Mozková příhoda jako následek pracovního telefonátu. Je to pracovní úraz?

Zdroj: 

Na dotaz odpověděla JUDr. Eva Dandová.

V květnu 2018 jsem utrpěl při výkonu pracovních povinností - pracovním telefonátu - cévní mozkovou příhodu. Ohledně odškodnění jsem od pojišťovny obdržel zamítavé stanovisko s odvoláním na soudní rozhodnutí č. 27/1962. U druhého stanoviska nevím, na základě jakých informací byla pojišťovna schopna vyhodnotit míru vypětí sil v daném okamžiku, když podle mých informací zřejmě neprovedla žádná další, doplňující šetření, zejména dotazem na přímé svědky této události. Tyto osoby by jistě nejlépe popsaly okolnosti okamžiku události a konečné rozhodnutí by dávalo smysl. Na tomto případu mi vadí zejména přístup pojišťovny, který připomíná dřívější, papalášské posuzování věcí od stolu. V situaci, kdy mozková příhoda ukončila moji pracovní kariéru a současný příjem důchodce mi nedává příliš možností financovat nejisté soudní řízení, na které pojišťovna odkazuje, uvítám jakoukoliv radu, která mi smysl, případně možnosti žaloby přiblíží. Domnívám se na základě vlastních neblahých zkušeností, že by si tato oblast úrazů zasloužila větší pozornost a informovanost.

Obávám se, že po prostudování podkladů, které jste mi poslal, ani já Vás moc nepotěším. Předně musím uvést, že podle mého názoru bylo vlastní vyšetřování příčin a okolností úrazu, které je za normálních okolností pro uznání či neuznání úrazu jako úrazu pracovního zásadní, ze strany zaměstnavatele provedeno velice neprofesionálně, ba nebojím se říci, že bylo „odfláknuté“. K tomu mě vede především zjištění, že v záznamu o úrazu, kde se v bodu 6 zodpovídá otázka „Co bylo zdrojem úrazu?“ je zaškrtnuto „jiný blíže nespecifikovaný zdroj“, a pak hlavně v bodu 7, kde se zodpovídá „Proč k úrazu došlo? (příčiny)“ je také zaškrtnuto pouze „pro jiný, blíže nespecifikovaný důvod“. Je tedy vidět, že ten, kdo záznam zpracovával, si vůbec nedělal starosti s vyšetřením příčin a okolností úrazu. Podle mne, jak popisujete celý úrazový děj, mělo být v záznamu minimálně uvedeno, že šlo o nepředvídatelné riziko. Také mělo být zjištěno, s kým jste telefonoval, jak dlouho jste telefonoval, o co se jednalo, zda jste se rozčílil atd., protože jen když by se prokázalo, že došlo k nějakému náhlému nepředvídatelnému rozčilení (vypětí duševních sil apod.), tak jedině tak bychom mohli ve smyslu onoho judikátu Rc 27/62 (nebo já spíše odkazuji na judikát Rc 1/63) tvrdit, že došlo ke zvýšené (duševní) námaze, která byla hlavní příčinou Vašeho úrazu.

V podkladech uvádíte, že jde o papalášský judikát, který je zastaralý. S tím ale s Vámi nemohu souhlasit. Jedině díky této judikatuře z 60. let minulého století máme právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání takovou, jakou ji máme, protože na základě těchto judikátů byla zavedena úprava odškodňování pracovních úrazů do starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy je – jak známo – objektivní, zaměstnavatel odpovídá za veškeré úrazy, které nastanou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, ale na druhé straně musí mít i svoje meze. Takovou právní úpravu (tak výhodnou úpravu z pohledu zaměstnance) nemá nikdo na světě. U nás to máme právě díky kodifikaci pracovního práva starým zákoníkem práce č. 65/1965 Sb. Je proto dobře, že judikatura soudů je 70 let konzistentní a neměnná.

Problémem je v praxi však to, že obecně panuje názor, že pracovním úrazem je vše, co se stane při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. To však není tak docela pravda. V konstantní judikatuře například nalezneme případ epileptického záchvatu jako pracovního úrazu. Jak víme, obecně platí, že existence určitého chorobného stavu (to že někdo trpí epilepsií) neznamená, že úraz nemůže být uznán za pracovní, ale i ten epileptik musí prokázat, že v daný moment došlo k nějaké zvýšené námaze (například zvedal nějaké břemeno). Proto i Vy byste musel prokázat, že před úrazem (asi ne jen při onom telefonickém rozhovoru) u Vás došlo k nějakému duševnímu vypětí, rozčílil jste se, někdo Vám vyhrožoval apod.

Sama jsem za svůj pracovní život viděla mnohem více případů náhlých mozkových a cévních příhod, které nebyly uznány jako pracovní úraz, než případů, které za pracovní úraz uznány byly. Jako pracovní byl například uznán úraz (a to myslím, že byl můj jediný případ), když ekonomický náměstek připravoval podklady pro nějakou kontrolu nebo audit a pracoval na tom týden denně přesčas a předcházející den ještě doma do 22 hod. do noci, a pak ráno na pracovišti došlo k mozkové mrtvici. Těch případů obdobných Vašemu, kdy se skutečně nepodařilo prokázat, že úrazovému ději předcházelo nějaké vypětí sil, bylo mnohem a mnohem více. To je nakonec i dobře popsáno v judikátu Rc 11/1976: „Nemůže být pracovním úrazem náhlá cévní příhoda, která byla vyvolána tím, že nadřízený pracovník nepříznivě hodnotil jiného pracovníka a odvolal jej z funkce. Neboť k porušení zdraví tu nedošlo v důsledku duševního přepětí nadměrným pracovním zatížením, ale z jiných důvodů.“ Proto i já lituji, ale musím konstatovat, že i v případném soudním sporu by se Vám nepodařilo prokázat, že v daný moment u Vás došlo k nějakému nadměrnému duševnímu vypětí.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail