Bezpečnost práce

Na pracoviště přichází smrt téměř každý den

08.09.2003 | ZDROJ: Sondy – týdeník pro sociální otázky, č. 29, roč. 13 (2003), s. 1. | AUTOR: Kašparová Jana – Levý Jiří.

Je prevence úrazů, působení odborů a vstup ČR do EU východiskem k zlepšení na úseku bezpečnosti práce?

KLÍČOVÁ SLOVA: bezpečnost práce

V posledních deseti letech dochází na pracovištích v České republice každoročně přibližně ke dvě stě padesáti smrtelným úrazům. V posledních několika letech se jejich počet poněkud snížil, ale například v loňském roce přibylo hrozivých více než 200 smrtelných případů. Více než pětina lidí umírá ve stavebnictví, nemálo smrtelných případů je také v dopravě, lesích i školství. Každá taková událost je přirozeně tragédií člověka a jeho rodiny, ovšem má také nemalé negativní ekonomické důsledky. Pro ekonomiku země znamená smrtelný úraz výpadek bezmála osmi milionů korun a kdybychom sečetli všechny smrtelné úrazy, dostali bychom se až skoro ke dvěma miliardám.

Chybějícím článkem je prevence

„V České republice je v průběhu jednoho roku zaznamenáno devadesát tisíc pracovních úrazů. Na jeden pracovní den připadá přibližně 350 případů. Přitom téměř každý pracovní den zemře v zaměstnání jeden člověk. Ztráty a náklady z pracovních úrazů a nemocí souvisejících s prací v současné době dosahují přibližně 22,5 miliardy Kč ročně. Tyto ztráty jsou z velké části ztrátami zaměstnavatelů. Přes vysoká absolutní čísla jsou však tyto náklady nižší, než je obvyklé v jiných zemích. Dosahují tři až čtyři procenta HDP. V rozvinutých státech je to čtyři až pět procent. Rozdíl však může být dán buď odlišnou kalkulací nebo i jiným rozsahem statistických zjišťování v oblasti BOZP. A to stát ještě nemá dokonalý přehled o úrazech u osob samostatně výdělečně činných tedy živnostníků,“ říká místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů Pavel Skácelík, pod něhož bezpečnost a ochrana zdraví při práci spadá.

Statistika uvádí, že pokud jste nastoupili do práce v osmnácti letech, postihne vás v zaměstnání větší či menší nehoda nejpozději v jednapadesáti letech. Důvodů by se sice mohlo najít více, ale tím nejpodstatnějším je podle P. Skácelíka situace v oblasti bezpečnosti práce, která je u nás podle mínění odborníků hodně špatná. Ve srovnání se zeměmi EU chybí naprosto zásadní věc, a tou je prevence. Kontrolu pravidel pro bezpečnost práce má na starosti Český úřad bezpečnosti práce. Měl by nejen vyšetřovat jednotlivé případy, ale provádět také kontroly přímo ve firmách. Jenže vzhledem k tomu, že disponuje asi 250 inspektory, je kontrola více než milionu firem a živnostníků naprosto nereálným požadavkem. Proto také mnoho zaměstnavatelů bere bezpečnost na lehkou váhu a současný stav jim v podstatě vyhovuje.

Ve vyspělých evropských státech už dávno přišli na to, že kontroloři státního odborného dozoru dohled na dodržování pravidel nemohou zvládnout, a proto tento úkol přenechali úrazovým pojišťovnám, které se ve vlastním zájmu snaží pracovním úrazům předcházet. Pomáhají jim v tom zvláštní fondy, z nichž se platí různá školení, informace, osvěta, přispívá se na ochranné pracovní prostředky, bezpečnější stroje a provozy apod. V České republice mají na úrazové pojištění monopol Česká pojišťovna a Kooperativa, kterým zaměstnavatelé povinně platí stanovené sazby úrazového pojištění. Zatím uvedený systém funguje tak, že pojišťovny úrazy odškodňují bez problémů, za což jim náleží provozní režie ve výši 13,5 procenta z vybraného pojistného. Proto odbory prosazují takový systém, který by byl vyrovnaný, neziskový a tripartitně spravovaný, tedy samostatnou úrazovou pojišťovnu. Ta by uměla to nejpodstatnější, na čem se shodují jak odbory, tak zástupci zaměstnavatelů – financovat prevenci. Bohužel, řešení takového systému je zatím v nedohlednu.

Kde nepůsobí odbory, je úrazovost horší

Bezpečnost práce je jednou z domén odborů. Stát ročně vyplácí na tuto činnost určité prostředky, což je pro něj levnější, než kdyby tuto činnost zajišťoval sám. V souvislosti s tím, je však zcela evidentní, že tam, kde nepůsobí odbory, je situace v úrazovosti podstatně horší. Naopak, kde odbory fungují, je situace příznivější, jak pro zaměstnance, tak i pro zaměstnavatele. Člen odborové organizace, který je pověřen činností na úseku BOZP, nebo svazový inspektor BP zná podnik, tzn. může perfektně popsat situace, které jsou nebezpečné. Zaměstnavatel od něj dostane řadu důležitých informací a doporučení, za která nemusí platit. Ale co tam, kde odborová organizace není? Na to Pavel Skácelík odpovídá: „I tam, kde odborová organizace není, mohou zaměstnanci zvolit svého zástupce pro BOZP. Přestože mu to ukládá zákoník práce, mnohde tomu zaměstnavatel nevěnuje dostatečnou pozornost. Ve větších podnicích, organizacích nebo školách je obvykle bezpečnost práce na vyšší úrovni. Buď tam mají profesionálního zaměstnance nebo si najmou nějakou komerční firmu. Ovšem mnohdy dochází k nedorozumění v tom smyslu, že pokud uzavřou smlouvu s nějakou firmou, tak ta ručí za veškerou problematiku bezpečnosti práce. Ze zákoníku práce však jednoznačně vyplývá, že ve finále vždycky odpovídá zaměstnavatel. Stávají se i případy, že zaměstnavatel vyvíjí na zaměstnance tlak, aby se úrazy nehlásili jako pracovní, čímž by se vyhnul šetření státních orgánů. Vím ze zkušenosti, že situace je podstatně jednodušší tam, kde odbory fungují, jsou přizvávány ke všem případům, spolupracují při odškodňování, účastní se pořizování záznamu o každém úrazu a navrhují pro organizaci opatření, aby k něčemu podobnému nedocházelo. Už jen z tohoto důvodu se zaměstnavateli právě z hlediska bezpečnosti práce vyplatí, mít ve svém podniku odbory.“

Pomůže bezpečnosti práce vstup do EU?

Prevencí v oblasti bezpečnosti práce se každopádně musí zabývat především zaměstnavatel. Nikdo z něj nesejme povinnost vyhledávat a odstraňovat životu nebezpečné situace a záležitosti ohrožující zdraví jeho zaměstnanců. „To by mělo zůstat jak v ´euronovele´, tak i v připravovaném novém kodexu práce,“ uvádí P. Skácelík. „Na to pochopitelně většina zaměstnavatelů, ředitelů firem a podniků nemá čas, takže pověřují bezpečnostní techniky, aby tyto záležitosti ohlídali. Je ovšem pravdou, že se mi v některých otázkách zdá, že máme normy tvrdší a přísnější, než jaké jsou v zemích EU. Pokud by se to týkalo bezpečnosti práce, zdraví a hygieny, bylo by to v pořádku, jsou ovšem situace, které nám mohou zkomplikovat život. Mám na mysli například vyhlášku 108/2001 Sb., kde se hovoří mimo jiné o tom, že ve školách od 1. září 2005 mají být lavice, které zohledňují rozdílnou výšku žáků. To znamená, že každá lavice, každá židle by měla být výškově nastavitelná a v katalogu se můžeme dočíst, že taková ´dvojlavice´ stojí 10.000 až 15.000 korun. V důsledku by to znamenalo zlikvidovat dosavadní učebny a nově vybavit veškeré školství. Když si odmyslím jiné problémy, představuje to v přepočtu investici několik miliard korun,“ tvrdí Skácelík.

Ve studii RASES o sociálních a ekonomických souvislostech integrace ČR do EU odborníci uvádějí, že na naplnění všech legislativních norem v oblasti bezpečnosti práce bude v České republice potřeba něco kolem 40 až 60 miliard korun. Tady udělala minulá vláda podle P. Skácelíka chybu v tom, že pro tuto oblast nevyžádala přechodné období. „Velké investice do prevence v oblasti bezpečnosti práce nejsou zbytečné a musejí se zákonitě projevit. Budou bezpečnější provozy a měla by existovat i jakási dotační politika, která by umožňovala menším podnikatelům, u nichž se nestane za určité období žádný pracovní úraz, dávat jakýsi bonus. Zaměstnavatelé, u nichž nebude docházet k úrazům, by za své zaměstnance měli platit méně. Na druhou stranu by zaměstnavatel, v jehož podniku dochází k mnoha úrazům a on nehodlá investovat do bezpečnosti práce, měl být sankcionován vyšším odvodem úrazového pojištění. Ani to však není jednoduché, protože může vzniknout situace, že zaměstnavatel investuje milionové částky na koupi nových strojů či větracích zařízení a přesto se mu v podniku stane pracovní úraz. Prostě žádný případ není stejný jako druhý a je třeba rozlišovat,“ podotýká Pavel Skácelík.

ZDROJ:
Kašparová, Jana – Levý, Jiří. Na pracoviště přichází smrt téměř každý den. Sondy – týdeník pro sociální otázky, č. 29, roč. 13 (2003), s. 1.

TISKNOUT | POSLAT MAILEM