Životní prostředí

Nebezpečné odpady

27.10.2003 | ZDROJ: Nebezpečné odpady. Problematika jejich úpravy. Odpadové fórum, č. 10 (2003), s. 24 – 26. | AUTOR: Čížek, Zdeněk

Se vstupem zákona o odpadech a vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb. do technické praxe postupně vyvstává řada otázek, které jsou vykládány a řešeny nejednotně. Článek se pokouší dát na některé z nich odpověď.

KLÍČOVÁ SLOVA: prostředí životní

PROBLEMATIKA JEJICH ÚPRAVY

Úprava odpadů má v současném procesu nakládání s odpady v České republice své nezastupitelné místo. Řada státních i soukromých odborných pracovišť se v uplynulém desetiletí zabývala a stále zabývá vývojem a ověřováním různých metod a technik úpravy odpadů a bez využití některých solidifikačních, stabilizačních a zejména biodegradačních technologií si již odstraňování odpadů v praxi nelze představit. Význam úpravy odpadů pak zdůraznila aktuální odpadová legislativa, která - zejména v souvislosti s odstraňováním odpadů skládkováním - jednoznačně definuje povinnost skládkovat odpady v upraveném stavu.

Spolu se vstupem zákona o odpadech a zejména vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb., týkajících se úpravy odpadů, do technické praxe postupně vyvstává řada otázek, které odpadové právo neřeší dostatečně exaktně, jsou různými účastníky procesu nakládání s odpady (např. pracovníky krajských úřadů) vykládány a řešeny nejednotně a které by bylo účelné na bázi dosavadních praktických poznatků jednoznačně zodpovědět. Mezi takovéto otázky například patří:

Jak objektivně hodnotit (tj. testovat) a vyhodnocovat (tj. posuzovat z hlediska způsobu nakládání) konečné vlastnosti upraveného odpadu?

Jakou kategorii (N, O) přisuzovat nebezpečnému odpadu po jeho úpravě?

Lze považovat každý nebezpečný odpad, který projde určitou technologií úpravy za zbavený nebezpečných vlastností?

Má konkrétní stabilizační technologie opravdu univerzální charakter?

Účelem následujícího příspěvku je proto přispět některými názory k diskusi na dané téma. Východiskem k tomu jsou poměrně bohaté zkušenosti autora a jeho pracoviště s hodnocením širokého spektra upravených odpadů, teoretické i praktické zkušenosti s realizací různých technik a technologií úpravy odpadů i poznatky a postřehy, vyplývající z diskuse s řadou provozovatelů některých úpravárenských technologií.

K otázkám testování u posuzování upravených odpadů

Z obecného pohledu na danou problematiku zůstává upravený odpad (s výjimkou řídkých případů, kdy je upravený odpad dále využíván jako surovina nebo výrobek) nadále odpadem a na způsob posuzování a vyhodnocování jeho vlastností v upraveném stavu by se měla vztahovat stejná pravidla jako na posuzování odpadu neupraveného. V souvislosti se skládkováním upraveného odpadu by tedy měla být brána v úvahu jeho vyluhovatelnost, celkové obsahy organických škodlivin a celkové obsahy těžkých a toxických kovů (viz tabulka 9.3. vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb.). V takovémto smyslu je také definována Příloha Č. 12 vyhlášky MŽP č. 383/200 1 Sb. - Hodnocení odpadů upravených stabilizací před jejich uložením na skládku.

V praxi však existuje nemalá množina případů, kdy takovýto přístup k hodnocení upravených odpadů je více či méně nevhodný (ale také případů, kdy nejednotným výkladem právních předpisů jsou ze strany některých orgánů uplatňována pro posuzování upravených odpadů kritéria další). Důvodem tohoto názoru autora příspěvku je fakt, že o skutečných vlastnostech upraveného odpadu, například o jeho „chování se ve skládce“, často rozhodují faktory, které obvykle nejsou předmětem zkoumání. Mezi takovéto faktory patří zejména princip technologie úpravy odpadu vs. charakter matrice a kontaminujících látek v odpadu, časová stálost stability provedené úpravy odpadu, podmínky a prostředí skládky, do které je upravený odpad uložen apod.

Je logické, že v případě použití tzv. reaktivních metod úpravy odpadu (chemických, fyzikálních, biologických), které jsou provázeny odstraněním či snížením obsahu nebezpečných chemických látek v odpadu, je hlavním kritériem účinnosti úpravy odpadu (jeho skládkovatelnosti i případné ztráty jeho nebezpečných vlastností) konečný obsah nebezpečných látek v upraveném odpadu. Je logické, že o způsobu skládkování upraveného odpadu nebo o jeho případném využití ve skládce jako technického materiálu rozhoduje vyluhovatelnost upraveného odpadu. Logické rovněž je, že v případě upravených odpadů s labilně vázanými organickými škodlivinami je i nadále důležitým kritériem způsobu skládkování upraveného odpadu celkový obsah těchto látek.

Za nelogická a popírající samotný smysl úpravy odpadů je však třeba považovat stanoviska uplatňující stejný přístup (stejné limity celkového obsahu organických škodlivin) ke skládkování odpadů s vysokými obsahy např. NEL stabilizovaných k tomu účelu specifickými technologiemi. Kupříkladu opakovaně již bylo experimentálně prokázáno, že i částečně tekuté odpady s obsahem ropných látek na úrovni několika desítek procent (stovek tisíc miligramů v kilogramu), tedy ropné kaly, brusné kaly, sedimenty s volnou olejovou fází apod., je možné správně provedenou technikou tzv. vysokoteplotní vápenné stabilizace převést na perfektní tuhé stabilizáty s vyluhovatelností NEL na hladině 0,5 až 1,5 mg/l a tyto bezproblémově sládkovat i při obsazích NEL mnohonásobně překračujících hodnotu 50.000 mg/kg sušiny, tedy hodnotu nekompromisně uplatňovanou jako limitní některými orgány... Pro uvedené a obdobné případy úpravy odpadů tak v legislativě citelně chybí vhodné „kritérium stabilizace a stability“ upraveného odpadu.

Za stejně nelogické a jsoucí v rozporu se smyslem úpravy odpadů je třeba považovat uplatňování limitů podle tabulky 9.3. vyhlášky pro celkové obsahy těžkých a toxických kovů v souvislosti s ukládáním odpadů na tzv. jednodruhovou skládku. Většina stabilizačních technologií má za cíl fixaci těchto kovů v odpadu ve formě nerozpustných sloučenin, které mj. odolávají i razantním metodám rozkladu při laboratorních analýzách upravených odpadů. Otázkou proto je, nakolik má uvedená tabulka pro posuzování upravených odpadů (ale i odpadů v jejich původním stavu) vůbec smysl.

Významným parametrem odpadů upravených solidifikací či stabilizací je již zmíněná časová stabilita produktů provedené úpravy. Řada reaktivních i nereaktivních solidifikačních a stabilizačních technologií produkuje upravené odpady s velmi dobrou nebo s časem rostoucí časovou stabilitou finálního produktu úpravy. Na druhé straně jsou však známy případy, kdy časová stálost upraveného odpadu je nízká a upravený odpad na vzduchu (a tím spíše v podmínkách reálné skládky) se postupně vrací k původním vlastnostem před úpravou.

S takovýmto chováním se lze setkat např. u řady skelných vitrifikátů, kdy v důsledku vnitřního pnutí v částicích vitrifikátu dochází k rozpadu původních částic provázenému velkým nárůstem specifického povrchu a tím prudkým zvýšením vyluhovatelnosti produktů rozpadu. Obdobně se lze setkat i s velmi malou časovou stálostí různých kompaktních kusových produktů solidifikace, kdy vytvořené cihly, panely, pelety, brikety a další produkty solidifikace z různých důvodů (úspory pojiv, nevhodné provedení, nevhodná volba technologie pro daný typ odpadu atd.) poměrně rychle ztrácejí svůj tvar, rozpadají se na drobné částice a kdy dochází k obdobnému efektu jako u zmíněných vitrifikátů.

Prokázání časové stálosti produktů každé solidifikační a stabilizační technologie úpravy odpadů ve vztahu ke konkrétním typům odpadů by proto mělo patřit k základním informacím o dané technologii před jejím uvedením do provozu. Pro posouzení časové stálosti diskutabilních typů solidifikátů a stabilizátů by tedy rozhodně bylo přínosem do plnění odpadových technických předpisů o vhodný typ testu a kritéria.

Úpravu odpadu nebezpečného na odpad ostatní

Jedním z účelů úpravy odpadů, pro provozovatele úpravárenských technologií často cílem nejdůležitějším, je provedenou úpravou nebezpečného odpadu odstranit jeho nebezpečné vlastnosti a z odpadu kategorie N - nebezpečný „udělat“ odpad kategorie O - ostatní. Tato po všech stránkách pozitivní snaha ovšem v praxi často naráží na různé věcné i legislativní problémy při řešení otázky jakou kategorii upravenému odpadu vlastně přisoudit.

Na jedné straně stojí jasná formulace, platná i pro odpad upravený, že o kategorii odpadu (pokud není uveden v Seznamu nebezpečných odpadů) rozhoduje skutečnost, zda daný odpad má či nemá nebezpečné vlastnosti. Z uvedené definice pak vyplývá možnost kategorizovat původně nebezpečný odpad po jeho úpravě jako odpad ostatní pouze na základě oficiálního (časově i finančně náročného) posouzení nebezpečných vlastností upraveného odpadu pověřenou osobou. Na druhé straně ovšem stojí legitimní a více či méně oprávněný požadavek provozovatele úpravárenské technologie, aby původně nebezpečný odpad po průchodu jeho technologií byl odpadem kategorie O - ostatní.

Typickou je v tomto směru častá žádost provozovatele biodegradační technologie směrem k pověřené osobě: „…Dokončili jsme biodegradaci tolika a tolika tun zeminy znečištěné ropnými látkami, a protože jsme to tam navezli jako „enko“, potřebujeme to dát do „óčka“. Máme k tomu obsahy NEL před a po biodegradaci...“

Pro pověřenou osobu tím vzniká obvykle složitý vysvětlovací proces, že takovýto požadavek z pohledu platných právních předpisů má blízko k představám známé ušaté loutky o válce. Pro původce či upravovatele zeminy je zase těžko pochopitelné a akceptovatelné, proč hromadu zeminy ze sanace místa po havarijním úniku motorové nafty s původním obsahem několika tisíc miligramů NEL v kilogramu, v dobrém či jiném úmyslu zařazené jako odpad nebezpečný, nelze mávnutím pera překategorizovat po jejím půlročním pobytu na biodegradační ploše na odpad ostatní. (Mimochodem - opět důkaz toho, jakou paseku dělá zjednodušeně až vulgárně chápaný a interpretovaný pojem NEL v tuzemské odpadové ale i sanační praxi!).

Jak tedy optimálně, tj. legislativně, environmentálně, technicky i ekonomicky, řešit otázku oprávněného přisuzování kategorie O - ostatní nebezpečným odpadům po jejich úpravě, aniž by bylo nutné pro každou šarži upraveného odpadu vystavovat Osvědčení o absenci jeho nebezpečných vlastností a současně aby se odpadem kategorie O automaticky nestal každý nebezpečný odpad po formálním průchodu jakousi, pro něj naprosto nevhodnou, úpravárenskou technologií? Podle názoru autora příspěvku mohou k tomuto cíli vést následující cesty:

a) Správně kategorizovat odpady již při jejich vzniku

Toto se týká především odpadů z odstraňování havárií a ze sanací starých ekologických zátěží, kterým je preventivně přisuzována kategorie N - nebezpečný již sanačním projektem a tato kategorizace je sanační firmou ortodoxně dodržována během sanace bez ohledu na skutečné vlastnosti vznikajících odpadů.

Protože otázkám provázanosti sanačních technických předpisů (viz Metodický pokyn MŽP - Kritéria znečištění zemin a podzemní vody) a odpadového práva nebyla nikdy věnována zvláštní pozornost, lze se v praxi často setkat s případy, kdy je sanační firmou zařazena jako nebezpečný odpad zemina s obsahy kontaminujících látek nad hodnotami tzv. kritérií C, a to dokonce na bázi výsledků analýzy půdního vzduchu! Běžné ropné produkty v zemině (hodnota kritéria C pro NEL je 1000 mg/kg sušiny) při tom rozhodně nejsou nositelem nebezpečných vlastností zeminy ani při jejich extrémních koncentracích (pokud neobsahují některé nebezpečné látky, např. benzen).

Obdobně lze již teoretickým rozborem vlastností jednoho z typických odpadů ze sanací - zeminy znečištěné chlorovanými uhlovodíky z odmašťování (PCE, TCE) a produkty jejich rozpadu - při aplikaci aktuální klasifikace nebezpečných chemických látek dospět k závěru, že nebezpečným odpadem je takováto zemina až při obsazích PCE nebo TCE nebo jejich součtu nad 10 000 mg/kg sušiny (při pragmatickém pominutí případné přítomnosti vinylchloridu, který, díky svým vlastnostem, během základních úkonů nakládání se zeminou prakticky kvantitativně vytěká...). Limity kritérií C pro jednotlivé chlorované alifatické uhlovodíky se při tom pohybují na hladině pouhých desítek miligramů v kilogramu.

Z uvedeného mj. vyplývá, jak důležité je pro sanační firmu mít svého dobrého odpadáře (odpadového hospodáře) či s takovýmto spolupracovat.

b) Každou technologii úpravy nebezpečných odpadů validovat (tj. definovat a ověřit) ve vztahu k charakteru a rozsahu kontaminace odpadu

Žádnou z metod a technologií úpravy odpadů nelze považovat za univerzální z hlediska odstraňování všech nebezpečných vlastností odpadů. Exaktním ověřením účinnosti technologie ve vztahu k matrici odpadu a potenciálně obsaženým nebezpečným látkám a jejich koncentracím (nikoliv tedy pouze k typu odpadu podle jeho katalogového čísla) lze ovšem definovat vstupní podmínky pro výchozí stav upravovaného nebezpečného odpadu, tj. vstupní koncentrační limity, při jejichž nepřekročení bude možné odpad po jeho úpravě danou technologií vždy kategorizovat jako odpad O - ostatní. V takovémto případě pak postačí pro konkrétní technologii a konkrétní technologické zařízení pro úpravu odpadů v podstatě jediné komplexní ověření a posouzení nebezpečných vlastností upraveného odpadu, podložené Osvědčením o jejich absenci, a průběžné provádění kontroly odpadu před a po úpravě pouze v rozsahu definovaných, pro technologii relevantních parametrů.

Takovýmto způsobem, jednoznačně zakotveným v provozním řádu příslušného zařízení pro úpravu odpadů, je možně - zřejmě bez nutnosti jakékoliv legislativní úpravy, avšak za podmínky jednotného výkladu a přístupu příslušnými orgány státní správy (KÚ, ČIŽP) - zajistit již zmíněná přání provozovatelů řady úpravárenských technologií produkovat na jejich zařízeních z nebezpečných odpadů odpady ostatní. Zkušenosti z několika v praxi již realizovaných nebo v současnosti připravovaných variant takovéhoto řešení potvrzují jeho vhodnost a oprávněnost.

c) Využití služeb nezávislých odborných pracovišť a specialistů

Jedním z průvodních jevů rozvoje oboru nakládání s odpady v ČR je nárůst rozsahu a odborné náročnosti tohoto oboru, včetně jeho provázanosti s dalšími technickými, přírodovědnými a humanitními obory. Přes sebedokonalejší předpisy v tomto oboru, tedy i ve sféře úpravy odpadů, v dosavadní praxi dochází a vždy bude docházet ke vzniku mnoha nových, atypických, složitých či z různých důvodů diskutabilních případů a problémů, které je a bude možné řešit pouze cestou expertního přístupu, často podloženého provedením souboru výzkumných a vývojových prací.

Za nevyhnutelné je proto třeba považovat vytvoření přirozené báze odborných pracovišť a specialistů, kteří jsou a budou schopni zabývat se odpadovou problematikou na příslušné odborné úrovni a jejichž řešení, stanoviska a doporučení budou respektována a akceptována i orgány státní správy.

V souvislosti s tím je třeba podotknout, že k zařazení do takovéto odborné báze rozhodně nemůže postačovat pouhé absolvování týdenního kursu a následné pověření MŽP k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů...

Závěrem

Úprava odpadů a nebezpečných zvláště představuje tu součást procesu nakládání s odpady, která je stále v pohybu a která v čase podléhá řadě změn a vývojových trendů. Z principiálních důvodů proto není možné tuto sféru průběžně vymezovat novými a novými právními předpisy. Ustanovení, věnovaná v odpadových předpisech úpravě odpadů, by z toho důvodu měla jasně definovat rámcové mantinely, ale současně by měla nechávat dostatečný prostor pro vývojové a rozvojové tendence v dané oblasti.

Za jeden ze základních a v současnosti (po změně organizačního uspořádání ČR a přesunu s tím souvisejících kompetencí) nanejvýš aktuálních momentů ve sféře úpravy odpadů i v celé odpadářské praxi je při tom nutno považovat jednotný výklad odpadových právních a technických předpisů všemi orgány státní správy a jejich jednotný přístup ke konkrétním problémům v praxi.

ZDROJ:
Čížek, Zdeněk. Nebezpečné odpady. Problematika jejich úpravy. Odpadové fórum, č. 10 (2003), s. 24 – 26.

 

TISKNOUT | POSLAT MAILEM