Bezpečnost práce

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a druhá euronovela zákoníku práce

16.07.2004 | ZDROJ: Bezpečnost a hygiena práce | AUTOR: Dandová Eva

Zákonem č. 46/2004 Sb. byl k 1. 3. 2004 zásadně novelizován zákoník práce. Změny se dotýkají také bezpečnosti práce.

KLÍČOVÁ SLOVA: legislativa, předpisy právní, bezpečnost práce

První změnou v hlavě páté části druhé zákoníku práce bude novela ustanovení § 132b zákoníku práce. Odstavec I bude nyní tohoto znění:

„Zaměstnavatel je povinen provádět úkoly v prevenci rizik; tyto úkoly zajišťuje především svým odborně způsobilým zaměstnancem. Nemá-li odborně způsobilého zaměstnance a není-li sám odborně způsobilý, je povinen zajistit provádění úkolů v prevenci rizik prostřednictvím jiné odborně způsobilé osoby.“

Co k němu dodat? Jak známo první euronovela zákoníku práce zakotvila preventivní činnost prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance jako novum. Důvodem byla skutečnost, že rámcová směrnice EEC o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci i všechny na ni navazující dílčí směrnice kladou na prevenci rizik mimořádný důraz. V zákoníku práce se proto nově založila povinnost zaměstnavatele provádět úkoly v prevenci rizik odborně způsobilou osobou, pokud k tomu nemá sám způsobilost. Odborně způsobilá osoba měla být buď zaměstnavatel sám nebo zaměstnavatelem placený zaměstnanec, jehož pracovní náplní bude provádět jménem zaměstnavatele úkoly v prevenci rizik. Již tehdy se ale zdůrazňovalo, že ustavení odborně způsobilé osoby však v žádném případě nesnižuje odpovědnost zaměstnavatele za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť tato povinnost přísluší všem vedoucím zaměstnancům zaměstnavatele, kteří řídí a kontrolují práci, a kteří jsou oprávněni k jejímu výkonu dávat pokyny v souladu s ustanovením § 132 odst. 3 zákoníku práce. Řada zaměstnavatelů však upozorňovala na skutečnost, že není sama natolik odborně způsobilá, aby se mohla považovat za osobu odborně způsobilou v prevenci rizik a že nemá zaměstnance, kteří by tuto činnost pro ni mohli provádět.

Byl proto zejména ze strany zaměstnavatelů tlak na to, aby si mohly úkoly v prevenci rizik zajišťovat prostřednictvím odborně způsobilých osob, které mají v této oblasti i příslušné vzdělání. Nakonec toto řešení se jeví asi i jako optimální. Zaměstnavatel dnes bude mít v podstatě tři možná řešení – buď si tuto činnost bude zajišťovat sám, nebo svým zaměstnancem nebo si zajistí odborně způsobilou osobu. V podstatě se asi v praxi nejčastěji rozhodne s ohledem na skutečnost, co je pro něj z hlediska velikosti jeho firmy a rizikovosti práce na jeho pracovištích finančně nejvýhodnější.

K tomu je třeba jen dodat, že podle ustanovení § 132 zákoníku práce odpovídá za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci výhradně zaměstnavatel. Jeho odpovědnost je jednoznačná, plná a nezastupitelná. Odborně způsobilá osoba pouze bude plnit úkoly v prevenci rizik pro zaměstnavatele. Právní odpovědnost za jejich výkon i za plnění všech ostatních povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci však nese zaměstnavatel sám. Dotyčný zaměstnanec, byť bude mít statut odborně způsobilé osoby, která provádí úkoly v prevenci rizik, může ve svých důsledcích nést pouze obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli.

Ustanovení § 132b zákoníku práce o odborně způsobilé osobě má totiž bezprostřední vazbu na ustanovení § 132a zákoníku práce o prevenci rizik. V ustanovení § 132a odst. 1 zákoníku práce máme totiž zdůrazněno, že zaměstnavatel je povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k prevenci rizik, v odstavci 2 téhož ustanovení máme pojem „prevence rizik“ definován. Stanoví se v něm totiž, že „prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik“. Tato definice je v naprostém souladu s definicí, kterou používá rámcová směrnice EEC o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Podle článku 3 písm. d) této směrnice se totiž pod pojmem prevence rizik rozumí „veškerá ustanovení nebo opatření, která jsou zavedena nebo se plánují na všech stupních činnosti podniku k prevenci nebo snížení pracovních rizik“. Proces, jehož cílem je optimalizace rizika se nazývá hodnocením a řízením rizik. První část tohoto procesu, která se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáním rizik, přináší podklady potřebné pro druhou část tohoto procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Proto i v následujících odstavcích § 132a zákoníku práce ukládá zákonodárce zaměstnavateli povinnosti, jak při vyhledávání rizik a zjišťování jejich příčin a zdrojů, tak při přijímání opatření k jejich odstranění. I tato ustanovení jsou přesnou transposicí rámcové směrnice EEC o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, konkrétně jejího článku 6 odstavců 1 a 2. Zákon přímo neukládá zaměstnavateli, jakým způsobem má ono vyhodnocování rizik provádět. Záleží proto na zaměstnavateli samotném, jakou formu si zvolí. To vše bude záviset mimo jiné na velikosti zaměstnavatele, rizikovosti jeho pracovních činností a také na jeho potřebách. V každém případě je však třeba i tuto povinnost zaměstnavatele chápat jako pracovněprávní povinnost, za jejiž porušení může být příslušnými kontrolními orgány uložena sankce.

Naprosto stejně je to pak i s výše popsaným ustanovením § 132b zákoníku práce a s volbou zaměstnavatele, jakým způsobem si zajistí provádění úkolů v prevenci rizik. Druhá euronovela toto ustanovení maximálně zliberalizovala, takže zaměstnavatel si může zvolit postup, který je mu nejoptimálnější a který je pro něj i finančně nejvýhodnější. Jednoho si ale musí neustále vědom a to skutečnosti, že za bezpečnost a ochranu zdraví při práci na všech svých pracovištích odpovídá jen on sám a že tuto odpovědnost nemůže na nikoho přenést.

Druhou změnou, kterou přinese druhá euronovela zákoníku práce, je změna v ustanovení § 134d zákoníku práce, který jak známo, stanoví zakázané práce. V tomto ustanovení byl legislativní rozpor s ustanovením předchozím, tedy § 134c zákoníku práce, který v odstavci 3 stanoví, že zaměstnavatel je povinen zajistit, aby práce s azbestem, s chemickými karcinogeny a biologickými činiteli a pracovní procesy s rizikem chemické karcinogenity byly vždy prováděny v kontrolovaných pásmech. Ustanovení § 134d zákoníku práce pak azbest jmenoval mezi řadu karcinogenů, s kterými se nesmí pracovat vůbec. Aby byl tento věcný i legislativní rozpor odstraněn došlo ustanovení § 134d zákoníku práce k několika změnám.

Za prvé byl „azbest“ vypuštěn z výčtu karcinogenů obsažených ve větě první § 134d, tedy z výčtu chemikálií, s kterými se nesmí pracovat vůbec a byla zrušena věta třetí. Za stávajícího textu ustanovení § 134d byl pak učiněn odstavec první, aby mohly být doplněny další odstavce.

Druhý odstavec pak zní: „Zakázány jsou práce s azbestem. Zákaz těchto prací neplatí, jde-li o výzkumné laboratorní práce, analytické práce, práce při likvidaci zásob, odpadů a zařízení, která obsahují azbest, a práce při odstraňování staveb a částí staveb obsahující azbest“. Toto ustanovení v návrhu euronovely označené jako bod 29 má však odloženou účinnost a podle čl. IV zákona nabývá účinnosti až 1. ledna 2005.

Nakonec je do ustanovení § 134d doplněn třetí odstavec tohoto znění: „Aplikace azbestu nástřikem a pracovní postupy, které zahrnují použité tepelně nebo zvukově izolačních materiálů s hustotou menší než 1g/m3 obsahujících azbest, jsou zakázány.“ Tento odstavec ale nabude účinnosti hned spolu s účinností zákona.

Nové ustanovení § 134d zákoníku práce bude tedy znít:

            „(1) Zakázány jsou práce s 2-naftylaminem a jeho solemi, 4-aminobifenylem a jeho solemi, benzidinem a jeho solemi, 4-nitrodifenylem a polychlorovanými bifenyly, s výjimkou mono- a dichlorovaných bifenylů, a práce s přípravky obsahujícími více než 0,1% 2-naftylaminu a jeho solí, 4-aminobifenylu a jeho solí, benzidinu a jeho solí nebo 4-nitrodifenylu nebo více než 0,005% polychlorovaných bifenylů. Zákaz těchto prací neplatí, jde-li o výzkumné laboratorní práce, analytické práce, práce při likvidaci nepotřebných zásob, odpadů a zařízení, která obsahují tyto látky a přípravky, a práce při zneškodňování uvedených látek, pokud vznikají jako nežádoucí původní látka při zpracování jiné látky nebo přípravku.

            (2) Zakázány jsou práce s azbestem. Zákaz těchto prací neplatí, jde-li o výzkumné laboratorní práce, analytické práce, práce při likvidaci zásob, odpadů a zařízení, která obsahují azbest, a práce při odstraňování staveb a částí staveb obsahujících azbest.

            (3) Aplikace azbestu nástřikem a pracovní postupy, které zahrnují použité tepelně nebo zvukově izolačních materiálů s hustotou menší než 1 g/cm3 obsahujících azbest, jsou zakázány.“

Důvodem přijetí této právní úpravy, tedy nového odstavce 2 a 3 v § 134d zákoníku práce, je obnovení všeobecného zákazu prací s azbestem ke dni 1. ledna 2005. Datum 1. ledna 2005 bylo zvoleno v souladu s článkem 2 směrnice Komise Evropského společenství, který ukládá členským státům přijmout k tomuto datu zákonné opatření zakazující uvádění veškerých forem azbestu a výrobků jej obsahujících na trh, jakož i jejich používání. Navržená legisvakance by měla být přiměřená pro ekonomicky únosné změny výrobních programů u výrobců, kteří dosud se zpracováním azbestu kalkulovali. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/18/ES přitom ukládá členským státům povinnost uvést v účinnost opatření stanovující mimo jiné všeobecný zákaz prací s azbestem do 15. dubna 2006.

Nakonec třetí změna, která nás v souvislosti s bezpečností a ochranou zdraví při práci může z druhé euronovely zákoníku práce zajímat, je změna ustanovení § 202 odst. 2 zákoníku práce, kde se na konci tečka mění na středník a vkládá věta za středníkem „to se vztahuje i na náhradu na výživu pozůstalých.“ Takže ustanovení § 202 odst. 2 zákoníku práce bude znít: „Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; to se vztahuje i na náhradu na výživném pozůstalých.“

Tato změna byla do zákona též vložena až na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu. Její podstata spočívá v tom, že až do nedávné doby se vykládalo, že náhrada na výživu pozůstalých podle ustanovení § 199 zákoníku práce se vypočítává vždy jen k okamžiku smrti zamřelého a v průběhu jejího poskytování se výše této náhrady nemění s jedinou výjimkou, kterou byla novela zákoníku práce provedená zákonem č. 74/1994 Sb., která také v přechodných a závěrečných ustanoveních zdůraznila, že k 1.červnu 1994 se provede přepočet i u těchto náhrad. Jinak ale valorizační předpisy, které byla na základě § 202 odst. 2 zákoníku práce vydány, se náhrady na výživu pozůstalých netýkaly.

Podstatný zásah do toho výkladu však učinil Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 192/1999 Sb., ve kterém deklaroval, jak zdůraznil, ústavně konformní interpretaci ustanovení § 202 odst. 2 zákoníku práce a dospěl k závěru, že existuje propojení ustanovení § 195 a § 199 odst. 2 zákoníku práce, které vede k závěru, že valorizace náhrady podle § 195 zákoníku práce má za následek i zvýšení částky vymezující náhradu na výživu pozůstalých. V praxi má tento nález vést k tomu, že se budou při každé valorizaci průměrného výdělku rozhodného pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení § 195 zákoníku práce provádět i valorizace náhrady na výživu pozůstalých. Nevalorizuje se ale průměrný výdělek dosažený zemřelým před smrtí, ale valorizují se celkové částky náhrady na výživu pozůstalých. Tento závěr je v Nálezu Ústavního soudu odůvodněn takto: „Náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně stanoveným způsobem výpočtu (§ 195 zákoníku práce), odvisícím od přesně kvantifikovaných parametrů, v důsledku čehož je možné ji valorizací bez dalšího upravovat. Na rozdíl od ní náhrada nákladů na výživu pozůstalých je určena řadou apriori přesně nekvantifikovatelných, uvážení vyžadujících parametrů (obdobně jako je tomu u institutu výživného v občanském právu), v důsledku čehož je smysluplné valorizovat pouze celkovou částku pro náhradu nákladů na výživu všech pozůstalých. Takto interpretovanému smyslu a účelu analyzovaných obou právních institutů odpovídá i ústavně konformní interpretace dotčených ustanovení § 199 odst. 2, § 195 a § 202 odst. 2 zákoníku práce.“

Vzhledem k tomu, že přestože tento Nález Ústavního soudu byl publikován již v roce 1999, praxe si ho neosvojila a i podle zkušeností autorky článku se náhrady na výživu pozůstalých zatím v převážné většině případů nevalorizují. Z tohoto důvodu, aby přímo v zákoně bylo expresis verbis stanoveno, že valorizovat se musí i náhrada na výživu pozůstalých, bylo předmětné ustanovení § 202 odst. 2 Zákoníku práce doplněno větou za středníkem, jak shora uvedeno.

ZDROJ:
Dandová, E.: Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a druhá euronovela zákoníku práce. Bezpečnost a hygiena práce, č. 2 (2004), s. 7 - 9.

Článek byl napublikován se svolením autorky.

TISKNOUT | POSLAT MAILEM