Nejčastější nedostatky z pohledu BOZP při práci na staveništích

Stavebnictví patří z pohledu BOZP k nejproblematičtějším oblastem. Dochází zde každoročně k velkému množství pracovních úrazů. Největší rizika představují jednoznačně zemní a výkopové práce a práce ve výšce.

Z celkového počtu smrtelných pracovních úrazů (úrazy neslučitelné se životem) a závažných pracovních úrazů (pracovní úraz, u něhož doba hospitalizace přesáhne 5 dní) pro veškeré oblasti v ČR, lze zjednodušené konstatovat, že až k třetině těchto vzniklých úrazů dojde v přímé souvislosti s výše uvedenými pracemi na staveništi. Při kontrolách příčin a okolností pracovních úrazů, namátkových kontrolách na staveništích, případně cílených kontrolách v rámci podnětu, které provádí u kontrolovaných subjektů (právnických i fyzických osob) místě příslušné Oblastní inspektoráty práce (dále jen „OIP“), je opakovaně shledáváno porušení právních či ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Bohužel prakticky většina zjištěných závažných nedostatků u kontrolovaných subjektů je zapříčiněna neznalostí, laxností nebo podceňováním dané problematiky a situace při provádění prací na staveništi.

Nejčastější nedostatky na staveništích

Zajištění staveniště

Prvním zásadním nedostatkem je v řadě případech vůbec samotné zajištění staveniště proti vstupu nepovolaných osob (především proti vstupu veřejnosti). Základní provedení zajištění a oplocení staveniště legislativně stanovuje příloha č. 1 k nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích. Povinnost zajistit staveniště proti vstupu nepovolaných osob má vždy zhotovitel stavby – tedy osoba, která převzala staveniště od zadavatele stavby (stavebníka). Povinnost zajistit staveniště je daná jednoznačně zhotoviteli stavby, který ji nemůže přenést na dalšího podzhotovitele (subdodavatele), respektive tento podzhotovitel může např. v rámci smlouvy o dílo se zhotovitelem zajištění fyzicky provést, odpovědnost před zákonem má však stále zhotovitel stavby. Zajištění staveniště lze provést následujícím způsobem. Jedná-li se o staveniště v zastavěném území, musí být jeho hranice souvisle oploceny do výšky 1,8 m (stejně tak veškerý materiál a vybavení stavby). Výjimku představují pouze tzv. liniové stavby (např. stavba dálnic, silnic, produktovodů) a krátkodobé práce, u kterých lze využít jiných variant (např. ohrazení zábradlím, bezpečnostní páskou, střežením fyzickou osobou). Nelze-li souvislé oplocení staveniště v zastavěném území z technologických nebo provozních důvodů provést, musí být zajištěno jiné vhodné opatření, např. střežení pověřenou fyzickou osobou. Ve všech ostatních případech musí být tedy staveniště v zastavěném území souvisle oploceno a označeno bezpečnostními značkami.

Typický příklad si lze představit např. při provádění zateplování panelového domu v městské zástavbě. Zhotovitel stavby převezme od zadavatele stavby staveniště dle předávacího protokolu a začne provádět práce v rozsahu smlouvy o dílo. Veškeré práce zhotovitel vykonává prostřednictvím vlastních zaměstnanců, zaměstnanců podzhotovitele nebo jiných osob podílejících se na zhotovení stavby (OSVČ). V první fázi sestaví fasádní lešení podél panelového domu, doveze materiál a vybavení pro zateplovací práce, kdy následně započnou práce na smontovaném lešení. Po celou dobu prací (tedy od samotného započetí prací) není stavba jakkoliv zajištěna proti vstupu nepovolaných osob souvislým oplocením, přestože tomu nic nebrání. Zhotovitel se mylně domnívá (popř. tuto problematiku vůbec neřeší), že se na staveništi nachází pouze montované lešení podél fasády domu, nějaký „ten materiál“ (např. pytle omítky, unimobuňka, stavební odpad) a tedy zajištění staveniště není potřebné, případně zajištění je „zbytečná finanční zátěž navíc“ – rizik při nedostatečném zajištění staveniště je však celá řada. Největší riziko představuje už samotná montáž (demontáž) lešení, kdy pád části ocelového montovaného lešení může vážně poranit procházející fyzickou osobu (např. nedávný případ kontroly OIP, kdy byl nájemník vycházející z panelového domu zasažen ocelovou tyčí lešení o délce 3 m). Dále je si nutné uvědomit, že staveniště představuje rovněž riziko při ukončení prací v daný den, kdy osoby pracující na staveništi v odpoledních hodinách opustí prostory staveniště a nechají ho volně přístupné – poté na lešení (či jiné vybavení staveniště) vyleze např. hrající si dítě a jeho následný pád představuje tragickou událost pro všechny zúčastněné osoby (opět případ kontroly v rámci systému OIP).

Zhotovitelé si tak v řadě případů neuvědomují souvislosti a závažnost situace, kdy jim hrozí při nedodržení výše uvedených zásad zajištění staveniště nejen finanční postih v řádech miliónů korun, ale rovněž trestní stíhání pro obecné ohrožení z nedbalosti.

Práce ve výškách je definována dle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 362/2006 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky následovně:

Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen "ochrana proti pádu") a zajistí jejich provádění a) na pracovištích a přístupových komunikacích nacházejících se v libovolné výšce nad vodou nebo nad látkami ohrožujícími v případě pádu život nebo zdraví osob například popálením, poleptáním, akutní otravou, zadušením,

b) na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.

Klíčovým kritériem je dle tohoto paragrafu tedy výška 1,5 m (nezaměňovat s výškou 0,5 m pro pevná pracoviště dle požadavků části 3. bodu 3.3.4 přílohy k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí), pokud není práce vykonávána nad vodou nebo jinou látkou ohrožující život nebo zdraví osob. Práce ve výškách, při nichž hrozí pády z výšky nebo do volné hloubky, představují v řadě situací na staveništích největší riziko vzniku pracovního úrazu. Počty pracovních úrazů a zjištěné nedostatky v rámci kontrol OIP jen potvrzují dlouhodobou situaci – nejvíce závažných nedostatků lze shledat při práci ve výšce bez patřičného zajištění proti pádu a při práci na dočasných stavebních konstrukcích (lešeních).

Zaměstnanci (rovněž OSVČ) se v rámci pracovní činnosti na staveništi běžně pohybují ve výšce, kdy nejsou chráněni proti pádu vhodnými prostředky kolektivní ochrany (technickými konstrukcemi – např.ochranným zábradlím, ohrazením, poklopem, sítí, lešením), případně prostředky osobní ochrany (OOPP proti pádu). Zaměstnavatelé si neuvědomují nebo podceňují odpovědnost prakticky za veškeré povinnosti s tím spojené, kdy musí zaměstnanci zajistit školení i vybavení v plném rozsahu pro danou činnost na pracovišti/staveništi (OSVČ má povinnost zajistit si tyto věci sám pro vlastní činnost jako by byl zaměstnanec/zaměstnavatel, v rozsahu stanoveném § 12 a §13 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů).

Typickým příkladem je např. práce na střešních konstrukcích nebo jiných vyvýšených částech objektů, kdy největší riziko představuje pád z volného nezajištěného okraje. Nejvhodnější a nejbezpečnější variantou je instalace nosné technické konstrukce o dostatečné pevnosti a tuhosti u volného okraje, která spolehlivě zachytí pád osoby. Tato pevná konstrukce na volném okraji však v řadě případů zcela chybí nebo je chybně zaměňována za nenosné konstrukce (např. bezpečností pásky, volně stojící sbíjené dřevěné desky), které v případě pádu osoby nezachytí. Nenosné konstrukce, především výstražné pásky, jsou pouze vizuální zábranou a nelze je považovat za spolehlivou ochranu proti pádu.

V praxi není bezpečné zajištění technickou konstrukcí proti pádu osob možné provést vždy. Proto je nezbytné užívat prostředky osobní ochrany proti pádu (bezpečnostní postroje, tlumiče pádu, pohyblivé zachycovače pádu, brzdy, karabiny, lana, apod. – dále jen „OOPP proti pádu“). Užití OOPP proti pádu sebou však přináší pro zaměstnavatele a jejich zaměstnance řadu komplikací. Značné nároky jsou kladeny především na správné určení druhu OOPP proti pádu, určení kotevních míst a v neposlední řádě také na odbornou způsobilost osob (školení).

V první fázi, než zaměstnance zaměstnavatel vybaví vhodným OOPP proti pádu, musí zaměstnavatel vždy nejpozději před započetím prací tyto prostředky určit (nutné písemné určení na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce, zpracování TP). Nejpodstatnější je určit vhodné prostředky s ohledem na jejich vzájemnou kompatibilitu a funkčnost při dané činnosti, tzn. ověřit si hned v úvodu údaje stanovené výrobcem (návody, manuály). Bude-li se užívat např. kombinace bezpečnostního postroje a tlumiče pádu, návod výrobce nám stanoví minimální bezpečnou výšku, od které se smí tlumič pádu použít – tuto skutečnost si zaměstnavatel bohužel v praxi zjišťuje a ověřuje jen v mizivém procentu případů. V domnění, že zaměstnance vybaví vhodnými prostředky, jej pošle vykonávat např. činnost na konstrukci ve výšce 4 m nad zemí, kdy se daný typ tlumiče pádu smí užívat až od výšky 6,2 m (přesná výška se liší dle typu výrobce). Při určení bezpečné výšky však výrobce vychází především ze stanovené polohy kotvícího bodu, výšky osoby a samotné délky roztrženého tlumícího prvku (pružného popruhu tlumiče) pro zmírnění účinků síly zachycení. V případě pádu ze 4 m nad zemí tak zaměstnanec není zachycen v bezpečné výšce, při  následnému pracovnímu úrazu (viz. řada případů v rámci šetření jednotlivých OIP).

Druhá fáze představuje určení vhodného kotevního místa. Místo kotvení musí být ve směru pádu dostatečně odolné, jak stanovuje část I. bod 5. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Selhání kotevního místa je tedy dle legislativního požadavku zcela nepřípustné. Zaměstnavatel je dále dle části I. bodu 5. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb. rovněž povinen toto vhodné místo kotvení určit zaměstnanci před započetím prací (popř. smí určení provést jím pověřený odborně způsobilý zaměstnanec, který určuje místo kotvení dalším zaměstnancům). V praxi to však ve většině případů vypadá bohužel následovně – povede-li se zaměstnavateli vybavit zaměstnance vhodným OOPP proti pádu dle výše popsaných skutečností, vyšle zaměstnance následně vykonávat práci ve výšce na dané konstrukci (objektu), místa kotvení zaměstnanci už neurčí a zaměstnanec je tak nucen si místa kotvení určit sám dle situace na konstrukci. V konečném důsledku je tedy kotvící místo určeno samotným zaměstnancem ve většině případech zcela nevhodně, popř. zaměstnanec místo kotvení vůbec neurčuje a pohybuje se ve výšce nezajištěn. Zaměstnavatel tím nesplnil základní povinnosti stanovené právními předpisy, vystavuje se tak nejen možnosti finančního postihu kontrolním orgánem, ale rovněž trestnímu stíhání. Nejvhodnější variantou, jak předejít popsanému vzorovému příkladu, je písemné určení vhodných kotevních míst zaměstnavatelem (v technologickém postupu, zápisem do stavebního deníku, apod.), přičemž je zaměstnanec s tímto prokazatelně seznámen (tzn. vzniká mu jednoznačná povinnost dodržet pokyny stanovené zaměstnavatelem) a stvrdí seznámení vlastním podpisem.

Za samostatnou, ale přesto klíčovou část, lze bezpochyby označit odbornou způsobilost zaměstnanců. Školení zaměstnanců pro správné a bezpečné užívání vhodného OOPP proti pádu provádí zaměstnavatel v rozsahu stanoveném § 103 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění. Zásadním prvkem je školení nejen z právních předpisů, ale školení z ostatních předpisů (definovaných § 349 zákona č. 262/2006 Sb.) a praktický zácvik zaměstnance. Při tomto je nezbytné vycházet z průvodní dokumentace výrobce (návodů, manuálů), které obsahují zásadní pokyny a nákresy pro správné a bezpečné užívání na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zaměstnavatel musí zaměstnance zaškolit pro daný typ OOPP proti pádu (tzn. typ bezpečnostního postroje, tlumiče pádu, pohyblivého zachycovače pádu, brzdy, karabiny, lana, apod.), který zaměstnanec užívá pro práci. V praxi je častým nešvarem obecnost a neúplnost školení, které jsou způsobeny především neznalostí a laxností zaměstnavatelů (případně externích lektorů školení), na což ve výsledku doplácejí především zaměstnanci, neboť se jim pro rizikové práce při užití OOPP proti pádu nedostává potřebných informací a praktických zkušeností před započetím činnosti. K nejčastěji opomíjeným prvkům těchto školení, ač z pohledu bezpečnosti práce zásadním, patří dále např. absence obsahu (informací) pro vyprošťovací práce, kdy je třeba zaměstnance bezpečně vyprostit ze závěsu na laně při jeho zachycení.

Provádění montáží, demontáží a samotného užívání dočasných stavebních konstrukcí (lešení) na staveništích především v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji dospělo v poslední době až k alarmujícímu stavu z pohledu zajištění podmínek BOZP. Obecně lze konstatovat, že pouze cca jedna dočasná stavební konstrukce z deseti zcela odpovídá průvodní dokumentaci výrobce (návodu výrobce), tedy že je sestavena a užívána v souladu s touto dokumentací. Jednotlivé subjekty, které provádějí montáž dočasných staveních konstrukcí, nedodržují stanovené pokyny výrobce. Velké riziko představují zejména chybějící zábradlí a nekompletní podlahy, kdy v celé řadě případů končí tato laxnost těžkými nebo smrtelnými pracovními úrazy (každoročně kontrolovány desítky případů jednotlivými OIP). Dále jsou zcela běžné úpravy, které nepokrývá návod výrobce, přičemž není proveden odborně způsobilou osobou individuální výpočet pevnosti a stability, přičemž chybí kotvení či úhlopříčné ztužení. Chybí-li na daném lešení kotvení nebo úhlopříčné ztužení, rapidně se mění únosnost, odolnost a prostorová tuhost celé konstrukce, která bývá v řadě případech ještě navíc zatěžována záchytnými sítěmi či plachtami. Paradoxně nejvíce situace zneužívají právě specializované subjekty zaměřené na montáž a demontáž lešení, které „spoléhají“ na neznalost a laxnost fyzických osob, které lešení přebírají do užívání na základě předávacího protokolu. V tomto protokolu předávající subjekt uvede vždy obdobné tvrzení typu „předávaná konstrukce XY je provedena v souladu s návodem výrobce, dle požadavků ČSN …“, kdy následně argumentuje tvrzením, že při předání lešení bylo provedeno zcela správně v souladu s požadavky legislativy (tedy že ke změně stavu došlo až po následném předání lešení), ačkoliv reálný stav je zcela opačný. Osoba (právnická či fyzická), která převezme takto nekompletní či nevhodně sestavené lešení do užívání, se přitom v naprosté většině případů nevědomě vystavuje riziku, že při vzniku mimořádné události (pád osoby z nekompletního lešení, zřícení lešení, apod.) jsou nedostatky na užívaném lešení vytknuty právě jí, neboť odpovídá dle legislativních požadavků za současný stav lešení a za veškeré osoby, které se na předaném lešení s jejím vědomím pohybují. Není-li si osoba přebírající lešení jistá správností provedení, nechť si vyžádá před předáním sestaveného lešení předložení průvodní dokumentace výrobce (návodu, manuálu), kdy naprostá většina návodů obsahuje v zadních částech nákresy ztužení i kotevního rastru pro dané provedení.

Po nahlédnutí je v opět naprosté většině případů zřejmé, zda reálné provedení odpovídá nákresům či nikoliv. Neodpovídá-li reálné provedení lešení, nejvhodnější variantou je lešení nepřebírat do užívání a trvat na odstranění závad. V případě, že se subjekt provádějící montáž „vymlouvá, že nemá průvodní dokumentaci výrobce k dispozici“, pak porušuje požadavky stanovené části VII. přílohy k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., kdy je stanovena jednoznačná povinnost – zaměstnanci, kteří konstrukci montují, užívají nebo demontují, musí mít dokumentaci výrobce vždy k dispozici k nahlédnutí. Na základě uvedené povinnosti je subjekt provádějí montáž (demontáž) povinen mít dokumentaci výrobce (popř. statický výpočet) v místě užívání lešení.

Jednoznačně nejrizikovějším momentem bývá v praxi montáž a demontáž dočasných stavebních konstrukcí bez užití vhodných osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu (bezpečnostních postrojů, pohyblivých zachycovačů pádu, karabin, lan apod.), kdy k této činnosti byl vydán na řadě staveništích zákaz ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. j) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Nepoužívání vhodného OOPP proti pádu při montáží (demontáži) lešení však v řadě případech podněcují již sami výrobci lešení, kteří neuvádějí vhodné a bezpečné způsoby jištění a kotvení. Návod výrobce musí obsahovat pokyny pro bezpečnou montáž a demontáž za užití OOPP proti pádu. Není-li toto v návodu výrobce uvedeno, je nejvhodnější variantou pro uživatele zvolit jiného výrobce lešení, který vyžadované skutečnosti v návodu uvádí (není-li totiž v návodu výrobce uveden způsob bezpečné montáže a demontáže za užití OOPP proti pádu, včetně určení kotevních míst, musí pak vhodný způsob navrhnout a zajistit zaměstnavatel, případně OSVČ sám sobě).

Základní požadavky z hlediska BOZP při provádění zemních a výkopových prací vymezují a stanovují jednotlivé přílohy k nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích. Při provádění zemních a výkopových prací lze v praxi shledat nejzásadnější nedostatky především v nedostatečném nebo zcela chybějícím zajištění stěn výkopů proti sesutí a dále při souběžném strojním a ručním kopání (pohyb osob v ohroženém prostoru stroje).

Pažení svislých stěn ručně hloubených výkopů je nutné provádět již od hloubky 1,3 m v zastavěném území, respektive od 1,5 m v nezastavěném území. Riziko však představují i menší hloubky, kdy je výkop proveden v zeminách nesoudržných, podmáčených či jinak náchylných k sesutí, pak je nezbytné výkop, zajistit i od menších hloubek – tuto hloubku je povinen určit zhotovitel prací dle konkrétní situace (např. dle geologického průzkumu).

V dnešní době je naprostá většina výkopů na staveništích provedena strojně za užití strojní techniky, kdy se provádí dále maximálně tzv. začistění stěn výkopu ručně, prostřednictvím fyzických osob. U strojně hloubených výkopů však platí přísný zákaz vstupu fyzických osob do výkopu, pokud nejsou jejich stěny zajištěny proti sesutí ochranným rámem, bezpečnostní klecí, rozpěrnou konstrukcí nebo jinou technickou konstrukcí (např. ocelovým pažícím boxem). Strojně hloubené nezapažené výkopy, do nichž vstupují fyzické osoby, představují největší hazard s lidským životem. S rostoucí hloubkou strojně hloubeného výkopu rapidně klesá šance na přežití zavalené osoby ve výkopu. Vezmeme-li si např. strojně hloubený výkop o relativně malé hloubce 2 m, kdy dojde k celkovému zavalení osoby (tedy osoba bude kompletně zasypána zeminou), zanedbáme-li váhu samotné zeminy a tím následné poranění lidského těla, má osoba zasypána ve výkopu dle statistik pouze cca 3 – 4 minuty šanci na přežití (nedostatek kyslíku, nenávratné poškození mozku, apod.). Za takto krátkou dobu vykopání a vyproštění osoby v praxi znamená značný problém. Pokud není známo přesné místo zasypání osoby, popř. dojde-li k uvolnění většího množství zeminy, ruční vykopání je značně časově i fyzicky náročné, přičemž důležitou roli ve výsledné pravděpodobnosti přežití hraje každá minuta. Strojní vyproštění osoby není prakticky v daný moment možné provést, neboť hrozí, že lžíce rýpadla osobu vážně poraní nebo v horším případě přímo usmrtí.

Na staveništích lze zcela běžně spatřit osoby pracující v ohroženém prostoru stroje za jeho chodu, přestože je tato skutečnost legislativou zakázána. Ohrožený prostor je definován částí IV. bodem 6. přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 591/2006 Sb. jako „prostor ohrožený činností stroje, vymezený maximálním dosahem jeho pracovního zařízení zvětšený o 2 m, není-li v průvodní dokumentaci stoje stanoveno jinak“. V praxi uvedené požadavky ignorují obsluhy strojů (strojníci) i osoby pracující a pohybující se v blízkosti stroje. Dojde-li však ke kontaktu stroje a osoby, výsledkem bývá v naprosté většině závažný pracovní úraz, popř. úraz smrtelný. Typickým příkladem je např. provádění strojně hloubeného výkopu, kdy obsluha stroje (strojník) manipuluje s lžící rýpadla v blízkosti osob. Strojník věnuje veškerou pozornost provedení výkopu, přičemž výhled z kabiny stroje je značně omezen, při tomto stačí chvilková nepozornost nebo přehlédnutí osoby a vniklá událost má tragické následky pro obě zúčastněné strany. Strojník jako obsluha stroje odpovídá za ohrožený prostor stroje a za činnost s tímto strojem, tzn. v případě mimořádné události odpovídá v plném rozsahu před zákonem i v trestní rovině. Vzniku obdobných pracovních úrazů lze přitom předcházet celou řadou jednoduchých a funkčních opatření pro konkrétním staveniště, např. lze využívat dorozumívací techniky, vytýčení bezpečného koridoru stroje se zajištěním proti vstupu osob, střežení ohroženého prostoru určenou osobou, apod.

Závěr

Porovnáním výsledků a statistik OIP (SÚIP) za předchozí kalendářní roky lze dojít k poměrně jasnému zjištění, že počty nedostatků a pracovních úrazů na staveništích mají mírně klesající tendenci. Nicméně v rámci okolních vyspělých států EU je úroveň zajištění BOZP na staveništích v ČR značně pozadu (viz. zmíněná část vztahující se k lešením ukazuje až alarmující stav), kdy si jednotliví zadavatelé i zhotovitelé stále neuvědomují odpovědnosti a možné následky způsobné jejich neznalostí, laxností nebo podceňováním situace ve výstavbě.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail