Mikroklimatické podmínky podle nařízení vlády č. 93/2012 Sb.

Část 5.

Část 5.

V NV č. 93/2012 Sb. byla zavedena teplotní veličina "stereoteplota", resp. výsledná teplota kulového stereoteploměru. Stereoteploměr je kulový teploměr, jehož plášť je rozdělen na šest odizolovaných segmentů a v každém je teplotní čidlo. Stereoteplota je vlastně teplota té jedné plošky. Je to veličina, která také charakterizuje nerovnoměrnost tepelné zátěže v prostoru, tentokrát i v horizontálním směru. Jestliže to hodně zobecním – zaměstnanec je zpředu exponován sálavé tepelné složce např. z pece, zezadu je ochlazován proudem chladného vzduchu z otevřených vrat. Používali jsme pro popis tohoto stavu pojem radiační asymetrie, tj. rozdíl dvou sálavých tepelných toků, který by neměl být větší než 200 W.m-². Tabulka, která je v NV, ale řeší rozdílné tepelné toky pouze pro třídu práce I a IIa (např. pro administrativní pracovní místo u okna prosklené budovy ovlivňované sluneční radiací) a ne pro teplé a horké provozy, kde k působení značně rozdílných tepelných toků na zaměstnance dochází. Problém je i se samotným stereoteploměrem, je jich k dispozici jen velmi málo, nepatří zatím k běžnému vybavení laboratoří. A stále není ještě dořešena kalibrace celého stereoteploměru, zda stačí kalibrace jednotlivých teplotních čidel s velkou přesností, nebo stereoteploměru jako celku, kdy ale bude výsledek kalibrace z klimatizační komory s větší chybou, než jsou jednotlivé uvedené požadavky tabulky č. 6.

Tab. 6 Přípustné horizontální rozdíly mezi stereoteplotou a výslednou teplotou kulového teploměru ∆(t_st– t_g) na úrovni hlavy pro práci třídy I a IIa vykonávanou na klimatizovaném pracovišti, přirozeně větraném pracovišti a na pracovišti, na němž je k větrání použito kombinované nebo nucené větrání

Pokud řešíme tepelnou zátěž zaměstnance, musí být nedílnou součástí i jeho pitný režim. V NV jsou v tabulce uvedeny základní požadavky na náhradu tekutin ztracených potem a dýcháním a příklady výpočtu konkrétních množství tekutin pro jednotlivé teploty a energetické výdeje.

Tepelně vlhkostní stav vnitřního prostředí staveb je možné ovlivnit větráním. Současně platné požadavky na množství čerstvého vzduchu jsou:

• 25 m³.h^-1 na zaměstnance vykonávajícího práci zařazenou do tříd práce I nebo IIa 
  na pracovišti bez přítomnosti chemických látek, prachů nebo jiných zdrojů znečištění,
• 50 m³.h^-1 na zaměstnance vykonávajícího práci zařazenou do tříd práce I nebo IIa
  na pracovišti s přítomností chemických látek, prachů nebo jiných zdrojů znečištění,
• 70 m³.h^-1 na zaměstnance vykonávajícího práci zařazenou do tříd práce IIb až IIIa,
• 90 m³.h^-1 na zaměstnance vykonávajícího práci zařazenou do tříd práce IVa až V.

Dávka vzduchu 25 m³.h^-1 na zaměstnance je myšlena většinou na administrativní pracoviště a tento požadavek je v souladu s požadavkem stavební vyhlášky č. 20/2012 Sb. Pokud je pracoviště dále zatíženo teplem nebo pachy, zvyšuje se dávka vzduchu o 10 m³.h^-1. Je-li na pracoviště přístup veřejnosti (např. supermarkety apod.), zvyšuje se množství přiváděného venkovního vzduchu úměrně předpokládané zátěži 0,2 až 0,3 osoby/m² nezastavěné podlahové plochy.

Tam, kde zajištění alespoň přípustné tepelné zátěže zaměstnanců již není technickými opatřeními možné, musí nastoupit náhradní opatření - režim práce a odpočinku, oděvy proti sálavému teplu a dotykovým teplotám, pitný režim. Tepelná zátěž je rizikovým faktorem a je třeba ji řešit. NV č. 93/2012 Sb. stanovuje alespoň základní postupy, jak při řešení této problematiky postupovat.