Bezpečnost doskočiště na školním hřišti

Obracím se na Vás s prosbou o vyjasnění problematiky v oblasti zabezpečení sportovního nářadí a technického vybavení při tělesné výchově. Jsem učitelkou tělesné výchovy žáků od 12 do 19 let na víceletém gymnáziu v Králíkách. Situace je následující. Ve městě byl otevřen nový sportovní areál, kde kromě jiných sektorů se nachází i doskočiště na skok vysoký, u kterého je zajištění bezpečnosti dle mého velmi diskutabilní. Zároveň je veřejnost ujišťována, že ze strany vlastníka areálu Město Králíky je vše v pořádku a sportovní nářadí a sektory splňují všechny bezpečnostní předpisy a bylo prý finančně dostupnější. Doskočiště má rozměr 3 x 2 x 0,55 m. Právě po vyzkoušení tohoto doskočiště a po naražených zádech několika studentů o konstrukci, která matraci nese, jsem se začala o tuto problematiku blíže zajímat. Dospěla jsem k závěru, že podle pravidel lehké atletiky má mít minimální rozměr doskočiště pro nižší soutěže (žákovské, dorostenecké atd.) 5 m x 3 m x 0,70 m a takový rozměr vidím jako optimální. Samozřejmě jsem si vědoma, že za zranění žáků nese odpovědnost učitel, který dopustí využívat nebezpečné náčiní a nářadí v hodinách tělesné výchovy. Ale učitel nemůže být v pozici, kde je pod tlakem někoho, který za žáky přímo nezodpovídá. Byla bych ráda, kdybyste mi byli nápomocni s vyjasněním některých bodů: Lze pokládat pravidla lehké atletiky za určující k zajištění bezpečnosti sportovců a žáků? Kdo ponese odpovědnost v případě těžkého úrazu (smrtelný úraz, otřes mozku, ochrnutí)? Jakým způsobem se zjišťuje podíl zavinění - učitel, vedoucí pracovník školy, správce sportovního areálu, provozovatel, pronajímatel atd.? Vím, že odpověď na otázku není vždy jednoznačná. Ale v současné době se právní vědomí ve společnosti utvrzuje a dopady zpřísňují.

Vaše otázka není vůbec jednoduchá. Předně je třeba konstatovat, že na atletické nářadí je vztahuje přímo Úmluva o dočasném použití, která byla u nás publikována pod č. 33/2000 Sb.m.s. Ale to je jen mezinárodní dokument. Náš právní řád vychází ze zásady, že každý výrobek (lhostejno, jestli to má být propisovací tužka, šaty, počítač nebo doskočiště) musí splňovat požadavky zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl ke dni vstupu naší republiky do Evropské unie podstatně novelizován a upravuje způsob stanovování technických požadavků na výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem, práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem v souladu s předpisy zemí Evropských společenství. K tomuto zákonu je v současné době vydáno 30 prováděcích nařízení vlády, kterými se stanoví technické požadavky na jednotlivé výrobky (např. nařízení vlády č. 19/2003 Sb., ze dne 9. prosince 2002, kterým se stanoví technické požadavky na hračky, nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky apod.). Celkem 29 prováděcích nařízení vlády je přímo přesně určeno k čemu se vztahují a poslední třicáté je takové "sběrné" a právě v něm najdeme i výrobky určené pro vybavení dětských hřišť a zařízení s možností pádu z výšky více než 40 cm, což je Vámi uváděné doskočiště na skok vysoký. V daném případě se jedná o nařízení vlády č. 173/1997 Sb., kterým se stanoví vybrané výrobky k posuzování shody, ve znění pozdějších předpisů. Doskočiště tedy musí mít certifikát shody (značený značkou CE) ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb. a vlastník areálu jej tam nemohl umístit pokud nemá provedenou autorizaci tohoto výrobku ve smyslu ustanovení § 11 zákona. Nad autorizacemi dohlíží Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (www.unmz.cz) a k provádění autorizace jsou povolány tzv. autorizované osoby. Výrobky spadající pod nařízení vlády č. 173/1997 Sb. ověřují AO 202, AO 204, AO 211, AO 214, AO 216, AO 221 a AO 224. S konkrétní žádostí o bližší informace byste se museli obrátit přímo na Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Já jenom závěrem upozorňuji, že i tyto výrobky podléhají ověření shody a že ověření shody nelze podceňovat. Pod nařízení vlády č. 173/1997 Sb. spadají i např. kolotoče a ostatní pouťové atrakce a známe z praxe, kolik již způsobily problémů a zranění. Když nakonec dojde k úrazu tak odpovídá ten, kdo dotyčný výrobek uvedl do provozu.

Jinak samozřejmě v případě jakéhokoliv úrazu žáka nebo studenta platí zásadně, že za škodu, která vznikla žákům základních škol, základních uměleckých škol, zvláštních škol a pomocných škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá škola; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá školské zařízení. Nevystupuje-li škola nebo školské zařízení v právních vztazích svým jménem a nemá-li odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, odpovídá žákům zřizovatel školy, popřípadě školského zařízení (viz ustanovení § 391 odst. 2 zákoníku práce). Učitel tělesné výchovy bezprostředně sám neodpovídá, zásadně odpovídá škola nebo, pokud nemá právní subjektivitu, tak její zřizovatel. Škoda způsobená úrazem žáka základní nebo střední školy se odškodňuje podle zásad objektivní odpovědnosti za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání. Učitel by odpovídal škole, pokud by jí způsobil škodu, tedy kdyby např. dal žáku pokyn, který by byl mimo vyučovací povinnosti (např. dojdi mi do lékárny) a žák přitom utrpěl úraz. Pak by odpovídala zase škola, ale škola by mohla požadovat na učiteli náhradu škody z titulu jeho zavinění, tedy jeho obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavateli.