Pracovní úraz na služební cestě

Kdy se považuje úraz na služební cestě za úraz pracovní a kdy nikoliv? Čtěte, jak to rozhodly soudy.

Výzkumný pracovník (dále žalobce) se soudně domáhal, aby mu zaměstnavatel (dále žalovaný) odškodnil pracovní úraz. Úraz se mu přihodil v zahraničí, kde byl na odborné konferenci. V den příjezdu večer okolo 21 hod. navštívil místo, kde se následujícího dne měla konat konference, aby zde s jejími organizátory vyřešil nesrovnalosti ohledně zaplaceného konferenčního poplatku, domluvil se na instalaci posteru druhý den ráno, a také proto, aby si podle pokynů zaměstnavatele dobře zmapoval cestu mezi svým hotelem a místem konání konference tak, aby druhý den na konferenci dorazil včas a řádně splnil uložené úkoly. Na zpáteční cestě do místa ubytování utrpěl úraz – poškození zdraví, když byl bezdůvodně zezadu napaden útočníkem, který ho patrně srazil na zem a pěstí ho udeřil do pravého oka. Po příjezdu policie a záchranné služby byl žalobce odvezen do nemocnice, kde mu bylo dvakrát operováno pravé oko, a poté ve stabilizovaném stavu, ale (vzhledem k celoživotní tupozrakosti levého oka) prakticky nevidomý, se za pomoci manželky vrátil zpět do České republiky, kde se podrobil dalším lékařským zákrokům. Dle jeho názoru jde o pracovní úraz, za který plně odpovídá zaměstnavatel, protože plnil úkoly na zahraniční pracovní cestě.

Obvodní soud zjistil, že žalobce nešel onen večer při návratu z místa konání konference přímou cestou do hotelu, ale zastavil se na nábřeží, kde fotografoval a přitom byl kolem 23.30 hod. napaden zcela mimo směr, ve kterém byl jeho hotel. V praxi se zastává názor, že veškerá činnost po dobu pracovní cesty se nedá považovat za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů a že se průběh pracovní cesty štěpí na více úseků, které z hlediska vztahů k plnění pracovních úkolů, či přímé souvislosti s ním, nemohou být posuzovány totožně. Podle soudu prvního stupně nelze úraz žalobce považovat za úraz pracovní.

Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Incident nelze považovat za pracovní úraz, neboť od okamžiku, kdy se žalobce ubytoval v hotelu, do doby vstupu na určené místo konání konference, a to v den určený pro prezentaci účastníků, nevykonával činnost související s výkonem své práce či předmětem své pracovní cesty.

Následné tvrzení žalobce, že plnil příkaz zaměstnavatele a šel v pozdních nočních hodinách mapovat trasu a prokázat předem pořadatelům oprávněnost své účasti na konferenci, se odvolacímu soudu jeví jako účelová reakce na negativní postoj vedlejšího účastníka k řešení pojistné události. A nezdá se pravděpodobné, že by mu přímý nadřízený takový pokyn dal, když pořadatelé konference vyhradili vyřizování veškerých formalit na konkrétní hodiny druhého dne. Rovněž tvrzení žalobce, že fotografování míst, kde se konference konala, měla přímou souvislost s plněním pracovních úkolů, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že u žalovaného se fotografie do zpráv o služebních cestách nezakládaly a tato činnost nebyla žalobci uložena.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru se v tomto případě neuplatní zásada, že cesta z práce a do práce není plněním pracovních úkolů, jestliže odcházel z místa, kde plnil pracovní úkol, do místa, kde je v cizině na pracovní cestě ubytován. Považuje za zásadní, že při této cestě, při které zabloudil a odchýlil se od přímé trasy, se rozhodl pořídit fotodokumentaci zajímavého přírodního úkazu (tzv. bílé noci), aby ji mohl použít při prezentaci, kterou podává zaměstnavateli a spoluzaměstnancům o konání konference. U zaměstnavatele je obvyklé prezentovat též fotodokumentaci místa konání pracovní cesty. Nezdá se mu, že jde o činnost, která již zásadně vybočila z mezí plnění pracovních úkolů.

V této souvislosti bychom ale rovněž museli vzít v úvahu, že v okamžiku, kdy došlo k úrazu, žalobce již nic nefotografoval, měl fotoaparát uložený v tašce, odcházel k místu ubytování, a teprve v této chvíli (tedy nikoli při fotografování), byl hrubě fyzicky napaden a těžce zraněn.

Zpochybnil i tvrzení odvolacího soudu, že se nezdá pravděpodobné, že by mu přímý nadřízený dal takový pokyn ohledně vyřízení konferenčního poplatku. A zpochybnil i fakt, že pořadatelé konference vyhradili vyřizování veškerých formalit na konkrétní hodiny druhého dne.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Jak správně uvedl soud prvního stupně, problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je třeba ji posuzovat z hlediska místního, časového a věcného. Tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. Nelze tedy považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. Jak již uvedeno výše, ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu, se od svého počátku až do návratu štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním, nemohou být posuzovány totožně. Je zřejmé, že činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty, na vlastním pracovišti v místě, které je cílem pracovní cesty, je třeba považovat za plnění pracovních úkolů, a tedy výkon práce. Vedle této činnosti je třeba do rámce plnění pracovních úkolů na pracovní cestě zahrnout též jakoukoli jinou činnost, kterou zaměstnanec v průběhu pracovní cesty vykoná na příkaz zaměstnavatele, popřípadě i činnost, kterou vykoná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.

Ohledně dalších úseků pracovní cesty se v praxi zastává názor, že cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná, je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy. Samotná cesta určeným dopravním prostředkem do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět, je považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat pracovní činnost, nejdříve ubytuje (např. v hotelu, v ubytovně zaměstnavatele či u příbuzných nebo přátel), končí tento „nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení“ vstupem do místa ubytování. Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování, je pak považována za cestu do zaměstnání a zpět. Z uvedeného vyplývá, že, ubytuje-li se zaměstnanec v obci, která je předmětem pracovní cesty (ať již v tuzemsku nebo v zahraničí), a z místa ubytování jde na pracoviště do budovy určené k plnění pracovních úkolů, pak poškození zdraví, které zaměstnanec utrpí cestou z místa ubytování na toto pracoviště nebo cestou zpět, nelze považovat za pracovní úraz.

Vykonával-li žalobce v době návštěvy konferenčního centra (v den před vlastním zahájením konference) činnost v zájmu zaměstnavatele (lhostejno zda na jeho pokyn či z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřeboval zvláštní oprávnění nebo ji nekonal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele), pak zde plnil pracovní úkoly. Okamžikem východu z budovy konferenčního centra pak žalobce nastoupil cestu ze zaměstnání, kterou by ukončil vstupem do hotelu, kde byl ubytován. Jestliže byl na této cestě napaden a utrpěl poškození zdraví, bez ohledu na to, zda žalobce zabloudil a odchýlil se od přímé trasy, tak se nejedná o pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 271k zákoníku práce.

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Nové příspěvky publikované na informačním serveru BOZPinfo.cz

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail