Odpovědnost zaměstnavatele za odložené oděvy

Článek byl publikován v časopisu Sondy revue č. 18/2011.

Odpovídá zaměstnavatel za běžné osobní věci, které zaměstnanec nosí do práce? Například za bundu, která visela na věšáku?

Ano, odpovídá. Zaměstnavatel je podle § 226 zákoníku práce povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Tomu odpovídá jeho odpovědnost na odložených věcech, kterou upravuje § 267 zákoníku práce. Odpovědnost se vztahuje na věci, které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Věci musí být odloženy na místě, které se k tomuto obvykle používá, nebo na místě k tomu zaměstnavatelem určeném. Zaměstnanci s tím musí být řádně seznámeni.

Na rozdíl od dřívější právní úpravy však nový zákoník práce již neukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Další změnou je, že za věci, které pracovníci obvykle do práce nenosí a které nebyly převzaty do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky 10 000 Kč (dříve se jednalo o částku ve výši 5000 Kč). Nerozhoduje, zda se jedná o zaměstnance v pracovním poměru nebo pracovníka činného na základě dohody o pracovní činnosti či dohody o provedení práce.

Odpovědnost zaměstnavatele je zde objektivní – to znamená, že se nevyžaduje jeho zavinění. Této odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zprostit například prohlášením, že za odložené věci neručí nebo že bude škodu hradit pouze do určité částky.

Zákoník práce rozlišuje věci, které se do zaměstnání obvykle nosí, a věci, které se obvykle do zaměstnání nenosí. Vždy se musí přihlížet zejména k tomu, zda se jedná o věc, která je obvyklá u většiny ostatních zaměstnanců. Rozhoduje druh věci, nikoli její hodnota. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nosí, se považují především oděv a obuv jak pracovní, tak civilní. Dále se za ně dají považovat například hodinky, mobilní telefony, tašky, kabelky, běžné osobní předměty včetně prstenů nebo náušnic. Nejsou jimi naopak klenoty nebo šperky mimořádné ceny nebo umělecké hodnoty. Pro rozlišení těchto dvou kategorií věcí je třeba přihlédnout k místu a charakteru pracoviště, zařazení zaměstnance, ale též třeba k ročnímu období. Větší peněžní částky je nutno posuzovat  zásadně jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí, ovšem v den, který je výplatním termínem a mzda nebo její část je vyplacena v hotovosti, se jedná o částku obvyklou, a to v plné výši.

Jak je uvedeno, za věci, které zaměstnanec do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá  zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč. Jestliže by je však zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy či by vyšlo najevo, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným pracovníkem, hradil by zaměstnavatel škodu bez omezení, tedy v plné výši, stejně jako při poškození věcí obvykle nošených.

Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu na odložených věcech je, že k odložení došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odložil-li zaměstnanec věci u zaměstnavatele z jiných důvodů, např. v době, kdy si přišel o dovolené pro mzdu, nebude se o tuto odpovědnost jednat.

Věci musí být odloženy na místě určeném zaměstnavatelem nebo na místě obvyklém. Také splnění podmínky odložení věcí na místě k tomu určeném, resp. místě obvyklém je třeba hodnotit případ od případu. Zaměstnavatel například neodpovídá za věci, které jsou odkládány pracovníky zcela libovolně. Věci musí zaměstnanec odložit na místě k tomu určeném, například v šatně, uzamykatelné skříni či zásuvce psacího stolu, nebo využít místo, kam se obvykle odkládají, například na věšák v zasedací místnosti apod. Zaměstnanci s tím musí být řádně seznámeni.

O vzniku škody musí zaměstnanec uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě 15 dnů počítané ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. V opačném případě totiž nárok na náhradu škody zcela zanikne, a to i když mu v ohlášení bránily objektivní nebo subjektivní překážky, například pracovní neschopnost. Důkazní břemeno nese zaměstnanec. Pokud svůj nárok na náhradu prokáže, zaměstnavatel odpovídá za škodu i v případě, že neporušil žádnou právní povinnost a byly z jeho strany dodrženy všechny předepsané povinnosti stanovené právními předpisy. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty, tzn. z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody, snížené o částku připadající na případné opotřebení věci.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail