jako celku a současně nebylo významně ohroženo splnění stanovených úkolů, prakticky nelze. Lze ale na pracovišti provést cílená šetření (např. formou anonymních dotazníků, privátních pohovorů či brainstormingu v týmu), které mohou poměrně rychle odhalit skrytý problém. Často se toho využívá při zjišťování pocitů bolesti a diskomfortu v kancelářích typu open space anebo při analýze vhodnosti rozvržení pracovních směn na dispečerských pracovištích apod. (viz obrázek 2). 

Ergonomie

Obrázek 2: Schéma lidského těla z dotazníku pro hodnocení symptomů bolesti (autor: Státní zdravotní ústav).

I toto je však úkol pro specialisty a nemusí se jednat jen o psychology. Své místo zde mají také ergonomové, kteří mají za úkol důkladně prostudovat, proměřit a zanalyzovat dané pracoviště, provést analýzu úkolů a z ní odhalit kritická místa ve výkonovém harmonogramu. To umožní odhalit příčiny vzniku těchto obtíží na straně designu pracoviště, fyzického či duševního omezení jednotlivých zaměstnanců, anebo často také na straně nevhodné organizace práce a pracovních postupů. Tedy i management by si měl umět připustit vlastní pochybení a mít snahu zjištěné problémy řešit. Navržení optimálních opatření pak již nebývá větší problém, přičemž pozitivní efekt v podobě zvýšení spolehlivosti a kvality pracovního výkonu, stejně jako zlepšení vztahů mezi zaměstnanci, se obvykle dostavuje velmi brzy po té.

Významnou oblastí, kde se dnes uplatňuje moderní aplikovaná ergonomie, je pracovní prostředí – tj. mikroklima. V této souvislosti budeme níže hovořit o jeho vybraných složkách, především pak o akustickém mikroklima, tepelně-vlhkostním mikroklima, polutantech v ovzduší a světelných podmínkách. Tyto totiž na většině pracovišť představují tu menší, tu větší problém. Také je dobře prokázáno, že jsou to nejvýznamnější narušitelé pracovní pohody, které mají také potenciál způsobit i újmu na zdraví, pakliže se problémy s nimi související dlouhodobě neřeší. Sami zaměstnavatelé vědí nejlépe, že zaměstnanci, kteří nemají pro práci optimální pracovní podmínky, nedosahují potřebné efektivity, jsou častěji nemocní anebo trpí zvýšenou únavou. Přitom odhalit příčinu problému nemusí být tak složité.

Akustické mikroklima

Za akustické mikroklima se označuje ta část prostředí, která je tvořená akustickými toky v ovzduší, které na lidi působí prostřednictvím různých efektů. Nemusí se jednat tedy jen o ustálený, proměnný nebo přerušovaný hluk, ale také o dobu dozvuku, srozumitelnost řeči, prostorový útlum nebo akustický stres. Pravděpodobně největší pozornost je na pracovištích věnována hluku, jehož hodnoty jsou dobře měřitelné a lze je srovnávat s hygienickými limity.

Zdrojem hluku na pracovištích bývají zejména strojní zařízení (např. v průmyslových provozech) či různé práce například s materiálem a nářadím. Ovšem nejen v průmyslu, dopravě, stavebnictví či při důlních činnostech nalezneme problémy s nežádoucím hlukem. Kupříkladu i v kancelářích můžeme identifikovat široké spektrum zdrojů hluku, které stojí za pozornost. Vezmeme-li v úvahu například kanceláře typu open space, je asi zřejmé, že největším zdrojem hluku jsou samotní zaměstnanci. Jejich hlasitý projev, ať již při vzájemné komunikaci mezi sebou, nebo při telefonování, narušuje mnohdy pracovní pohodu a kvalitu pracovního výkonu ostatních. Doplníme-li tento „lidský“ zdroj hluku hlukem vytvářeným chodem tiskáren, kávovarů, kopírek apod., zjišťujeme, že i v kancelářích může být hluk problémem, a proto není radno jej podceňovat. V takovém případě nezbývá než provést měření.

Hluk na pracovišti se měří hlukoměry s automatickým přepočtem naměřených hodnot akustického tlaku na frekvenční váhovou funkci A (viz obrázek 3). Vlastní měření by mělo být provedeno během celé směny a způsobem dle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ČSN ISO 1996, ČSN ISO 9612 a Metodického opatření Hlavního hygienika ČR „Metodický návod pro měření a hodnocení hluku v pracovním prostředí  a vibrací“ (viz Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR č. 1/2002). Výsledek měření by měl být vždy stručný a jednoznačný s cílem prezentovat, jaké hodnoty a kde byly naměřeny, zda je tento stav v souladu s hygienickými limity, popř. jaká opatření je nutno učinit pro účinné snížení expozice zaměstnanců nežádoucím hlukem. Protokol by nikdy neměl být nesrozumitelným vědeckým dílem. Musí ale vždy obsahovat popis pracoviště a zdrojů hluku, metodiku měření a způsob vzorkování, seznam použitých přístrojů, výsledky vlastního měření a závěr. Ve výsledcích musejí být prezentovány naměřené hodnoty hladiny akustického tlaku přepočtené na frekvenční váhovou funkci A (LAeq) korigované o celkovou nejistotu měření pro danou třídu použitého hlukoměru a hodnoty nejvyšší naměřené hladiny akustického tlaku LAmax (viz obrázek 4). Právě ty totiž slouží k porovnání s limitními hodnotami.

Ergonomie

Obrázek 3: Měření hluku pomocí hlukoměru CEM DT-8852 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

ergonomie pracoviště

Obrázek 4: Záznam průběhu hodnot LAeq během 10-minutového měření hluku ve skladovací hale (autor: ERGOWORK s.r.o.).

Dalším neméně významným činitelem, který ovlivňuje pohodu člověka při práci, je tepelně-vlhkostní mikroklima. Jedná se především o teplotu vzduchu (skládá se z radiační a konvektivní složky) a její výškový profil, dále relativní vlhkost vzduchu a rychlost proudění vzduchu. Individuálním projevem působení těchto veličin na člověka je pak pocitová teplota, která v závislosti na tepelném odporu používaného oděvu ovlivňuje celkovou ztrátu tekutin pocením.

Snad každý z nás již zažil diskomfort spojený s teplotními extrémy. V létě pracujeme v kancelářích, kde teplota vzduchu mnohdy přesahuje hranici 30 °C a otevřeným oknem neproudí za bezvětří téměř žádný vzduch (pomineme-li existenci klimatizace). Problému nejsou ušetřeni ani zaměstnanci pracující venku. Zvláště při fyzicky namáhavých manuálních pracích, kdy jsou tito lidé vystavováni teplotám dosahujících i 40 °C, dochází k rychlé dehydrataci, úbytku sil, úpalu či úžehu a v extrémních případech i ke ztrátě vědomí nebo infarktu. V zimě naopak zažíváme opačný extrém, kdy práce ve venkovním prostředí vystavuje zaměstnance riziku omrzlin, podchlazení nebo vzniku nejrůznějších respiračních onemocnění.

Z hlediska ergonomie nás však zajímají především vnitřní pracoviště, protože zde máme možnost tepelně-vlhkostní mikroklima nějakým způsobem ovlivnit (např. technickými opatřeními). Nemějme přitom na paměti pouze kancelářské prostory, ale rovněž řadu provozů jako jsou sklady, montážní linky, potravinářské výroby, průmyslové haly apod. Zde je velmi často problém s nízkou teplotou, což potvrzují i výsledky některých kontrol hygienické služby. Na těchto pracovištích nezbývá zaměstnavateli jiná možnost, než tepelně-vlhkostnímu mikroklima věnovat pozornost do té míry, že nechá provést potřebná měření a následně přijme vhodná opatření. Jak se ale toto měření provádí a na koho se v tomto směru obrátit?

Většina zaměstnavatelů využívá služeb regionálních zdravotních ústavů, mnohdy tak ale zbytečně utrácejí nemalé částky za náročná certifikovaná měření, která buď není nutno vůbec provádět, anebo které jsou schopny provádět jiné odborné firmy levněji. Je však nutné pamatovat na to, že výběru dodavatele měření by mělo předcházet prověření, zda tento subjekt provádí měření v souladu s požadavky nařízení vlády č. 361/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Metodického opatření Hlavního hygienika ČR „Měření mikroklimatických parametrů pracovního prostředí a vnitřního prostředí staveb“ (viz Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR č. 2/2009), ČSN EN ISO 7726 a ČSN EN ISO 16000-1. Byť se to na první pohled nemusí jevit,  měření teploty vzduchu na pracovišti má svá specifika. Mezi ně patří stanovení tzv. operativní teploty vzduchu to, což je jednotná teplota uzavřeného prostoru, uvnitř kterého by člověk sdílel sáláním a prouděním stejně tepla jako v prostředí skutečném. Pro svůj charakter nelze tuto veličinu změřit, ale musí se vypočítat z jiných měřitelných veličin a tabelovaných koeficientů. Těmi jsou aktuální hodnoty suché teploty vzduchu, výsledné teploty kulového teploměru a rychlosti proudění vzduchu.

V této souvislosti je zvláštní pozornost potřeba věnovat měření kulovým stereoteploměrem, což je teploměr umístěný v duté kouli vyrobené z tenkého měděného plechu s černou povrchovou vrstvou. Velikost koule může mít průměr 10 cm nebo 15 cm a různou konstrukci. Existuje tak několik typů tohoto teploměru – například Vernonův, Vernonův-Joklův, Missénárdův nebo Joklův-Jirákův (viz obrázek 5). Kulový teploměr udává tzv. výslednou teplotu okolního prostředí jako míru ochlazovacího účinku tohoto prostředí. Jelikož však není tento přístroj příliš rozšířen, je v praxi provádění tohoto měření do značné míry komplikované. Pro některé případy stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ovšem není nutné operativní teploty vzduchu takto stanovovat, nýbrž postačí běžné měření suché teploty vzduchu. To lze provádět na těch pracovištích, kde se nepředpokládají významně teplejší okolní plochy (např. stroje a zařízení, hutí provozy apod.) a kde rychlost proudění vzduchu nepřekračuje 0,2 m/s. Dalším specifikem hodnocení tepelné zátěže pracovníků je měření teploty vzduchu v různých výškách nad zemí (měří se ve výšce kotníků, břicha a hlavy). Podle stanovené metodiky by součástí měření měl být také popis povětrnostní situace a hodnoty venkovní teploty vzduchu (ve stínu) pro případnou korekci naměřených hodnot.

Ergonomie

Obrázek 5: Měření stereoteploty vzduchu pomocí Vernonova kulového teploměru Delta-Ohm TP875 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

S postupným nárůstem poptávky po vyšší úrovni designu pracovišť se začínají projevovat i s tím spojené problémy. Vezmeme-li například moderně postavené budovy z přelomu 20. a 21. století, kde jejich uživatelé mohou při úpravě teploty na pracovišti spoléhat pouze na klimatizační jednotky, dostáváme se k problému s nízkou vlhkostí vzduchu a s nehomogenním polem proudění vzduchu (v závislosti na počtu, velikosti a rozmístění vyústek ventilace). Zatímco na měření vlhkosti vzduchu nejsou kladeny žádné zvláštní požadavky a lze jej provádět prakticky jakýmkoli zklalibrovaným hygrometrem, měření rychlosti proudění vzduchu již tak triviální není. Jedná se totiž o pohyb vzduchu v prostoru určený svou velikostí a směrem, což znamená, že daný přístroj (anemometr) musí umožňovat měřit oba tyto parametry současně, resp. vhodně reagovat na jejich změny v čase. Jelikož je na pracovištích potřeba měřit rychlost proudění vzduchu již od přibližně 0,1 m/s s přesností alespoň na 0,05 m/s, není vhodné pro tento účel používat miskové ani lopatkové anemometry. Větší citlivost pro nízké rychlosti proudění mají termické anemometry, které k měření využívají termočlánku. Jejich senzor je vyhříván na konstantní teplotu, proudící vzduch ho ochlazuje, přičemž velikost ochlazení kompenzovaná teplotou okolního vzduchu je úměrná rychlosti proudění. Konstrukce těchto přístrojů umožňuje jejich snadné použití a prakticky není nutné během měření natáčet měřící čidlo podle směru převažujícího proudění vzduchu (viz obrázek 6).

Ergonomie

Obrázek 6: Měření teploty vzduchu a rychlosti proudění pomocí termického anemometru TA 888 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

Velice užitečnou informaci v řadě případů poskytne distribuční spektrum teploty vzduchu nebo rychlosti proudění. Svůj význam to má především všude tam, kde se používá nucená výměna vzduchu pomocí klimatizace, což bývá častou příčinou vzniku nehomogennit v tepelně-vlhkostním mikroklima. Ty se projevují lokálními ostrůvky tepla či chladu, místy s obtěžujícím průvanem apod., jež mohou dříve či později způsobit u exponovaných jedinců zdravotní obtíže. Pro získání distribučního spektra je však potřeba provést časově náročné měření v síti rovnoměrně rozložených bodů v rámci celé místnosti a naměřené hodnoty následně zpracovat pomocí bodového krigingu nebo modelováním pomocí GIS (viz obrázek 7).

Výsledek měření tepelně-vlhkostních parametrů musí být vhodným způsobem zpracován a předložen zákazníkovi v podobě protokolu. V něm musejí být uvedeny časově vážené průměry naměřených veličin, jejich extrémní hodnoty během měřeného časového úseku a také hodnoty vypočtených veličin včetně popisu způsobu výpočtu. V závěru zprávy by měla být souhrnná informace o tom, zda situace na pracovišti vyhovuje hygienickým limitům, či nikoli, popř. nápravná opatření.

ergonomie pracoviště

Obrázek 7: Distribuce rychlosti proudění vzduchu v kanceláři open space (autor: PINK PIG s.r.o.).

Nejen v zahraničí, ale i u nás v ČR, stále častěji slýcháme pojem „Sick building syndrome“ (SBS). V překladu se jedná o tzv. syndrom nemocných budov. O co se jedná? V nově vybudovaných administrativních budovách, zejména s převažujícím typem kanceláří open space, je u zaměstnanců registrován dlouhodobě trvající nárůst nespecifických zdravotních obtíží (od podráždění očí, nosu, krku, přes kožní onemocnění až po neurologická onemocnění). Ty zpravidla nebývají tak závažné, aby způsobila pracovní neschopnost (s výjimkou závažnějších viróz) pro nemoc, nicméně celkově organismus vyčerpávají a snižují lidský výkon ve fyzické i mentální rovině. Jistou zvláštností je, že konkrétní příčina SBS není zatím dostatečně objasněna, či spíše, že se na tomto problému podílí řada synergií. Tento fenomén se začal významněji projevovat v 80. letech minulého století a dnes víme, že je spojen především se „skleníkovým“ prostředím, kde je vzduch významně kontaminován nejrůznějšími škodlivými polutanty – biologickými agens (např. bakterie, plísně, viry), těkavými organickými látkami (VOC), odéry a prachovými částicemi. Zdrojem VOC jsou jednak stavební materiály, ze kterých jsou dané budovy postaveny a jednak vlastní vybavení interiérů.

Vznik SBS prokazatelně ovlivňuje také elektroiontové mikroklima, které se významnou měrou podílí na pohodě člověka v daném prostředí. V uzavřených, nevětraných objektech se železobetonovou konstrukcí, kde je výměna vzduchu uskutečňována nucenou ventilací, je ionizace vzduchu prakticky zcela potlačena. Lidé zde vzduch vnímají jako „těžký“ a chudý na kyslík. Tento stav je důsledkem absence přirozeného větrání a přílišného využívání klimatizačních jednotek, jež jsou i největším zdrojem znečištění vzduchu biologickými agens v podobě bioaerosolu. Zvlášť významně se to projevuje v letním období, kdy klimatizace pracuje na plný výkon.

Kvalitu ovzduší v praxi nejlépe prověří měření aerosolů, tj. kapalných a pevných částic rozptýlených v ovzduší, neboť jejich charakteristiky jsou odrazem vlastností zdroje znečištění a podmínek panujících v daném prostředí. Toto měření však není jednoduché, neboť se při něm používají sofistikované metody a velmi drahé měřicí přístroje (viz obrázek 8). Vysoká pořizovací cena těchto měřících systémů je důvodem, proč v ČR existuje jen několik málo organizací, které jsou schopny tato měření kvalifikovaně provádět. Provedení takového měření však má pro zaměstnavatele obrovský význam. Umožní totiž nejen kvantifikovat množství částic rozptýlených v ovzduší, ale především zjistit zastoupení jednotlivých velikostních skupin aerosolu a jejich charakteristiky. Kupříkladu pro účely kategorizace prací se využívají hodnoty PM10 (obrázek 9), nicméně nejnovější výzkumy ukázaly, že tento ukazatel není pro odhad zdravotních rizik zdaleka postačující. Zohledňuje totiž především zastoupení hrubých částic (o velikosti okolo 10 mikrometrů), kterých je ale v ovzduší tisíckrát až milionkrát méně než částic submikronových (menších jak 1 mikrometr).

Nejnebezpečnější jsou nicméně částice ještě menší – o velikosti pod 0,1 mikrometru – neboť ty jsou schopny pronikat až do plicních sklípků, kde se mohou trvale deponovat (viz obrázek 10). Úplně nejmenší z nich (tzv. nanočástice) jsou dokonce schopny přes plíce pronikat až do krevního oběhu, kde mohou vyvolávat řadu rozličných biologických účinků. Na základě provedeného měření je možné za pomocí matematického modelování odhadnout celkové množství částic, které se v plicích usadí za danou časovou jednotku (např. směna, rok, pracovní život, viz obrázek 11). Tato analýza často přináší až šokující zjištění, kdy se ukáže, že i na relativně „čistém“ pracovišti mohou být lidé nebezpečně ohrožováni. Máme-li však tyto informace včas, lze případný problém odstranit dříve, než se negativní důsledky skutečně projeví.

Měření aerosolů v pracovním ovzduší se provádí po celou směnu, anebo opakovaně po vybranou část pracovní doby, která je s ohledem na prováděné pracovní činnosti dostatečně reprezentativní. Odběr měřeného vzduchu je nutné provádět v rovině dýchací zóny průměrně vzrostlého zaměstnance a v místě, kde se nepředpokládají rušivé efekty. Většina přístrojů používaných pro indoorová měření (např. laserové fotometry nebo čítače částic) pracuje v kontinuálním režimu a provádí měření až několika desítek velikostních frakcí současně (viz obrázek 8). Obvykle se měří částice o aerodynamickému průměru od 20 nanometrů do 40 mikrometrů (nejmenší okem viditelné prachové částice měří cca 50 mikrometrů, tj. 0,05 milimetru). Měření se provádí podle nařízení vlády č. 361/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vlastní strategie vzorkování, výběr vhodného měřicího postupu a způsob zpracování výsledků je pak nutné provádět v souladu s normami ČSN EN 482 a ČSN EN 689.

ergonomie pracoviště

Obrázek 8: Měření aerosolů pomocí měřícího systému NanoCheck 1325 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

ergonomie pracoviště

Obrázek 9: Jednominutové průměry hodnot hmotnostní koncentrace pro velikostní frakce PM10, PM2,5 a PM1 v potravinářském provoze [μg/m3] (autor: ERGOWORK s.r.o.).

ergonomie pracoviště

Obrázek 10: Výsledek měření nanočástic ve výrobní hale potravinářského provozu – červená křivka znázorňuje celkový počet všech detekovaných nanočástic v 1 cm3, modrá křivka znázorňuje průměrnou velikost detekovaných nanočástic [nm] (autor: ERGOWORK s.r.o.).

ergonomie pracoviště

Obrázek 11: Výsledek simulace pomocí modelu ICRP-66 vyjadřující expoziční dávky pro celý dýchací systém (červené sloupce) a pro alveolární oblast (žluté sloupce), jež obdrží pracovník exponovaný v měřeném open space za dobu 1 roku [mg]. V grafu jsou také vyneseny zprůměrované hmotnostní koncentrace jednotlivých velikostních skupin částic (modré sloupce) v měřeném aerosolu [μg/m3] (autor: Petr Skřehot).

Při výkonu jakékoliv pracovní činnosti je nutné, aby byly zajištěny optimální světelné podmínky. Zejména pracoviště, kde je potřeba se zaměřit na detail (montážní linky, kontrola jakosti výrobků, lékařské ordinace, operační sály, soustružny, frézárny, hodinářství, potravinářská výroba, holičství apod.), musí disponovat dostatečnou intenzitou světla. Nenechejme se ale zmýlit, že například kancelářská pracoviště jsou naprosto v pořádku a intenzitu světla zde nemá smysl řešit. Při měření intenzity světla na pracovištích kancelářského typu bylo zjištěno, že oproti normovým hodnotám (viz např. ČSN EN 12464-1) jsou leckde překračovány stanovené limity i desetkrát (a to jak nahoru tak i dolu). Pokud jsou zaměstnanci při práci oslňováni přímým světlem o intenzitě 5000 luxů a více, dochází u nich k oslňování, které má škodlivé účinky (bolesti hlavy, pálení očí, nesoustředěnost, zažívací potíže apod.) a v konečném důsledků může ohrožovat také bezpečnost práce. S oslňováním se lze kupodivu často setkávat i v nově postavených kancelářích, kde byla naprojektována hustá síť stropních svítidel nebo tam, kde jsou příliš velká okna orientovaná v jižních směrech. Okenní otvory jsou všeobecným problémem. Na jedné straně je žádoucí, z mnoha důvodů, aby na pracoviště proudilo denní světlo, ale na straně druhé právě toto světlo za slunných dnů významným způsobem zvyšuje intenzitu osvětlení, což vyvolává velké rozdíly v osvětlenosti povrchů v místech u oken a v místech odlehlých (např. u protilehlé zdi). Čím větší plochu okenní otvor má, tím větší rozdíly nacházíme. Praxe často ukazuje, že právě kancelářské prostory jsou z hlediska zajištění optimální intenzity světla značně problematické. Existuje mnoho řešení (technických i organizačních), jak zajistit optimální intenzitu osvětlení na pracovišti. Klíčovým předpokladem je samozřejmě odborné proměření jeho hodnot, které by mělo být provedeno podle ČSN 36 0011-1, ČSN 36 0011-3, ČSN 36 0020 a ČSN EN 12464-1.

Vlastní měření se provádí pomocí luxmetrů, které mají obvykle rozsah měření od 0 do 99 999 luxů s rozlišením 1 lux (pro 0 až 19 999 luxů), resp. 10 luxů (pro 20 000 až 99 999 luxů, např. obrázek 12). Měření je nutno provádět ve výšce pracovní roviny, kde je pracovní úkol prováděn. Pokud to okolnosti dovolí, je vhodné krajní body měření umístit minimálně 1 metr od vnitřních povrchů, aby se zamezilo nežádoucímu zkreslení výsledku měření. Měří se tzv. celková osvětlenost v místě provádění úkolů En a intenzita rozptýleného světla v místech mimo provádění úkolů, kde se však zaměstnanci také pohybují (světelné pozadí). Výsledky se pak srovnávají s tabelovanými hodnotami dle ČSN EN 12464-1. Pokud nás zajímá distribuce hodnot osvětlenosti úkolu v prostoru, je potřeba měření provést v síti rovnoměrně rozložených bodů a naměřené hodnoty zpracovat pomocí bodového krigingu nebo modelováním pomocí GIS (viz obrázek 13) podobně jak to bylo popsáno v případě tepelně-vlhkostního mikroklima.

Ergonomie

Obrázek 12: Měření intenzity osvětlení v blízkosti oken pomocí přístroje Testo 540 (autor: ERGOWORK s.r.o.).

ergonomie pracoviště

Obrázek 13: Distribuce intenzity osvětlenosti pracovních povrchů v měřené místnosti (autor: PINK PIG s.r.o.).

Závěr

Tento článek se zaměřil na nejčastější dotazy související s ergonomií pracovišť, se kterými se veřejnost obrací na různá odborná pracoviště i Českou ergonomickou společnost. Konkrétně jsme se věnovali problémům souvisejícím s pracovními sedadly, designem pracovišť a pracovním prostředím. Asi největší pozornost byla soustředěna na jednotlivé složky mikroklima, protože představují nejvýznamnější oblasti, kterým je potřeba na pracovištích věnovat pozornost. Pokusili jsme se zde, byť ve značně omezeném rozsahu, proto představit konkrétní požadavky a odkazy na příslušné právní předpisy a ČSN, které byly doplněny o ilustrativní ukázky vybraných měření či dotazníků. Ty bývají ostatně v podobných článcích často opomíjeny, což je obvykle důsledkem nedostatku praktických zkušeností jejich autorů. Abychom se takovému přístupu vyhnuli, použili jsme při sestavování tohoto článku autorských fotografií, odborných podkladů a vzorových výstupů vybraných organizací, které se u nás na oblast aplikované ergonomie pracovišť specializují. Doufáme tedy, že tento článek poskytnul čtenářům z řad managementů firem alespoň základní přehled o vybraných požadavcích, a že jim napomůže v praxi efektivně řešit případné problémy v oblasti ergonomie.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail