Změny v nemocenském pojištění

Zdroj: 

Dne 1. ledna 2011 nabyl účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti MPSV. Tento zákon přinesl změny v zákoně č. 347/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen zákon o NP), v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Změny v tomto zákoně uvedené v první části se týkají třech oblastí zákona o NP, a to

  • nemocenského pojištění OSVČ
  • dávek nemocenského
  • poskytování peněžité pomoci v mateřství.

Zásadní změnou zákona je, že okamžik vzniku nároku na dávky nemocenského se posouvá o týden, na 22. kalendářní den pracovní neschopnosti. To souvisí s novou právní úpravou v zákoníku práce. Zákon prodlužuje dobu, po kterou poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci náhradu mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracovní činnosti při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) ze 14 kalendářních dnů v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 na 21 kalendářních dnů. Nárok na dávky nemocenského podle zákona o NP tedy vzniká až 22. dnem pracovní neschopnosti (karantény). Tato změna se na několika místech objevuje i v zákoně o NP.

Náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracovní činnosti při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) podle zákoníku práce příslušela v roce 2009 a 2010 po dobu prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti zaměstnanci, který ke dni vzniku pracovní neschopnosti splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle zákona o NP.

Doba pracovní neschopnosti je z pohledu zákoníku práce překážkou v práci. Aby tedy zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy (platu) nebo odměny z dohody o pracovní činnosti při dočasné pracovní neschopnosti podle zákoníku práce, musí být splněny následující 4 podmínky:

  • zaměstnanec v pracovněprávním vztahu nemůže z objektivních důvodů (nemoci) pracovat,
  • zaměstnanec nebyl vzat do vazby ani nenastoupil výkon trestu odnětí svobody,
  • zaměstnanec nečerpá neplacené volno,
  • zaměstnanec není účastníkem stávky.

Vzhledem k tomu, že se jedná o náhradu mzdy, poskytuje se pouze za pracovní dny s výjimkou tzv. karenční doby. Je proto třeba si uvědomit, že zaměstnanci pracujícímu v rovnoměrně rozvržené pracovní době na pět dnů v týdnu by příslušela náhrada mzdy za patnáct pracovních dnů, zaměstnanci pracujícímu v nerovnoměrně rozvržené pracovní době se směnami např. 12 hodin pouze třeba jen za osm dnů.

Pro náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti je nezbytně nutný rozvrh směn. Podle § 84 ZP je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení. To nelze ničím nahradit, jde o zákonnou povinnost zaměstnavatele, za jejíž nesplnění může být zaměstnavateli uložena pokuta. Na správně sestaveném rozvrhu směn záleží správné poskytování náhrady mzdy.
Náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti totiž přísluší zaměstnanci, který splňuje podmínku nároku na výplatu nemocenského v rámci oněch 21 kalendářních dnů za dny, na které byly rozvrženy směny a dále za svátky, na které by připadla směna nebo za které by příslušela náhrada mzdy nebo za který by se mzda nekrátila.

U rovnoměrně rozvržené pracovní doby při sestavování rozvrhu směn by neměly být v praxi problémy. U rovnoměrně rozvržené pracovní doby je podmínkou, že pracovní doba (ať již stanovená nebo sjednaná kratší) musí být odpracována v příslušném týdnu. Je však třeba dbát na to, aby byl rozvrh směn stanoven přesně na hodiny, protože i délka směn v rovnoměrně rozvržené pracovní době může v rámci týdne kolísat. Náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti se totiž neposkytuje za dny, ale za hodiny.

U nerovnoměrně rozvržené pracovní doby je třeba dbát na sestavování rozvrhu směn, protože bez něj prakticky nelze dobře spočítat náhradu mzdy zaměstnance při dočasné pracovní neschopnosti. Rozvrh směn musí být sestaven i s případnými svátky, aby bylo jednoznačně patrno od kdy do kdy který den měl zaměstnanec pracovat.

V praxi nastává problém v případě zaměstnanců pracujících v pružné pracovní době, u zaměstnanců pracujících na základě dohod o pracovní činnosti a zaměstnanců, kteří nepracují na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonávají sjednanou práci v pracovní době, kterou si sami rozvrhují podle § 317 ZP. U těchto zaměstnanců se totiž rozvrh směn předem nestanoví. Platí ale, že i pro tyto zaměstnance je povinen zaměstnavatel stanovit rozvrh směn, byť fiktivní, pro účely poskytování náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti.

Pro léta 2011 až 2013 bude zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracovní činnosti při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) po dobu prvních 21 dnů pracovní neschopnosti s výjimkou karenční doby. Karenční doba je dobou prvních tří pracovních dnů, po kterou ze zákona právo na náhradu mzdy (platu) při dočasné pracovní neschopnosti nepřísluší. Karenční dobu zavedl již od 1.1.2008 zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů do staré právní úpravy nemocenského pojištění. Pro úplnost je třeba jen dodat (jak i vyplývá z § 192 odst. 2 ZP), že karenční doba u karantény neplatí. V praxi to znamená, že u zaměstnanců s rovnoměrně rozvrženou pracovní dobou do pětidenního týdne bude náhrada mzdy poskytována za patnáct, nebo v případě, kdy zaměstnavatel bude respektovat karenční dobu, po dvanáct pracovních dnů.

V praxi je třeba vycházet z § 2 ZP, podle kterého práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upraveny odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. K odchylné úpravě práv nebo povinností může dojít smlouvou a za podmínek stanovených § 305 ZP též vnitřním předpisem. To znamená, že v kolektivní smlouvě může být dohodnuta nebo ve vnitřním předpisu stanovena náhrada mzdy nebo platu nad minimální výši uvedenou v § 192 odstavci 2 větě první ZP s tím, že celková náhrada nesmí převýšit průměrný měsíční čistý výdělek zaměstnance.

Kompenzace lze tedy sjednat jak po karenční dobu, tak po další dobu pracovní neschopnosti.  V případě karenční doby lze sjednat kompenzace v podstatě třemi způsoby  - ve výši nemocenské před zavedením karenční doby, nebo ve výši průměrného „denního“ výdělku zaměstnance nebo pevnou částkou za den.
Po dobu pracovní neschopnosti lze sjednat kompenzace opět třemi způsoby – ve výši „doplatku“ nemocenské, ve výši doplatku průměrného „denního“ výdělku zaměstnance nebo pevnou částkou za den.
Kompenzaci lze sjednat jak za kalendářní dny, tak pouze za dny pracovní. Formy kompenzací lze sjednat jen pro případ karenční doby a nikoli pro ostatní dny dočasné pracovní neschopnosti, kdy již náleží nemocenská, nebo je lze sjednat pro oba případy.

Autor článku: 

Nabízíme Vám možnost BEZPLATNÉHO odběru e-mailového zpravodajství

Přehled příspěvků publikovaných na oborovém portálu BOZPinfo zasílaný každý pátek odpoledne

Provozovatel portálu

Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i.
Jeruzalémská 1283/9
110 00 Praha 1

Sociální sítě VÚBP

facebook linkedin instagram buzzsprout twitter youtubepinterest

Kde nás najdete

X

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?
zašleme vám nové na váš e-mail