Co chcete vědět o ergonomii: výběr otázek a odpovědí

Obsah článku: sociální klima na pracovišti, co je pracovní stresor a stres, jaký je vztah mezi individuální dispozicí a úrazovostí, “nemoci z budov” – tzv. Sick-Building Syndrom, biorytmy a jak ovlivňují pracovní výkonnost, rozdíl mezi únavou a chronickým únavovým syndromem, účinky monotonie na člověka, pasivní a aktivní odpočinek, nejčastější příčiny chyb a selhání člověka v pracovních systémech, vliv věku a pohlaví výkonovou kapacitu, nejvhodnější režim práce a přestávek v pracovní směně, nejdůležitější zásady uspořádání směnového systému a povinnosti zaměstnavatele v péči o podmínky při nočních směnách a jak mohou průmyslové havárie ovlivnit chování lidí.

 

Sociální klima na pracovišti

Sociálním klimatem nebo též sociální “atmosférou” se označuje úroveň a kvalita interpersonálních vztahů v organizaci či na pracovišti s ohledem na chování členů skupiny, kteří mají určitý společný úkol, jehož splnění předpokládá jejich součinnost. Z vnějšího pohledu je dáno soustavou formálních (určených) postupů jednání, tj. provozními předpisy, postupy a pravidly a rozdělením  funkcí (nadřízení,  podřízení,  jejich  pravomoci a odpovědnost). Avšak také víceméně “nepsanými normami” postojů a chování, které kolektiv postupně přijal za své a jejich nedodržování či odmítání je pro kolektiv nežádoucí. Z hlediska interpersonálních vztahů, tj. způsobů komunikace, postojů, motivace, aspirace a dalších osobnostních rysů má dominující vliv na sociální pohodu či sociální neklid, napětí, “sociální či emoční inteligence” jednotlivců. Jí se rozumí mimo jiné schopnost racionálního zvládnutí vlastních emocí (strach, hněv, úzkost, agrese apod.), vnímavost k emočním projevům jiných osob, tzv. empatie, tj. schopnost vcítit se do jejich problémů a konečně “umění jednat s lidmi”, tzn. jak předcházet konfliktům, jaké způsoby komunikace a argumenty volit, jak lidem naslouchat atd. Kvalita sociálního klimatu má značný význam v bezpečnosti práce, např. v tom, jaký je postoj a vztah k dodržování příslušných předpisů pracovního kolektivu jako obecného postoje (např. jejich odmítání, podceňování apod.). Nežádoucí sociální atmosféru mohou vyvolávat též sociálně nepřizpůsobiví jedinci, např. agresivní osoby, lidé psychopatičtí, neurotici, ustrašení a nesamostatní, což v souvislosti se vznikem mimořádných událostí, průmyslových havárií, kdy je nutné jejich rychlé a racionální zvládnutí situace závislé na spolupráci všech členů může být příčinou selhání a nezvládnutí situace. Narušené sociální klima (i když to většinou členové kolektivu neradi přiznávají) se může projevit v celkové pracovní nespokojenosti, ve fluktuačních tendencích a případně ve výskytu zdravotních potíží, jako jsou psychosomatická onemocnění apod.

 

Pojem stres (anglicky stress) je převzat z techniky, kde znamená zátěž, přetížení, námahu apod. Synonymem v psychologii je psychická zátěž. Rozlišuje se stres životní (např. ztráta partnera, úmrtí, vážná nemoc, rozvod apod.) a stres pracovní jako důsledek krátkodobého či dlouhodobého působení stresorů, tj. podmínek či nároků pracovní činnosti. Všeobecně je přijímána koncepce, že stres jako odezva na působení stresorů je důsledkem nerovnováhy mezi připraveností, způsobilostí, výkonovou kapacitou jedince a požadavky či podmínkami úkolu a činnosti. Nejčastěji se vyskytující pracovní stresory jsou:

  • vysoké nároky na kognitivní procesy jako je pozornost, paměť a další psychické procesy včetně rozhodování atd.;
  • proměnlivost až jednotvárnost úkonů operací jako je nepravidelné, časté střídání různých činností vyžadujících stálou adaptaci či střídání pracovních postupů nebo naopak monotónní, stále stejné pohybové či jiné úkony;
  • časový tlak např. pracovní tempo vnucené taktem stroje, práce v pásové a proudové výrobě, pracovní vypětí spojené s plněním termínovaných úkolů apod.;
  • rizikové činnosti např. při práci s výskytem průmyslových škodlivin, biologická rizika (infekce, přenos apod.), vliv záření, vibrací, hluku apod.);
  • intenzivní sociální aktivity, tj. jednání s lidmi, řešení konfliktních situací, styk s asociálními jedinci apod.

zvýšená odpovědnoastmorální a hmotná, zejména z hlediska možných důsledků při selhání či chybě, ohrožení zdraví a života osob;

Odezva na stresor se projevuje v oblasti prožívání (psychická tenze, úzkost, napětí apod.), ve změnách a poruchách vegetativních funkcí (např. zvýšený počet tepů a dechů, zvýšená teplota atd.), které mohou mít za následek různé zdravotní obtíže a při dlouhodobém působení až onemocnění, jako  např. zažívacího či srdečně oběhového systému, psychosomatické onemocnění apod. Intenzita reakce člověka na stres (nepřiměřenou psychickou zátěž) je závislá na typu osobnosti tj. na jeho zátěžové odolnosti, na akutním a celkovém zdravotním stavu, na postojích k práci, motivaci, hodnotové soustavě a řadě dalších faktorů určujících strukturu činnosti. V oblasti bezpečnosti práce většinou jde o stres akutní jako je vznik pracovního úrazu, havárie, stres jako následek dlouhodobého působení převážně tzv. mikrostresorů – např. hluku, špatného sociálního klimatu a stres posttraumatický, který se může objevit až po delší době, např. po těžkém pracovním úrazu.

 

V souvislosti s analýzou příčin vzniku pracovních úrazů se často vyskytuje termín tzv. “sklonu k úrazům”, který vychází z předpokladu, že za stejných pracovních podmínek a stejného rizika existuje statisticky významný rozdíl v počtu úrazů osob se “sklonem k úrazovosti” (tzv. úrazovci) ve srovnání s ostatními pracovníky. Předpokládá se, že “sklony k úrazům” spočívají v určitých psychických rysech a vlastnostech. Psychometrické testy, testy inteligence, pozornosti, reakční doby atd. ukázaly rozporné výsledky a tuto hypotézu nepotvrdily. Výjimkou jsou jen profese, pro něž je charakteristická vysoká odpovědnost za životy lidí nebo riziko vzniku velkých ekonomických důsledků, jako jsou např. řidiči veřejné dopravy, strojvůdci, operátoři v energetice apod., kdy inteligenční testy a zejména testy emoční stability  naznačovaly jistou souvislost mezi jejich výsledky a predikcí pravděpodobnosti nehod či selhání. Jde o  predispozici  jedince,  která je dána relativně stabilním uspořádáním mentálních a fyzických aspektů s tendencí chovat se určitým způsobem. Jsou to např. tyto osobnostní rysy:

  • postoj či vztah k bezpečnosti práce (podceňování či přeceňování), s tím související tendence k rizikovému chování, nepřiměřená sebedůvěra ve vlastní schopnosti a dovednosti nebo naopak, přílišná opatrnost, velká obava o zdraví apod.;
  • motivace, která souvisí s hodnotovou soustavou jako např. výše výdělku, pocity odpovědnosti, ochrana vlastního zdraví, profesionální úspěšnost, sebejistota apod.

emoční vyrovnanost, tj. na jedné straně impulzivnost, nezodpovědnost, neschopnost racionálně řešit mimořádnou situaci, na druhé straně nesamostatnost, velká submisivita, nerozhodnost, nervozita, úzkost, strach apod.;

Z ostatních činitelů potencionálně ovlivňujících incidenci pracovních úrazů je to věk (starší pracovníci mají relativně menší úrazovost), pohlaví (ženy v průměru vykazují za stejných podmínek méně úrazů), celkový a aktuální zdravotní stav, životní styl, tj. úroveň mimopracovních podmínek a jejich vliv na duševní rovnováhu atd.

 

Ve výrobních velkoplošných halách, v kancelářích, které jsou klimatizovány a v některých případech jsou bez denního osvětlení, jako je zpracovávání materiálů citlivých na změny teplot a vlhkost, bezprašnost apod., např. při spřádání viskózových vláken, při montáži čipů apod., si zaměstnanci často stěžují na různé zdravotní obtíže, jako je výskyt zánětů horních cest dýchacích, častý kašel, rýmy, bolesti hlavy, pálení a vysychání očí, podráždění kůže a sliznic apod. Většinou jde o pracoviště s nuceným větráním (nelze otevřít okno) a s větším počtem zaměstnanců. V kancelářských halách, v některých výpočetních střediscích si navíc ztěžují pracovníci na nedostatek “intimity” tzn., že jednotlivá pracovní místa nejsou nijak oddělena “všichni na sebe vidí”, jsou rušeni hovory a telefony z okolí, těžko se soustřeďují apod. Jsou různé teorie vysvětlující uvedené zdravotní potíže. Např. tím, že prostředí je příliš sterilní a při jeho opuštění je větší náklonnost ke vzniku  dýchacích potíží, tzn., že je oslaben imunitní systém a tím vznikají častější virová onemocnění, nebo jako důsledek změněného elektromagnetického pole nedostatkem záporných iontů. V některých případech incidence  potíží nemá příčinnou souvislost s podmínkami ovzduší, ale může být důsledkem jiných faktorů práce, jako je jednotvárnost úkolů, narušené personální vztahy, psychická tenze a nespokojenost z nejrůznějších příčin, které pracovníci nejsou ochotni uvádět. Z objektivního hlediska je nejčastější příčinou nesprávné seřízení a nedostatečná údržba klimatizačního zařízení, které zhoršuje kvalitu vzduchu, obsahuje choroboplodné zárodky, neboť  voda k jeho chlazení je ideálním prostředím pro mikroorganismy. Proto je nutné pravidelně kontrolovat filtry vzduchu, upravovat parametry mikroklimatu v zimním a letním období, zajistit celkovou pravidelnou údržbu, v provozech s vývinem škodlivin, kde by mohlo dojít k jejich zvýšené koncentraci, včas tento stav signalizovat a zajistit havarijní větrání. Při masivnějším výskytu “nemocí z budov” by měl zaměstnavatel zajistit zdravotní vyšetření a pokud se prokáže jeho přímá souvislost s podmínkami na pracovišti, provést odpovídající technické opatření.

 

Všechny funkce lidského organismu podléhají určitému rytmu, tzn. že v různě dlouhých časových intervalech se střídají období větší či menší aktivity a klidu. Tato vlastnost všech organismů je označována jako biorytmus a týká se nejen funkce buněk, tkání, různých orgánů, ale i funkcí integrovaných jako je výkonnost a s ní související bdělost, pozornost, paměť, myšlení. Cykličnost, tj. střídání period  aktivity a relativního klidu je rozdílná. Rytmy cirkadiánní (denní) např. rytmus bdění - spánek, změny hladiny některých hormonů v krvi, kolísání tělesné teploty, srdeční frekvence s periodou 24 hodin. Rytmy infradiánní s periodizací delší než 24 hodin, např. týdenní, měsíční (např. menstruační cyklus). Rytmy ultradiánní s periodou kratší než 24 hodin, např. spánkové fáze (střídání po 2 hod.), periody mozkových vln. Pro stanovení nejvhodnějšího režimu práce a odpočinku jsou nejdůležitější biorytmy, jejichž cyklování je zhruba 24 hodinové (tj. cirkadiánní). Ty mohou být určitým způsobem narušeny např. nevhodnou rotací pracovních směn (střídání denní, odpolední a noční směny), nevhodně stanovenými začátky pracovních směn, délkou pracovní doby, nedostatečně dlouhou dobou odpočinku mezi směnami, nepravidelnou pracovní dobou (např. turnusové služby) apod. a tím nepříznivě ovlivňovat pracovní pohotovost a výkonnost. S rytmem tělesné teploty, systolického a diastolického tlaku, s tepovou frekvencí koreluje (tj. souběžně se snižuje či zvyšuje) celková aktivační úroveň organismu. Pokud jde o vztah mezi cirkadiálními rytmy a noční prací (tj. větší počet následných nočních směn) se odhaduje, že zhruba 70 – 80 % pracovníků si na ní zvykne. Za fyziologicky zdůvodněný systém rotace směn se v současné době považuje střídání směn v kratších intervalech. Z různých terénních studií vyplývá, že v nočních směnách dochází k mírnému poklesu výkonnosti, ke zhoršení kvality práce a též k většímu výskytu nehod či úrazů. V časové analýze se ukazují dvě kritická období v průběhu 24 hodinové doby: 15. hodina odpoledne a 3. hodina v noci. U predisponovaných jedinců se mohou při nedostatečné adaptaci cistadiánního rytmu na způsob rotace směn, při příliš krátkém mezisměnovém odpočinku objevit určité potíže, jako jsou poruchy spánku, tzv. spánkový dluh, hypertenze, neurastenie, zažívací potíže.

 

Únavou se obecně rozumí určitý pocit, prožívání či stav organismu vznikající v průběhu práce, či bezprostředně po ní. Souvisejí se změnami v biologických funkcích jako je látková výměna (metabolismus), krevní oběh, s činností vyšší nervové soustavy. Vztahy mezi změnami těchto funkcí, vlastním prožitkem a různými únavovými příznaky nejsou dosud dostatečně objasněny. (Existuje řada teorií, zatím však žádná nebyla jednoznačně přijata). Z hlediska objektivně zjistitelných příznaků se únava projevuje ve zhoršení kvality, v poklesu výkonnosti, někdy větší úrazovostí apod., což souvisí se snížením pozornosti, reakční rychlostí, zhoršením pohybové koordinace. Rozlišují se tři fáze, případně typy únavy. Únava prostá (akutní), většinou po práci, která po aktivním odpočinku většinou odezní. Dlouhodobé pracovní přetížení vede k druhé fázi, tj. k přepětí, vyžadující delší dobu odpočinku (dva i více dnů). Jeho příznaky jsou např. vznik spánkového dluhu, pocity deprese, podrážděnost atd. Jestliže přepětí trvá dlouhou dobu, může dojít k vyčerpání případně ke vzniku chronického únavového syndromu (CFS, anglicky chronic fatique syndrome). Jím se rozumí alespoň půl roku trvající nepřetržité tělesné a duševní únavové příznaky, jako jsou bolesti svalů, kloubů, hlavy, zvýšená teplota avšak nepřesahující 38 °C, vyčerpání i po malé fyzické zátěži, výrazné poruchy spánku, pocity úzkosti i poruchy paměti, podrážděnost a vnitřní neklid. Na vzniku CFS se podílejí virová či bakteriální onemocnění, při současném vlivu různých stresorů, i když ne intenzivních, ale působících delší dobu. Spouštěcím faktorem je oslabení imunitního systému, který zabezpečuje ochranu organismu před působením infekcí a cizorodých  látek. CFS se relativně častěji objevuje u osob, pro něž je typický smysl pro odpovědnost, které jsou velmi pracovité, ambiciózní, prosazují svou osobnost a neumějí odpočívat. V současné medicínské literatuře není jednota, zda CFS má být uznávána jako samostatná nosologická jednotka v třídění a systematickém popisu nemocí.

 

Rozlišují se monotónní podmínky práce, tj. činnosti, operace a úkony, které se cyklicky opakují (např. za nejvyšší stupeň monotonie se považuje opakování cyklů v intervalech kratších než polovina minuty) a psychický stav organismu navozený těmito podmínkami, kdy nedostatek podnětů má za následek vznik útlumu centrálního nervového systému, ztrátu pozornosti a bdělosti, což může mimo jiné být i příčinou větší incidence úrazovosti. Monotónní podmínky mohou být pro některé osoby typem stresoru, kdy snížená aktivace psychofyziologických funkcí není v souladu s potřebou vykonávat činnost, v níž se více uplatní jejich schopnosti a dovednosti. Rozhodující je přitom “individuální tolerance” k monotónní práci. Z toho vyplývá, že různí jedinci mohou rozdílně reagovat na jednotvárnou, opakující se činnost. Mohou reagovat negativně, neutrálně až pozitivně, tzn., že monotónní práce jim vyhovuje. Tolerance je do jisté míry závislá na typu osobnosti. Např. introverti, tj. osoby zaměřené spíše “na sebe”, jsou méně závislé na dění v práci a okolí, vyrovnávají se snadněji s monotónními úkoly než extrovertovaní, tj. osoby zaměřené navenek, aktivní, mající rádi změnu. Pokud jde o inteligenční úroveň (často se tvrdí, že osoby s vysokou inteligencí hůře snášejí monotonii), není toto tvrzení doloženo. Spíše se dá předpokládat, že rezistence proti monotonii je závislá na celkovém životním stylu, na motivaci a na aspirační úrovni. Pokud jde o to, jak snížit či zcela eliminovat z pracovních postupů monotónnost, jsou tyto možnosti:

  • volit (vytvořit takovou skladbu či obsah práce, kdy pohybové funkce – stereotypy jsou střídány a jsou zapojovány různé svalové funkce, kdy zdroje informací a způsob reagování na ně je dynamický a činnost vyžaduje aktivaci mentálních funkcí;
  • režimová opatření, tj. systém krátkodobých přestávek v průběhu směny.

střídání pracovních míst s různým typem úkonů, pracovních poloh (tzv. rozšíření práce);

Související předpisy:

Nařízení vlády 178/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci § 10.

 

Odpočinek je přirozenou potřebou organismu sloužící k regeneraci jeho sil. Jeho forma a trvání jsou závislé na namáhavosti fyzické, psychické a na vnějších podmínkách činnosti. Za pasivní odpočinek v souvislosti s určitým pracovním výkonem se považuje každé jeho přerušení, kdy člověk nevykonává žádnou práci ani fyzickou ani duševní. Nejpřirozenější a biologicky nutnou formou pasivního odpočinku je spánek. Je to stav útlumu centrálního nervového systému, přičemž některé jeho oblasti zůstávají v aktivaci. Zotavovací účinek spánku je závislý na jeho délce, typu únavy která předcházela (např. silné emoční zážitky mohou ovlivnit fázi usínání, být příčinou poruch spánku) a řadě dalších faktorů jako je hluk, světlo, čistota vzduchu. Při spánku dochází k útlumu některých vegetativních funkcí, např. k snížení tepové frekvence, k poklesu teploty, zpomalení metabolických procesů. Aktivním odpočinkem se rozumí aktivace tělesných či psychických funkcí, jiných než těch, které jsou zapojovány a nutné při vlastní práci. Při aktivním tělesném odpočinku dochází ke zrychlení zotavovacích dějů v motorických neuronech, k odsunu matabolitů ze svalů a k rychlejšímu přísunu živin do příslušných svalových skupin. Lze předpokládat, že k analogickým procesům dochází též při aktivním odpočinku po psychicky náročné práci. Zkušenosti z mnoha našich provozů ukazují, že ne vždy jsou organizací vytvořeny příznivé podmínky k odpočinku během pracovní doby. Zaměstnanci by měli mít k dispozici odpočinkovou místnost nebo alespoň vyhrazený prostor mimo provoz s příslušným vybavením stoly, sedadly, umývadlem, s možností ohřívání přinesených jídel. Odpočivná místnost by neměla být bez oken (výhled do vnějšího okolí má pozitivní vliv na psychickou pohodu), dobře větratelná.

 

Za chybu či selhání člověka při práci se považuje nesplnění předepsaného, předem určeného způsobu chování a jednání jako je nedodržení pracovního postupu, použití nevhodné pracovní pomůcky,  nedodržení bezpečnostních předpisů apod. Problém analýzy příčin chyb a selhání, jejich klasifikace, jinak řečeno “spolehlivosti lidského faktoru” je akutní nejen v dopravě, dálkově řízených výrobních systémech, ale i při ostatních činnostech, kdy chyby pracovníků mohou mít závažné důsledky (dopravní nehody, pracovní úrazy, průmyslové havárie apod.). Absolutně spolehlivý člověk je fikcí a chyby člověka při práci nelze vyloučit. Zdůvodnění selhání, chyby, omylu člověka, které je založeno na zjednodušené příčinné souvislosti jako např. nepozornost – vznik pracovního úrazu je pouhým konstatováním a o tom, proč byl pracovník nepozorný nic nevypovídá. Moderní teorie bezpečnosti práce přistupují k analýze chyb jakožto důsledku tzv. řetězce příčin, tj. vzájemně podmíněných faktorů a okolností prolínajících se v okamžiku vzniku události. Jsou to následující determinanty:

  • osobnostní rysy, tj. např. emocionální nevyrovnanost, nerozhodnost, malá sebedůvěra, sklon k rizikovému jednání, ztráta motivace, depresivní ladění;
  • vztah k vykonávané činnosti a k pracovním podmínkám, tj. např. trvalá pracovní nespokojenost, frustrace, nechuť k vykonávané práci, fluktuační tendence, nepřiměřené pocity ohrožení vlastního zdraví v důsledku práce se škodlivinami, sociální napětí v pracovním kolektivu jako jsou např. časté konflikty a rozpory, malá sociální  přizpůsobivost, celková “atmosféra” na pracovišti ve vztahu k bezpečnostní podnikové politice, včetně managementu, např. jeho malý zájem o účinnou prevenci, zdůrazňování ekonomických hledisek na úkor bezpečnosti práce apod.;
  • vliv mimopracovních (životních) podmínek, tj. např. vážná nemoc v rodině, narušené manželské vztahy, finanční starosti, malá sociální opora manželského partnera – tj. jeho nezájem či podceňování, problémy s výchovou dětí, konflikty mezi rodinnými členy apod.

pracovní připravenost a způsobilost, tj. např. neznalost bezpečnostních požadavků, nedostatečný zácvik a odborná příprava, neodpovídající fyzická zdatnost, zhoršená funkce smyslů (poruchy sluchu, zraku), špatný celkový zdravotní stav (onemocnění, která jsou pro danou činnost kontraindikující), aktuální zdravotní stav v době vzniku události (např. útlum v důsledku užívání medikamentů), alkoholismus, narkomanie atd.;

 

Výkonová kapacita či pracovní způsobilost člověka je závislá na řadě faktorů jako tělesná zdatnost, trénovanost, motivace, vliv faktorů prostředí, věk, pohlaví atd. Např. při stanovení limitů přípustnosti tělesné namáhavosti či svalové síly musí být vzaty v úvahu rozdíly mezi muži a  ženami a též jejich věk. Svalová síla mladé dospělé ženy odpovídá 65 % svalové síly muže stejného věku. Jestliže je zohledněna tělesná výška, tzn., že je přibližně stejná u žen a mužů, snižuje se rozdíl na 80 %. Maximální svalová síla u obou pohlaví je v rozmezí mezi 25 až 30 roky. Svalová síla 65 ti letého muže odpovídá 80 až 90 % síle 25 ti letého muže. U žen je to 70 – 80 %. Rozdíly mezi muži a ženami v závislosti na věku jsou důležité při stanovení hodnot energetického výdaje, což má význam např. pro stanovení hmotnostních limitů při manipulaci s břemeny. Úbytkem tělesné zdatnosti v průběhu života nejsou stejně postiženy všechny svalové  skupiny. Např. síla dvouhlavového svalu horní končetiny se do věku 65 let zmenší asi o 55 %, kdežto síla zápěstní a svalstva ruky jen asi o 20 %. Z tohoto hlediska nejsou rozdíly mezi muži a ženami. Změny sluchu s přibývajícím věkem jsou u mužů výraznější v oblastech vyšších tónů, tj. v kmitočtech od 2000 Hz a výše, než u žen. Ke zhoršení zrakové ostrosti (akomodační šíře) u obou pohlaví většinou dochází ve věku 40 – 50 let a taktéž se mění schopnost adaptace na střídání jasů (s tím souvisí požadavek větší osvětlenosti na pracovištích, kde pracují starší osoby). K jistému zhoršení dochází v závislosti na věku v přesnosti a koordinaci pohybů, tj. při činnostech vyžadujících souhru více svalových skupin. Pokud jde o mentální funkce, zhoršuje se krátkodobá paměť a prostorová představivost o něco více, než verbální schopnosti (slovní zásoba a projev). Některé změny ve výkonnosti starších osob jsou kompenzovány např. větší zkušeností, odpovědností, spolehlivostí apod. Všeobecně se uvádí, že starší pracovníci mají menší absenci pro nemoc, pracovníci středního věku menší pracovní úrazovost, než osoby mladší. Naopak délka nemoci je u starších osob delší, což se vysvětluje sníženou regenerační schopností a menší odolností proti infekcím.

 

Počet a trvání přestávek by měl být odvozen vždy z typu vykonávané činnosti a z podmínek pracovního prostředí, například:

  • Při těžké fyzické práci je výhodnější zařazení většího počtu delších přestávek, respektive tzv. oddechových časů v  závislosti na energetickém výdeji. Jestliže se směnový průměrný energetický výdej blíží limitu 6,8 MJ pro muže a 4,2 MJ pro ženy, měla by po každé hodině práce následovat přestávka. (Délku přestávky a její zařazení lze též určit podle tepové frekvence).
  • V případě vnuceného pracovního tempa u svalově lehčích prací se doporučuje (pokud to umožňuje technologie) 5 ti min. přestávka po 55 ti min. činnosti nebo střídání pracovníků či jiného druhu činnosti. Pro činnosti s nároky na psychické funkce je obtížné stanovit optimální režim. Většinou k přerušení práce dochází spontánně v závislosti na pocitech pracovníka.
  • Při práci s klávesnicí a s obrazovkou je pro  jednotvárné opakující se činnosti (jako  je tzv. přenos dat) doporučována alespoň 5 ti minutová přestávka po každých dvou hodinách práce a tato činnost by neměla v souhrnu překročit 5 – 6 hodin z celkové pracovní doby. Např. v mrazírnách, kde teplota je v rozmezí –15° až –30° C, za předpokladu, že  zaměstnanci jsou patřičně chráněni oděvem proti chladu, by měla být práce přerušena po 1,5 až 2 hodinách a pobyt v neutrálním prostředí by měl trvat alespoň 30 minut. Podobně v provozech s velkou hlučností (nad 85 dB), kde nelze technickými prostředky hluk snížit, by měli mít zaměstnanci možnost “odpočinku”, např. v protihlukových kabinách, či v jiném chráněném prostoru.

Při převaze statické práce by mělo být více přestávek, které však mohou být kratší. U svalově lehkých prací s volným pracovním tempem je doporučován většinou tento režim: 100 min. práce, 15 min. přestávka, 105 min. práce, 45 min. oběd, 105 min práce, 5 min. přestávka a 95 min. práce.

Přestávky mají určitý sociální význam, neboť umožňují komunikaci mezi zaměstnanci, což je důležité např. u strojů, na nichž pracuje pouze jedna osoba po celou pracovní směnu.

 

Nevhodný způsob střídání ranních, odpoledních  a nočních směn v nepřetržitých provozech (tj. tzv. rotace), včetně jejich délky a začátku, má vliv na zdravotní stav pracovníků, na jejich výkonnost a může navíc narušovat jejich rodinný život a sociální zázemí. U nedostatečně adaptovaných osob se může projevit např. spánkovými a zažívacími potížemi, poklesem zájmu o práci, zvýšenou úrazovostí zejména v nočních směnách, pocity společenské izolace apod. Hlavní příčinou je narušení, respektive “obrácení” denních biorytmů. Směnový systém by měl být uspořádán tak, aby byla minimalizována akumulace únavových příznaků a byl umožněn dostatečný odpočinek po práci. Doporučuje se rychlejší střídání stejného typu směn po sobě (např. 2 denní, 2 odpolední a 2 noční). Při rozhodování o typu směnnosti, respektive výběru systému rotace směn, se doporučuje vycházet z následujících zásad:

  • snížit počet následných nočních směn na minimum. Někteří odborníci doporučují pouze 2 až 4 následné noční směny před dvoudenním odpočinkem. Za těchto podmínek nedochází k poruchám biorytmů a ke spánkovým poruchám.
  • v sedmidenním systému je doporučováno, aby v průběhu každého měsíce byl jeden nebo dva volné víkendy. Ztráta kontaktu s rodinou a s přáteli je hlavní problém směnových pracovníků.
  • nezavádět systém, ve kterém po několika pracovních dnech následuje tzv. krátká dovolená v délce 4 až 7 dnů. Např. některé systémy předpokládají práci 10 až 14 dnů a pak následuje několikadenní volno. Tento způsob práce vítají většinou mladší zaměstnanci. Naopak starší uvádějí určité potíže při návratu do práce po dlouhém volnu související s obnovením pohybových stereotypů a pracovních dovedností. Tato okolnost může být příčinou snížené výkonnosti, zvýšené úrazovosti a zdravotních potíží.
  • zkrátit na minimum dlouhé pracovní směny a přesčasovou práci. V těchto případech se zvyšuje únava a zkracuje se doba odpočinku. V případě 12 hodinových směn se jako maximum doporučují pouze 2 až 3 tyto směny v následné řadě. Dvě 12 hodinové směny jsou vhodné při noční práci. Po nich by  však měl následovat jedno až dvoudenní odpočinek.
  • uvažovat o různém trvání směn. Délka směny by měla být stanovena s ohledem na pracovní zátěž. Pro noční směny není vhodná těžká fyzická práce, náročná psychická činnost, či monotónní úkony a operace. pokud je to možné, noční směna by měly být kratší než ostatní směny. Těžkou práci je vhodné zařazovat do kratších směn, lehkou do delších směn.
  • přezkoumat začátky a konce směn. Flexibilní začátky a flexibilní pracovní doba je žádoucí pro zaměstnance, kteří pečují o děti, kteří dojíždějí do práce z větší vzdálenosti. Při stanovení začátku pracovní doby a jejího skončení je nutno přihlédnout k dopravní špičce. Dopolední směna by neměly začínat před 5. až 6. hodinou ráno, neboť to může zkrátit délku spánku.
  • směnový systém by měl být pravidelný a předem známý tak, aby si zaměstnanci mohli plánovat kontakty s rodinou, péči o děti, dobu odpočinku.

vyhnout se rychlým směnovým změnám. Mělo by se zabránit tomu, aby přestávka před změnou rotace byla pouze 7 až 10 hodin a aby po dopolední směně zaměstnanec tentýž den nenastupoval na noční směnu. Doporučuje se, aby po konci noční směny následoval 24 hodinový odpočinek. Mezi dvěma směnami by měl být odpočinek minimálně 48 hodin.

 

Za noční práce se považuje  minimálně 7 následných hodin obsahujících v sobě interval mezi půlnocí a 5. hod. ranní. Průměrná délka noční směny by neměla být větší než 8 hod. v každé 24 hodinové periodě a taktéž trvání činností, které jsou spojeny s určitým rizikem, s fyzickou či psychickou zátěží, by nemělo být delší než 8 hodin ve 24 hod. periodě. minimální trvání denního odpočinku mezi směnami je 11 hodin. Pořadí směn by mělo být: ranní, odpolední, noční. Zaměstnavatel musí zajistit dostatečné množství a kvalitu teplé stravy a nápojů na nočních směnách, dále, aby se pracovníci podrobili vstupním a preventivním periodickým prohlídkám a poskytovat zaměstnancům  nezbytné informace a pokyny jak se přizpůsobit směnové a noční práci. Doporučené intervaly kontroly zdravotního stavu pracovníků nočních směn jsou: do 25 let věku jednou za dva roky, od 25 do 45 let v periodě 3 – 5 let, u starších 45 let každé dva roky a osoby nad 60 let jedenkrát za rok. Při dlouhodobé práci převážně v nočních směnách, by měla být zhodnocena po 2 až 3 měsících míra adaptace a zdravotní stav zaměstnanců. Noční práce by neměly vykonávat osoby se závažným onemocněním zažívacího traktu, diabetici a opakovanou aplikací inzulínu, osoby s predispozicí ke vzniku ischemické choroby srdeční, s chronickými poruchami spánku, osoby psychicky nevyrovnané (depresivního ladění) a trpící jinými systémovými onemocněními podle posouzení lékaře. Zaměstnavatel by měl též zvažovat zda osoby pracující na nočních směnách mají příznivé mimopracovní podmínky jako např. možnost klidného odpočinku, rodinné zázemí, cesty do práce a zpět atd. Zvláštní pozornost je nutno věnovat ženám pracujícím v nočních směnách, např. umožnit vykonávat jinou alternativní práci na ranních a odpoledních směnách nejméně 16 týdnů před a po porodu, upravit délku pracovní doby, poskytovat určité sociální služby atd.

Související předpisy:

Směrnice Rady EU 93/104 EC z 23. 11. 1993 o určitých aspektech organizace pracovní doby. Konvence o noční práci č. 171 a doporučení č. 178 Mezinárodní konference ILO (Ženeva 1990). Zákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů

 

Průmyslové havárie jako např. únik většího množství zdraví škodlivé látky, exploze plynů, požár apod., při nichž je ohroženo zdraví a životy většího počtu osob, jsou situace výrazně ovlivňující způsob reakce a chování jednak osob na místě vzniku havárie a zprostředkovaně chování zaměstnanců nejbližšího okolí i dalších lidí mimo organizaci. Jsou známy případy, kdy operátoři ve snaze zabránit dalším důsledkům se dopustili dalších chyb a tím se situace ještě zhoršila. Emoční tenze, napětí, časový tlak narušují při těchto událostech schopnost racionálního uvažování a  důsledkem může být i více následných chybných zásahů (viz havárie Černobylu). Nedostatečné či zkreslené informace o povaze a závažnosti havárie mohou vyvolat u ostatních zaměstnanců (ale i v určitém regionu) vznik paniky. K ní dochází tehdy, když lidé (zejména pokud nebyli předem poučeni o tom, co mají v těchto případech dělat) si náhle uvědomí nebezpečí a hrozbu. Převažujícím pocitem je strach a sebezáchova, které mohou některé jedince ochromit. Po něm následuje snaha co nejdřív z nebezpečí uniknout. Často dochází k tzv. davové psychóze či sugesci, tzn., že dav (ohrožení lidé) podléhají sugestivně vystupujícím jedincům, kteří svým jednáním ovlivní chování celého davu, někdy však nesprávným směrem a naopak ohrožení se může ještě zvětšit. Např. všichni směřují k jednomu východu, i když je možných únikových cest, s nimiž byli na plánech závodu seznámeni, více nebo jsou nasměrováni na místa kontaminovaného ovzduší apod. Zážitek havarijní události, která měla za následek těžká zranění i smrt jedné či více osob, může u někoho vyvolat posttraumatický stres. Postižený se stále k události vrací, trpí poruchami spánku, je depresivní, objevují se pocity úzkosti a strachu a žádá o převedení na jiné pracoviště, o němž soudí, že je bezpečné. Při rekonstrukcích a expost hodnocení průběhu událostí bezprostředně po havárii, se často odhalí slabá místa jako např. chybějící či nedostatečné havarijní plány, které jsou sice mnohdy písemně zpracovány, avšak nikoliv prakticky procvičovány, nedostatečné či nespolehlivé komunikační propojení a koordinace příslušných útvarů a osob, které mají tyto události řešit atd.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

Kde nás najdete

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1
+420 221 015 844
X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail