Odškodnění za ohrožení nemocí z povolání

Zaměstnanec se soudil se zaměstnavatelem o odškodnění za ohrožení nemocí z povolání. Soudy se neshodovaly v názoru, zda musí zaměstnanec prokazovat, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období, v jakém rozsahu či co dalšího měl učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví zaměstnance, a k tomu navrhnout důkazy. Jak to dopadlo?

Zaměstnanec (dále žalobce) pracoval u společnosti (dále žalovaná) a jejích právních předchůdců přes 20 let jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a horník ve zmáhání dlouhých důlních děl. Žalobce a žalovaná rozvázali pracovní poměr dohodou ze dne 12. 3. 2007 ze zdravotních důvodů pro ohrožení nemocí z povolání.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu škody na zdraví a do budoucna mu měsíčně platila peněžitý důchod. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl při práci vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k ohrožení nemocí z povolání. Žalobce se dovolával obecné odpovědnosti žalované za škodu, jež spočívá ve ztrátě na výdělku žalobce v důsledku snížení jeho pracovního potenciálu.

Okresní soud žalované uložil škodu i peněžitý důchod zaplatit. Způsob a rozsah náhrady škody při ohrožení nemocí z povolání je stejný jako u náhrady škody z nemoci z povolání. Na rozdíl od náhrady škody z nemoci z povolání však v případě uplatnění této jiné škody musí být poškozeným zaměstnancem v řízení prokázáno, že zaměstnavatel porušoval své právní povinnosti a toto porušení je v příčinné souvislosti se škodou na zdraví. Porušování právních povinností žalovanou bylo prokázáno znaleckým zkoumáním v oboru zdravotnictví, odvětví hygiena práce. Žalovaná své právní povinnosti porušovala, neboť žalobce vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity. Námitku žalované, že na odškodňování ohrožení nemocí z povolání „legislativa nepamatovala“, odmítl s tím, že právě soudy jsou povolány k tomu, aby legislativní mezery v platném právu svou rozhodovací činností vyplňovaly a dotvářely tak platné právo v souladu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že není uplatnění tohoto nároku přesně legislativně upraveno, nemůže vést k odepření práva soudem (denegatio iustitiae), nýbrž i při absenci legislativní úpravy je soud povinen nalézt spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky řízení. Hmotněprávní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu považoval za naplněny, neboť žalobcova újma na zdraví je v příčinné souvislosti s porušováním právních povinností žalovanou.

Krajský soud nesouhlasil s rozsudkem soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že ohrožení nemocí z povolání vzniklo u žalobce v důsledku překračování expozičních limitů stanovených pro vibrace přenášené na ruce a v důsledku překračování hygienických expozičních limitů pro lokální svalovou zátěž horních končetin. Souhlasil s žalobcem v názoru, že zaměstnanec se může domáhat náhrady škody i při ohrožení nemocí z povolání. V takovém případě je však třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance, a že škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti. Porušení právních povinností žalované, které mělo být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušovala hygienické limity ochrany zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin, ale podle odvolacího soudu prokázáno nebylo. Vycházel z ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. a z ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 432/2003 Sb. a dovodil, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity. Zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Podle žalobce žalovaná nesplnila svou povinnost, protože nepřijala nebo nedodržela opatření (například hygienické přestávky v práci), která by zabránila poškození zdraví žalobce, a neučinila nic pro to, aby hygienické limity vůči žalobci byly dodržovány. Podle názoru krajského soudu povinnost tvrzení stanovená zákonem vyžaduje, aby žalobce konkrétně tvrdil, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (žalobce pracoval u žalované více než 20 let), v jakém rozsahu či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy. Uzavřel, že závěr okresního soudu, že žalovaná porušila své právní povinnosti, protože žalobce po dobu výkonu práce u žalované vystavila expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala hygienické limity, není správný.

Proti tomuto rozsudku žalobce podal dovolání. Domnívá se, že ve svých důsledcích znamená přístup odvolacího soudu „převrácení“ charakteristiky závislé práce v pracovněprávním vztahu jako práce organizované zaměstnavatelem na riziko zaměstnavatele do procesní oblasti tak, že to je naopak zaměstnanec, který si má svoji práci sám organizovat tak, aby k překračování hygienických limitů pro nejvýše přípustné vibrace nebo pro fyzickou zátěž horních končetin vůči němu nedocházelo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že povinnost tvrzení stanovená zákonem vyžaduje, aby žalobce konkrétně tvrdil, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období, v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví žalobce, a k tomu navrhnout důkazy.

Souhlasit lze s odvolacím soudem v tom, že ve sporu o náhradu škody má zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním mu vznikla škoda, že zaměstnavatel porušil svou právní povinnost či jednal úmyslně proti dobrým mravům a že mezi škodou vzniklou zaměstnanci a porušením právní povinnosti zaměstnavatele či jeho úmyslným jednáním proti dobrým mravům je příčinná souvislost. Za této situace to byla žalovaná, kterou stíhalo – jak vyplývá z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 102 zákoníku práce - břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že zákonné povinnosti vůči žalobci plnila a jakým způsobem.

Lze také souhlasit s odvolacím soudem v tom, že právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity, a že zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele. Porušení povinností žalované ale žalobce spatřoval v neprovádění opatření směřujících k předcházení ohrožení života a zdraví při práci, případně jejich přijímání, ale nedodržování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud napadený rozsudek vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 232/2017.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail