Téma týdne

Odpovednost zamestnavatele za skodu zpusobenou zamestnanci

08.11.2004 | ZDROJ: BOZPinfo.cz | AUTOR: Dandová Eva

Kazdý zamestnavatel se snazí zajistit bezpecné pracovní podmínky a ochranu zdraví zamestnancu na svém pracovisti. Pracovnímu úrazu se i presto nemusí vyhnout. V takovém prípade jej ceká setrení odpovednosti za skodu zpusobenou zamestnanci i otázka rozsahu odskodnení.

KLÍCOVÁ SLOVA: právo pracovní, úrazy, odskodnování

Celým zákoníkem práce jako „cervená nit“ je vedena a resena ochrana zdraví zamestnancu. Prakticky od ustanovení § 35 zákoníku práce, které stanoví, ze ihned pri nástupu do zamestnání musí být zamestnanec rádne seznámen s pracovním rádem zamestnavatele a s právními a ostatními predpisy k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci, jez  musí dodrzovat, az k hlave páté cásti druhé zákoníku práce, která se v ustanoveních § 132 az 138 zabývá pouze bezpecností  a ochranou zdraví pri práci. Vsechny tyto zásady jsou shrnuty a nejdurazneji vyjádreny v ustanovení § 170 zákoníku práce, které ukládá zamestnavatelum povinnost zajistovat svým zamestnancum takové pracovní podmínky, aby mohli rádne plnit své pracovní úkoly bez ohrození zdraví a majetku, cinit opatrení k odstranení zjistených závad  a soustavne kontrolovat, zda zamestnanci plní své úkoly tak, aby nedocházelo ke skodám a predevsím ke skodám na zdraví.

Zivot vsak s sebou prinásí ruzné situace, kdy prece jen ke skode dojde. V takovém prípade se pak musí resit jednak otázka odpovednosti za vzniklou skodu a jednak její rozsah.

I. Obecná odpovednost zamestnavatele za skodu zpusobenou zamestnanci

Ustanovení § 187 zákoníku práce resí odpovednost za skodu zpusobenou zamestnanci zamestnavatelem v obecné rovine, tj. v tech prípadech, na které nedopadá nekterá z dále popsaných odpovedností zamestnavatele podle oddílu tretího, hlavy osmé zákoníku práce.

Podle tohoto ustanovení odpovídá zamestnavatel zamestnanci za kazdou skodu, která mu vznikla pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním porusením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlum slusnosti a obcanského souzití nebo kterou zpusobili porusením právních povinností v rámci plnení úkolu zamestnavatele zamestnanci jednající jeho jménem. Z toho se dá dovodit, ze toto ustanovení resí de facto tri skutkové podstaty odpovednosti zamestnavatele:

1. skoda vznikla zamestnanci pri plnení pracovních úkolu nebo v  prímé souvislosti s ním porusením právní povinnosti (§ 187 odst. 1 zákoníku práce),
2. skoda vznikla zamestnanci pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním porusením  právních  povinností  nebo  úmyslným   jednáním   proti dobrým mravum (§ 187 odst. 1 zákoníku práce),
3. skodu zpusobil zamestnanci  porusením právních povinností v rámci plnení úkolu zamestnavatele zamestnanci jednajícími jeho jménem (§ 187 odst. 2 zákoníku práce).
    Jedinou výjimkou z této odpovednosti je odpovednost za skodu na dopravním prostredku,  kterého zamestnanec pouzil pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním bez souhlasu zamestnavatele. V takovém prípade zamestnavatel zamestnanci za skodu neodpovídá (§ 187 odst. 3 zákoníku práce).

Základním hlediskem pro tento druh odpovednosti zamestnavatele je, ze skoda vznikla zamestnanci pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním. Jedine pri takovéto zamestnancove cinnosti se lze dovolávat odpovednosti zamestnavatele podle tohoto ustanovení. Co se rozumí plnením pracovních úkolu a prímou souvislostí s ním bude vylozeno v souvislosti s odpovedností za skodu zpusobenou zamestnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Podmínkou ovsem soucasne je, ze nejde o skodnou událost, na kterou se vztahuje nekterá z dalsích úprav odpovednosti zamestnavatele . To znamená, ze tohoto ustanovení se muze zamestnanec dovolat jen tehdy, kdyz se zádná z dalsích úprav odpovednosti zamestnavatele za skodu zpusobenou zamestnanci  skodnou událostí nevztahuje a zamestnanec prokáze, ze mu skoda skutecne vznikla pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním.

Dalsí podmínkou pro vznik odpovednosti zamestnavatele podle tohoto ustanovení je, ze skoda vznikla porusením právní povinnosti. Zamestnanec musí proto soucasne prokázat, ze skoda mu vznikla protiprávním jednáním. Protiprávnost je tedy dalsí podmínka pro tento druh odpovednosti. Nerozhoduje vsak, zda protiprávnost vznikla zavineným jednáním nebo zda porusení právních povinností vzniklo bez zavinení. Nerozhoduje ani, zda právní povinnost porusil zamestnanec zamestnavatele nebo jiná osoba nebo jiný zamestnavatel.

Právní povinností je kazdá povinnost, jejíz plnení je ulozeno právním predpisem. Vetsinou pujde v techto prípadech o porusení povinností ulozených zákoníkem páce a provádecími predpisy, kterého se dopustil jiný zamestnanec zamestnavatele.

V praxi se zejména jedná u této odpovednosti o prípady, kdy skoda vznikla proto, ze zamestnavatel napr. po skoncení pracovní neschopnosti nezaradí zamestnance na puvodní práci a pracoviste ve smyslu ustanovení § 147 zákoníku práce. Vznikne-li zamestnanci porusením této právní povinnosti skoda, je zamestnavatel povinen skodu zamestnanci uhradit. Dále se podle tohoto ustanovení odskodnují také skody na zdraví napr. typu ekzému ci jiných kozních chorob, které vznikly v prímé souvislosti s výkonem urcitého zamestnání (pri práci se skodlivými látkami apod.), ale které nedosáhly intenzity choroby z povolání a jejichz následky budou po urcité dobe lécení odstraneny.

Právní úprava tedy usnadnuje zamestnanci dosáhnout náhrady skody. Uplatnování odskodnení podle zákoníku práce je pro zamestnance výhodnejsí nez uplatnování náhrady skody v obcanskoprávních vztazích resených podle Obcanského zákoníku, nebot povinností zamestnance je pouze prokázat, pri jaké cinnosti mu skoda vznikla a ze skoda je v prímé souvislosti s protiprávním jednáním. Nemusí vsak prokazovat, zda protiprávnost je dusledkem zavinení.

II. Odskodnování pracovních úrazu a nemocí z povolání

Pojem pracovního úrazu a nemoci z povolání

Zákoník práce ani jiný právní predpis neobsahuje definici pojmu „ pracovní úraz“. Judikatura charakterizuje pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zamestnanci zpusobena nezávisle na jeho vuli krátkodobým, náhlým a násilným pusobením zevních vlivu pri plnení pracovních úkolu nebo v  prímé souvislosti s ním. Nemusí jít tedy výlucne o telesné zranení, ale o jakékoliv jiné porusení zdraví. V pochybnostech bude vecí znaleckého posudku, aby se prokázala tzv. prícinná souvislost mezi úrazem a napr. neobvyklým a nadmerným zvýsením treba i dusevní námahy. Úrazem tedy muze být za urcitých okolností  i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky spor, zda lze povazovat za pracovní úraz i infarkt myokardu a nakonec doslo se k záveru, ze v prípade, kdy je prokázána souvislost infarktu myokardu s náhlým vypetím sil nebo velkou námahou, pak i tyto prípady lze povazovat za pracovní úrazy.

Zákon nerozlisuje príciny vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda napr. zamestnanec trpí urcitou chorobou, která vyvolá úrazový dej, jehoz následkem je pracovní úraz. V praxi jsou casté prípady nemocných cukrovkou nebo epilepsií, kdy zamestnancova nemoc je vlastne puvodcem toho, ze dojde k úrazu - napr. zamestnanec v epileptickém záchvatu upadne na zem a zlomí si ruku. Pro odpovednost zamestnavatele za skodu vzniklou zamestnanci to vsak nemá zádný význam, stací pouze, ze doslo k poruse zdraví zamestnance a ze k ní doslo pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním. Stejne tak se posuzuje i odpovednost zamestnavatele v prípade smrti zamestnance následkem pracovního úrazu.

Ani v  prípade nemoci z povolání nemá zákon presnou definici. Podle ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené v právních predpisech o sociálním zabezpecení, jestlize vznikly za podmínek tam uvedených. Tímto predpisem je nyní narízení vlády c. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, které celkem v sesti prílohách obsahuje seznam 83 nemocí z povolání rozdelených do kategorií na nemoci z povolání zpusobené chemickými látkami, nemoci z povolání zpusobení fyzikálními faktory, nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic a pohrudnice, nemoci z povolání kozní, nemoci z povolání prenosné a parazitární a nemoci z povolání zpusobené ostatními faktory. Od roku 1989 byla do ustanovení § 190 zákoníku práce zarazena zásada, ze jako nemoc z povolání se odskodnuje i nemoc vzniklá pred jejím zarazením do seznamu. Vzhledem k tomu, ze výse citované narízení vlády rozsírilo seznam nemocí celkem o 39 nemocí z povolání oproti predchozí právní úprave (vyhláska c. 149/1988 Sb.) je i aplikace tohoto ustanovení v praxi mozná.

Zásadní a podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem je v tom, ze za skodu vzniklou zamestnanci pracovním úrazem odpovídá obecne zamestnavatel, u nehoz byl zamestnanec v dobe úrazu v pracovním pomeru. Za skodu zpusobenou zamestnanci nemocí z povolání vsak odpovídá zamestnavatel, u nehoz zamestnanec naposledy pred jejím zjistením pracoval za podmínek, za nichz vzniká nemoc z povolání, kterou byl postizen. Nemusí to tedy být vzdy zamestnavatel, u kterého zamestnanec v okamziku vzniku nemoci z povolání je v pracovním pomeru. Skutecný fakt, ze jde o nemoc z povolání posuzuje ordinariát chorob z povolání, který vydává rozhodnutí o tom, ze je zamestnanci priznána profesionální choroba.

V dalsím textu pouzíváme casto pojmu „pracovní úraz“ jako legislativní zkratku pro oba prípady - pracovních úrazu i nemocí z povolání.

Odpovednost zamestnavatele za skodu na zdraví

Jak bylo zdurazneno v souvislosti s výkladem pojmu pracovní úraz, je treba zkoumat zda doslo k úrazu pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním. Pro vlastní odpovednost zamestnavatele není rozhodující zda zamestnanec utrpel úraz na pracovisti zamestnavatele, ci u jiného zamestnavatele. Rozhodující je pouze to, ze doslo k úrazu pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním. Tento druh odpovednosti se lisí jak od principu odpovednosti, které známe z bezných obcanskoprávních vztahu, tak i od zásad odpovednosti zamestnance za skodu zpusobenou zamestnavateli podle zákoníku práce. V techto dvou prípadech se jedná o tzv. subjektivní odpovednost, tj. odpovednost za výsledek, za skodu, kdy se musí predevsím prokazovat míra zavinení skudce  a prícinná souvislost mezi zavinením skudce a vznikem skody. U odpovednosti zamestnavatele za skodu z titulu pracovních úrazu a nemocí z povolání vsak tomu tak není. Tato odpovednost je v právní literature oznacována za tzv. odpovednost objektivní, nebot její podmínkou je pouze vznik skody a skutecnost, ze ke skode doslo pri plnení pracovních úkolu nebo v  prímé souvislosti s ním. U nemocí z povolání jsou tyto podmínky uvedeny v charakteristice nemoci prímo v seznamu. Znamená to tedy, ze se nezkoumá, do jaké míry zamestnavatel neco zavinil, není ani rozhodující zda zamestnanec uklouzl na mokré podlaze  nebo zda upadl pouze vinou své nepozornosti nebo neopatrnosti. V kazdém prípade nese odpovednost zamestnavatel, který se pouze muze ve výslovne zákonem stanovených prípadech této odpovednosti zprostit, prokáze-li zavinení zamestnance. Jinak pouze ustanovení § 191 odst. 2 zákoníku práce obecne vylucuje z odpovednosti zamestnavatele skodu, která nastala zamestnanci na ceste do zamestnání a zpet. Vlastní pojem cesty do zamestnání je definován v ustanovení § 26 narízení vlády c. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a nekteré dalsí zákony, ve znení nar.vl.c. 461/2000 Sb. jako cesta z místa zamestnancova bydliste (ubytování) do místa vstupu do objektu zamestnavatele nebo na jiné místo urcené k plnení pracovních úkolu a zpet. U zamestnavatelu v lesnictví, zemedelství a stavebnictví je to cesta z bydliste na urcené shromazdiste a zpet. Pouze cesta z obce zamestnancova bydliste na pracoviste nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není soucasne obcí jeho pravidelného pracoviste  a zpet se posuzuje jako úkon nutný pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení a úraz vzniklý na této ceste je posuzován jako úraz pracovní. Pro úplnost je treba upozornit, ze jiz neexistuje rozdíl v odskodnování pracovních úrazu pri ceste do zamestnání a zpet v pracovneprávních predpisech a v predpisech nemocenského pojistení.

Shrneme-li dosavadní poznatky o výkladu pojmu pracovní úraz a odpovednost zamestnavatele za skodu na zdraví zamestnance, muzeme konstatovat,  ze k tomu, aby vznikla odpovednost zamestnavatele stací

1. skodná událost, tj. vznik úrazového deje pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním,
2. vznik skody a její výse - nebot ne vzdy musí úraz zpusobit skodu,
3. prícinná souvislost mezi úrazovým dejem a vznikem skody.

Plnení pracovních úkolu a prímá souvislost s ním

Jak bylo uvedeno výse, je podmínkou odpovednosti zamestnavatele za skodu vzniklou zamestnanci skodná událost, kdy vznikne skoda na zdraví pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním. Sám obsah tohoto pojmu je velice siroký. Detailne je propracován v ustanovení § 25 narízení vlády c. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a nekteré dalsí zákony, ve znení nar.vl.c. 461/2000 Sb.. Toto ustanovení charakterizuje pojem plnení pracovních úkolu jako :

• výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního pomeru - výklad tohoto pojmu neciní v praxi az tak velké problémy, vzdy je treba vyjít predevsím z pracovní smlouvy a ze sjednaného druhu práce, prípadne z pracovního rádu ci jiného predpisu zamestnavatele,
• jiná cinnost vykonávaná na príkaz zamestnavatele - Zákoník práce sice nyní jiz omezil podstatne moznost zamestnavatele prevádet a prekládat zamestnance, ale muze jít i o situace, kdy zamestnanec obdrzí príkaz od nadrízeného, který sice nepatrí do jeho pracovní náplne, a presto ho vykoná a pritom utrpí úraz,
• cinnost, která je predmetem pracovní cesty,
• cinnost konaná pro zamestnavatele na podnet odborové organizace nebo ostatních zamestnancu - zde se odborovou organizací rozumí predevsím odborová organizace pusobící prímo u zamestnavatele nebo tzv. místní odborová organizace, u obou je vsak podmínkou, aby cinnost byla konána pro zamestnavatele, u kterého je zamestnanec v pracovním pomeru,
• cinnost konaná pro zamestnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zamestnanec nepotrebuje zvlástní oprávnení nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zamestnavatele - tím se rozumí práce, která sice nespadá prímo do pracovní náplne zamestnance nebo nebyla zamestnanci výslovne prikázána, ale zamestnanec ji konal veden snahou prospet zamestnavateli,
• dobrovolnou výpomoc organizovanou zamestnavatelem.

Ustanovení § 25 odst. 3 a 4 citovaného narízení vlády pak vyjmenovává úkony v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu. Jsou to :

• úkony potrebné k výkonu práce a úkony behem práce obvyklé nebo nutné pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení -  temito úkony je napr. prevlékání zamestnance do pracovního odevu, umývání zamestnance po skoncení práce ( zde je treba odlisit zda a v jakém rozsahu je vhledem k povaze práce nezbytné ) , príprava pracovního náradí, nástroju a uvedení stroju do provozu,
• úkony v dobe prestávky na jídlo a oddech konané v objektu zamestnavatele - tento titul prinesla de facto novela zákoníku práce provedená zákonem c. 155/2000 Sb., kdyz stanovila, ze prestávky na jídlo a oddech nejsou soucástí pracovní doby, takze novela narízení vlády jej nemohla opomenout
• vysetrení ve zdravotnickém zarízení provádené na príkaz zamestnavatele nebo vysetrení v souvislosti s nocní prací a osetrení pri první pomoci a cesta k nim a zpet,
• skolení zamestnancu zamestnavatele organizované zamestnavatelem nebo odborovou organizací poprípade orgánem nadrízeným zamestnavateli, kterým se sleduje zvysování jejich odborné pripravenosti.

Výslovne vsak odstavec 3 z prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu vylucuje cestu do zamestnání a zpet, stravování, osetrení a vysetrení ve zdravotnickém zarízení a cestu k nim a zpet, která není konána v objektu zamestnavatele. Pokud zamestnanec utrpí úraz cestou do závodní jídelny  v areálu zamestnavatele, bude se povazovat tento úraz za pracovní úraz, pokud vsak v dobe polední prestávky si vyjde mimo objekt zamestnavatele zakoupit obcerstvení a utrpí pritom úraz, pak se o pracovní úraz nejedná. Obdobne se postupuje i v prípadech lékarského vysetrení. Utrpí-li zamestnanec úraz cestou do závodního strediska v objektu zamestnavatele, pak jde o úraz pracovní, at duvod návstevy lékare byl jakýkoliv, pokud ale utrpí úraz na ceste k lékari na polikliniku mimo areál zamestnavatele, nemuze nést zamestnavatel za tento úraz odpovednost.

Nakonec se jako pracovní úraz posuzuje ve smyslu ustanovení § 25 odst. 5 narízení vlády c. 108/1994 Sb.,  ve znení nar.vl.c. 461/2000 Sb. i úraz utrpený pro plnení pracovních úkolu. To jsou prípady, kdy napr. vedoucí zamestnanec je fyzicky napaden, protoze rozdelil odmeny urcitým zpusobem. Zde se ale nelisí kdy a kde k úrazu doslo, nakonec k nemu muze dojít i mimo pracovní dobu a mimo pracoviste.

Zprostení se odpovednosti za pracovní úraz ze strany zamestnavatele

Jak bylo vysvetleno výse jedná se v prípade odpovednosti zamestnavatele za skodu zpusobenou zamestnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání o odpovednost objektivní, kde zamestnanci stací pouze prokázat skodnou událost, vznik skody  a její výsi a prícinnou souvislost mezi nimi. Z toho pak vyplývá, ze zamestnavatel odpovídá vzdy, i kdyz mu nelze prokázat nejaké zavinení. Proto je v ustanovení § 191 zákoníku práce upraveno toto pravidlo v tom smyslu, ze v urcitých prípadech (zde výslovne vyjmenovaných) se zamestnavatel muze zprostit své odpovednosti zcela nebo zcásti.

Zprostení se odpovednosti zcela

V ustanovení § 191 odst. 1 zákoníku práce jsou vyjmenovány pouze dva prípady, kdy zamestnavatel se muze zcela zprostit své odpovednosti . Jsou to situace, kdy se prokáze, ze

1. skoda byla zpusobena tím, ze postizený zamestnanec svým zavinením porusil právní nebo ostatní predpisy k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci nebo pokyny k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci, ackoliv s nimi byl rádne seznámen a jejich znalost a dodrzování byly soustavne vyzadovány a kontrolovány, nebo
2. skodu si privodil postizený zamestnanec svou opilostí nebo v dusledku zneuzití jiných návykových látek a zamestnavatel nemohl skode zabránit,

a ze tyto skutecnosti byly jedinou prícinnou skody.

Pri úprave zbavovacího duvodu ad a) zákonodárce nevycházel ani tak z povinností zamestnance vyplývajících z pracovního pomeru, ale víc z povinností, které na úseku bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci má sám zamestnavatel. Proto aby se zamestnavatel mohl zbavit své odpovednosti za skodu, nestací pouze zjistení, ze zamestnanec porusil bezpecnostní predpis nebo pokyn, ale musí se predevsím prokázat, o který bezpecnostní predpis se jedná a do jaké míry a kdy s ním byl zamestnanec seznámen. V takovém prípade zdaleka nestací napr. zamestnancuv podpis pracovní náplne, kde je uvedeno, ze dbá vsech obecne závazných bezpecnostních predpisu. Musí být prokázáno, kdy byl zamestnanec naposledy rádne proskolen nebo seznámen a o jaký konkrétní predpis se jedná. Není mozno se dovolávat vseobecných ustanovení, jako napr. ze kazdý si má pocínat tak, aby neohrozoval zdraví své nebo zdraví jiných.

Nelze ani opomenout, ze v této souvislosti, musí zamestnavatel prokázat zamestnancovo zavinení na rozdíl od zamestnance, který nemusí prokazovat vinu zamestnavatele na svém úrazu. Zamestnavatel musí prokázat, ze zamestnanec porusil predpisy nebo pokyny k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci svým zavinením. Zavinení z tohoto pohledu predpokládá vedomou nedbalost zamestnance. Muze jít o prípady, kdy zamestnanec vedel, ze sice porusuje urcitý predpis (napr. pracoval u stroje, který nemel ochranný kryt), ale predpokládal, ze jeho cinnost zustane bez následku.

Pokud se týká duvodu uvedeného ad b), tedy opilosti zamestnance, je treba, aby zamestnavatel prokázal, ze byl zamestnanec pri práci opilý a ze mezi opilostí a vzniklou skodou je prícinná souvislost a ze zamestnavatel nemohl skode zabránit. Definice vlastního pojmu opilosti prakticky neexistuje, nebot ne kazdé pozití alkoholického nápoje zpusobuje opilost. Nakonec i kazdá osoba reaguje na pozití alkoholu ruzne. Napr. jiz pri hladine 1 - 1,5 promile alkoholu v krvi, tj. pri tzv., mírném stupni opilosti mohou osoby, které nejsou zvyklé alkoholu pusobit dojmem velmi opilých a naopak u jiných tento stupen se navenek nijak neprojeví. Zretelné príznaky opilosti jsou ve vetsine prípadu az pri tzv. stredním stupni opilosti, kdy hladina alkoholu v krvi ciní 1,5 - 2 promile.

Judikatura zastává názor, ze stav opilosti nemusí být dán jiz pouhým pozitím alkoholického nápoje, ale ze k pozití alkoholického nápoje musí dojít v takové míre, ze zpusobí snízení dusevních funkcí a celkové pohotovosti zamestnance. V praxi se vsak tyto prípady resí vetsinou u soudu a je pak na soudním znalci, lékari, aby posoudil do jaké míry se jednalo o opilost.

Aby se zamestnavatel mohl úspesne zbavit zcela své odpovednosti, musí jeste prokázat, ze skode nemohl zabránit. Kazdý vedoucí zamestnanec musí prubezne sledovat cinnost svých podrízených, nemuze se proto vyvinit zamestnavatel v prípade, kdy se zjistí, ze mistr vedel o opilosti zamestnance. V takovém prípade je jednou z prícin vzniku skody i vina zamestnavatele, který dovolil, aby opilý zamestnanec vykonával práci.

Nakonec podmínkou úplného zprostení se odpovednosti zamestnavatele je dukaz o tom, ze skutecnost uvedená ad a) nebo ad b) je jedinou prícinou vzniklé skody. Jakmile by bylo zjisteno, ze za dalsí prícinu vzniklé skody lze povazovat i jinou skutecnost, pak nebude pricházet v úvahu plné zprostení se zamestnavatele, ale pouze cástecné.

Prípady úplného zprostení se odpovednosti ze strany zamestnavatele jsou proto v praxi ojedinelé.

Cástecné se zprostení odpovednosti

Podle ustanovení § 191 odst. 2 zákoníku práce se muze celkem ve trech prípadech zprostit zamestnavatel zcásti své odpovednosti za pracovní úraz, a to kdyz se prokáze, ze

1. postizený zamestnanec porusil svým zavinením právní nebo ostatní predpisy nebo pokyny k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci, ackoliv s nimi byl rádne seznámen, a ze toto porusení bylo jednou z prícin vzniku skody,
2. jednou z prícin vzniku skody byla opilost postizeného zamestnance nebo zneuzití jiných návykových látek postizeným zamestnancem,
3. zamestnanci vznikla skoda proto, ze si pocínal v rozporu s obvyklým zpusobem chování tak, ze je zrejmé, ze ac neporusil právní nebo ostatní predpisy nebo pokyny k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci, jednal lehkomyslne a musel si pritom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkusenostem vedom, ze si muze privodit újmu na zdraví.

U duvodu uvedených ad a), tedy porusení bezpecnostních predpisu a pokynu, musí pri cástecném zprostení se odpovednosti zamestnavatel nejen prokázat to, ze zamestnanec svým zavinením porusil bezpecnostní predpis nebo pokyn, ale i to, ze zamestnanec byl s tímto predpisem nebo pokynem rádne seznámen. Pri cástecném se zbavení odpovednosti zamestnavatele se uz v zákone nezduraznuje dalsí podmínka, která se vyzaduje v prípade úplného zprostení se zamestnavatele, totiz, ze zamestnavatel vykonával kontrolu a vyzadoval dodrzování bezpecnostních predpisu. I zde vsak platí, ze není mozno se dovolávat jen vseobecných ustanovení, podle nichz si kazdý má pocínat tak, aby nedoslo ke skode.

Podmínkou cástecného zprostení se odpovednosti zamestnavatele je v tomto prípade skutecnost, ze zamestnancem zavinené porusení bezpecnostního predpisu nebo pokynu, s kterým byl seznámen, je jen jednou z prícin vzniklé skody. To znamená, ze krome tohoto jednání postizeného zamestnance byla dalsí prícinou skody okolnost, kterou nelze dát zamestnanci za vinu. Dalsí prícinou skody muze být porusení bezpecnostního predpisu napr. samotným zamestnavatelem nebo i jiná okolnost, napr. neopatrnost ci nedbalost spoluzamestnance postizeného.

Pritom je treba zvázit rozsah, v kterém se muze zamestnavatel zbavit odpovednosti. Pro posouzení cásti skody, kterou nese sám zamestnanec, je rozhodující jeho míra zavinení.

O cástecném zbavení se odpovednosti z duvodu opilosti (viz ad b)) pujde tehdy, kdyz opilost postizeného zamestnance nebyla jedinou prícinou skody. To znamená, ze dalsí prícinou vzniklé skody na zdraví byla jeste skutecnost, na které postizený zamestnanec nemel vinu. Tím muze být i sama skutecnost, ze vedoucí zamestnanec ví o tom, ze zamestnanec prisel do práce opilý, a presto ho nechal pracovat u stroje. V praxi se vyskytují slozitejsí prípady, kdy prícinnou vzniklé skody je nejen opilost postizeného zamestnance, ale i soucasne porusení bezpecnostních predpisu tímto zamestnancem. Proto v kazdém jednotlivém prípade se musí dukladne zkoumat vsechny príciny vzniku skody a podle míry zavinení posoudit, jaký díl odpovednosti si ponese sám zamestnanec.

Slozitejsí je prípad uvedený ad c), podle kterého se zamestnavatel muze zbavit odpovednosti pokud prokáze, ze si zamestnanec pocínal v rozporu s obvyklým zpusobem chování tak, ze je zrejmé, ze ac neporusil právní nebo ostatní predpisy k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci, jednal lehkomyslne a musel si pritom vzhledem ke své kvalifikaci a zkusenostem  být vedom, ze si muze privodit újmu na zdraví. Ustanovení § 191 odst. 5 zákoníku práce k tomu dodává, ze za lehkomyslné jednání nelze povazovat beznou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Pojem lehkomyslné jednání lze jen obtízne definovat. Podle judikatury je to takové jednání, kdy si vzhledem ke konkrétní casové a místní situaci na pracovisti pocínal zamestnanec zpusobem, pri nemz vedome podstupuje riziko hrozícího poskození na zdraví a jez je v rozporu s obvyklým zpusobem chování, tj. kdy zamestnanec postupuje odlisne od ostatních zamestnancu. V podstate jde o nedbalost vedomou, urcitým zpusobem kvalifikovanou. Lehkomyslné jednání bude vzdy jednání z nedbalosti zamestnance, pro nez je charakteristické to, ze zamestnanec vedel, ze si muze zpusobit skodu na zdraví, zpusobem postupu u ostatních zamestnancu neobvyklým, ale lehkomyslne spoléhal na to, ze k poskození na zdraví nedojde. Naproti tomu pojem bezná neopatrnost je treba chápat tak, ze zamestnanec postupuje bezným zpusobem, obvyklým pri výkonu konkrétní práce, jeho pozornost je soustredena na práci, ale pritom se nevedomky dopustil chyby, která se muze stát kazdému zamestnanci. Obdobne je treba vykládat i pojem "riziko práce".

Pro posouzení lehkomyslného jednání je treba také posoudit zda slo o jednání mladsího zamestnance, který se zapracovává a je nezkusený nebo o jednání kvalifikovaného zkuseného zamestnance.

Pokud se zamestnavatel zprostí z tohoto duvodu zcásti své odpovednosti, urcí se cást skody, kterou nese zamestnanec, podle míry jeho zavinení. V ustanovení § 191 odst. 3 zákoníku práce je vsak omezení, ze zamestnavatel v tom prípade, kdy se vyvinil podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) z duvodu lehkomyslného jednání zamestnance, nesmí být zprosten odpovednosti více jak ze dvou tretin. Pod tuto hranici ani pri sebevetsí lehkomyslnosti nelze jít a zamestnavatel musí zamestnanci uhradit minimálne jednu tretinu skody.

Dalsí ustanovení (§ 192 zákoníku práce) navíc stanoví, ze zamestnavatel se nemuze zprostit odpovednosti, utrpel-li zamestnanec pracovní úraz pri odvracení skody hrozící tomuto zamestnavateli nebo nebezpecí prímo hrozícímu zivotu nebo zdraví, pokud zamestnanec tento stav úmyslne nevyvolal . Z této  formulace vyplývá, ze se vztahuje i na prípady, kdy hrozila skoda zamestnavateli, jenz zamestnanci odpovídá za pracovní úraz. Kdyz zamestnanec odvracel skodu hrozící jinému zamestnavateli, bude se moci v prípade úrazu dovolat pouze obdobných ustanovení v obcanském zákoníku. Kdyz vsak zamestnanec odvrací nebezpecí prímo hrozící zivotu nebo zdraví, nerozhoduje, zda toto nebezpecí ohrozovalo zamestnance u jeho zamestnavatele, tedy zamestnavatele, který mu odpovídá za úraz , nebo jiné osoby. Jde o obcanskoprávní povinnost zamestnance zasáhnout vzdy, kdyz vidí, ze je ohrozený zivot cloveka bez ohledu na to, zda jde o jeho spoluzamestnance ci jiné osoby.

Z dikce, ze jde o pracovní úraz, je jasné, ze toto ustanovení má na mysli prípady, kdy zamestnanec utrpí skodu na zdraví pri plnení pracovních úkolu nebo v  prímé souvislosti s ním. Je logické, ze nároku na odskodnení se nemuze dovolávat zamestnanec, jenz nebezpecí sám úmyslne vyvolal a posléze se snazil pouze zabránit dusledkum svého jednání.

Rozsah a zpusob náhrady skody

Zpusob a rozsah náhrady skody pri pracovních úrazech a nemocech z povolání je upraven v ustanoveních § 193 az 203 zákoníku práce a v § 25 az 29 narízení vlády c. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a nekteré dalsí zákony, ve znení nar.vl.c..461/2000 Sb..

V ustanovení § 193 zákoníku práce jsou taxativne vyjmenovány nároky, které muze postizený zamestnanec v prípade pracovního úrazu ci nemoci z povolání uplatnit vuci odpovednému zamestnavateli v rozsahu, v jakém tento za skodu odpovídá. Jedná se o náhradu za

1. ztrátu na výdelku
2. bolest a ztízení spolecenského uplatnení
3. úcelne vynalozené náklady spojené s lécením
4. vecnou skodu. 

V prípade, ze zamestnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemrel, je zamestnavatel podle ustanovení § 197 Zákoníku práce - téz v rozsahu své odpovednosti - povinen poskytnout :

1. náhradu úcelne vynalozených nákladu spojených s jeho lécením,
2. náhradu primerených nákladu spojených s pohrbem,
3. náhradu nákladu na výzivu pozustalých,
4. jednorázové odskodnení pozustalých,
5. náhradu vecné skody.

Pripravila JUDr. Eva Dandová

Více o této problematice naleznete v knize autorky clánku Odskodnování pracovních úrazu a nemocí z povolání.

TISKNOUT | POSLAT MAILEM