Co si počít, když zaměstnavatel zaměstnance v prac. neschopnosti nutí chodit do práce

Dobrý den. K dotazu pisatele. Předně by bylo asi zajímavé zjistit, jakým způsobem zaměstnavatel ,,přinutil" účetní pracovat i přes to, že je práce neschopná. Ono ne vždy je přinucení v pravém slova smyslu právě ,,přinucení". Jsou případy, kdy je pracovník skutečně téměř nepostradatelný a pak se s nemocným zaměstnancem zaměstnavatel domluví, třeba i způsobem uvedeným v článku. Tj. doprava do zaměstnání, zkrácená doba výkonu práce odvoz domů. Jindy pak naopak přiveze zaměstnavatel výpočetní techniku zaměstnanci domů a ten potřebné zpracovává doma. Tedy jde spíše o přesvědčovací schopnost zaměstnavatele a následná akceptace zaměstnance. Zde popis onoho donucení není uveden. Záleží však vždy na zaměstnanci, zda na tuto podmínku přistoupí. Pak-li že bylo zaměstnankyni nějakým způsobem vyhrožováno (např. ztrátou zaměstnání) bránit se jistě může. Ovšem prokázání této skutečnosti, důkazní prostředek, by možná dotyčná jen stěží obhájila, což se dá předpokládat. Pokud bychom již hovořili o následné výpovědi na základě nesplnění donuceného příkazu zaměstnavatele, bylo zajímavé, jaký výpovědní důvod by byl ze strany zaměstnavatele udán. Jistě by to nebylo ono nesplnění chození do zaměstnání v době dočasné pracovní neschopnosti. Možnost postihu zaměstnavatele existuje za předpokladu, že dotyčná prokáže, že na ní byl činěn psychický nátlak. Například svědeckými výpověďmi dalších zaměstnanců, řidiče, který jí vozí domů a zpět. Nikdo nemůže nutit někoho k práci, pokud mu to jeho zdravotní stav neumožňuje. Argumentace, že s vymknutým kotníkem může pracovat na počítači se zdá být realistická, ale naprosto zcestná. Zde je náznak povrchnosti empatie k zaměstnanci a znatelné chování pouze ve prospěch zaměstnavatele. V tomto případě je nutné si položit několik dalších zdravotních otázek. Za prvé, zda se jedná skutečně jen o jakýsi výron. Za druhé sádra může být v prvních dnech až týdnech tak zvaně nechodící-bez podpatku a následně chodící- s podpatkem. Za třetí jaký byl doporučený režim lékaře. Tedy může chodit, nebo omezeně, nebo nesmí chodit vůbec. Za čtvrté pacientovi mohl lékař naordinovat i léky s inhibičními (utlumujícími) účinky. Tedy např.analgetika -proti bolesti, nebo i léky na podporu usínání ve vztahu k bolestivosti poranění. Za páté zda měla pracovnice povolené vycházky. Zejména u účetních je známo, že musí být velmi pozorní při své práci. Jak pak asi může vykazovat kvalitní práci, pokud by užívala takovéto medikamenty?? Jak by pak obhajovala své možné, vzniklé chyby při práci, které by i mohly poškodit firmu? Tvrzení zaměstnavatele, že s kotníkem je schopná jako účetní pracovat je povrchní, laické a nedomýšlí souvislosti v celém rozsahu. Dá se říci, že se snaží suplovat, rozhodnutí lékaře, což je nemyslitelné. Poznámky o evakuaci rozhodně zcestné nejsou. Při plnění pracovních povinností totiž odpovídá za zaměstnance zaměstnavatel, kdežto doma je to v rovině civilní. Ale není to jen otázka evakuace. Pracovnice jistě také potřebuje ne toaletu, donést si šanon apod. V samotném závěru chci tedy říci následující. Donucení zaměstnance chodit do zaměstnání v době pracovní neschopnosti je minimálně proti dobrým mravům (contra bonos mores), Nešetrně ingeruje do předepsané léčby určené lékařem, která může mít za následek zhoršení stavu práce neschopného zaměstnance se všemi následnými konsekvencemi. (prodloužená léčba, náhradní léčebný postup, nutná rehabilitace apod.). Pokud má dotyčná pracovnice strach a souhlasila s výkonem práce v době své dočasné pracovní neschopnosti je zde rada obtížná. Pokud se jí takovýto postup příčí, nesouhlasí sním a je připravena vést spor se zaměstnavatelem, pak tu jistě shledá celou řadu možností jak s tímto ,,bojovat". Předně to je odmítnutí takovéto práce. Dále se pokusit nechat písemnou formou doručit ono donucení k práci. (což se asi nepodaří). Upozornit zaměstnavatele na to, a to tak že písemně, že se necítí dobře, (má bolesti, bere léky) a že by mohla při své práci v tomto stavu udělat chyby a že nechce poškodit zaměstnavatele a že má strach, aby se její stav nezhoršil. Dále pak je možné upozornit na tento způsob ošetřujícího lékaře, a dozorové orgány. Vždy však si musí být vědoma toho, že je bezpodmínečně věrohodně, nezpochybnitelně, nutné prokázat, že tak činila pod nátlakem, nikoliv jen po domluvě a na základě pokusu pozitivního přesvědčování ze strany zaměstnavatele. Musí počítat s možností, že tento vše popře a že bude například tvrdit, že sama zaměstnankyně požádala o možnost dopravy do zaměstnání, což zaměstnavatel rád akceptoval. Gabriel Zmátlo, DiS. personální management poradce v BOZP

Z dotazu není zřejmé, zda má dotyčná účetní být dovážena na pracoviště pouze po dobu prvních 14 dnů dočasné neschopnosti k práci, nebo i v dalších dnech. Zdá se však, že se tento zaměstnavatel nově nabytým právem kontroly dodržování léčebného režimu opájí do té míry, že tento léčebný režim modifikuje podle své potřeby - vždyť to po něm nikdo (těch prvních 14 dnů) nekontroluje, on je nejvyšší pantáta! Ač laik, mám důvodně za to, že uvedeným postupem se zvyšuje riziko neúspěšnosti léčby, možnosti vzniku komplikací, jejich obtížného a nákladného odstraňování, popřípadě i trvalých následků pro poškozenou. I když se jedná o pracovní úraz, tak zdravotní péče, nemocenské a invalidní důchod jsou hrazeny ze solidárních veřejných systémů - tady už zpupnost zaměstnavatele přesahuje hranice podniku. Když jsme u toho pracovního úrazu - nedovedu si představit, jak se asi bude vyčíslovat ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a co na to pojišťovna, zdalipak to celé nezpochybní... Nicméně, z hlediska úrazové statistiky je jedno, jestli zraněná během pracovní neschopnosti pracuje nebo ne, protože hloášení o pracovní neschopnosti už je napsáno, nebo ne?