Poskození zdraví

Pracovní úraz cestou na jiné pracoviste

06.10.2008 | ZDROJ: BOZPinfo.cz | AUTOR: Dandová Eva

Na dotaz odpovedela JUDr. Eva Dandová.

KLÍCOVÁ SLOVA: pracovní úrazy

Zamestnanec po príchodu na své pracoviste je odeslán na jiné, cca 6 km vzdálené, pracoviste, kdy musí pouzít vlastní dopravní prostredek - auto, motorku, kolo. Prípadne veze dalsí kolegy. Pokud se stane úraz pri této ceste, jedná se o úraz pracovní, ci ne?

Ano samozrejme, je to úraz pracovní, protoze k nemu doslo de facto na pracovní ceste. Zamestnavatel vyslal zamestnance na pracovní cestu, byt na jiné pracoviste téhoz zamestnavatele. Podle § 42 zákoníku práce platí, ze pracovní cestou se rozumí casove omezené vyslání zamestnance zamestnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. V daném prípade se jedná o vyslání mimo místo výkonu práce, takze i kdyby to bylo na pracoviste jen vzdálené 200 m od pracoviste zamestnance, byla by tu jiz pracovní cesta. Dále pak platí, ze zamestnavatel muze vyslat zamestnance na dobu nezbytné potreby na pracovní cestu jen na základe dohody s ním a ze zamestnanec na pracovní ceste koná práci podle pokynu vedoucího zamestnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zamestnavatel by tedy mel zamestnanci také urcit jakým dopravním prostredkem se tam dopraví. Pokud zamestnanci urcí, aby si vzal vlastní auto, tak si musí samozrejme nejprve overit, ze dotycný vlastní platný ridicský prukaz a ze má automobil rádne pojisten. V prípade nehody jde pak o úraz pracovní a nejvetsí problémy jsou v praxi s tím, kdyz zamestnavatel zamestnance sice vysle na pracovní cestu, ale neurcí mu dopravní prostredek a zamestnanec napr. proto, ze je pátek a ze se chce vrátit brzy domu, vezme svoje vlastní auto a pak kdyz dojde k nehode na silnici, tak zamestnavatel tvrdí, já jsem myslel, ze pojede vlakem.

V této souvislosti je jeste dulezité jedno ustanovení zákoníku práce, v praxi dost neznámé, jde o § 153 zákoníku práce. Podle nej platí, ze podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výsi cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukoncení cesty, místo plnení pracovních úkolu, zpusob dopravy a ubytování, urcí predem písemne zamestnavatel; pritom prihlízí k oprávneným zájmum zamestnance a ze jestlize jsou vzhledem k okolnostem práva zamestnance na cestovní náhrady a jejich výsi nezpochybnitelné, predchozí písemná forma urcení podmínek se nevyzaduje, netrvá-li na ní zamestnanec. Toto ustanovení je sice zarazeno v kapitole týkajících se vlastních cestovních náhrad, má vsak dusledky i pro bezpecnost. Vyplývá z nej, ze zamestnavatel je pred nástupem na pracovní cestu povinen urcit podmínky pracovní cesty a to zásadne písemne, to neplatí jen, kdyz na tom netrvá sám zamestnanec. Proto platí, ze pokud dojde k havárii a úrazu, pak se u zamestnavatele zjistuje, zda stanovil podmínky vyslání na pracovní cestu atd.atd.

Nakonec se tím dostáváme zpet k jedné ze základních zásad BOZP § 101 odst. 2 zákoníku práce - péce o bezpecnost a ochranu zdraví pri práci ulozená zamestnavateli podle odstavce 1 nebo zvlástními právními predpisy je nedílnou a rovnocennou soucástí pracovních povinností vedoucích zamestnancu na vsech stupních rízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají a to musí mít na pameti kazdý vedoucí zamestnanec, který svého podrízeného vysílá na pracovní cestu.

TISKNOUT | POSLAT MAILEM