Poskození zdraví

Úraz na ceste ke stravování. Je to úraz pracovní?

24.02.2010 | ZDROJ: BOZPinfo.cz | AUTOR: Dandová Eva

Na dotaz odpovedela JUDr. Eva Dandová.

KLÍCOVÁ SLOVA: pracovní úrazy

Nase zamestnankyne  upadla na chodbe v nasem objektu pri ceste do nasí jídelny. Její pracoviste je ve vedlejsím objektu, musela tedy prejít pres ulici, do objektu, kde máme jídelnu, a kde se jí také úraz stal. Stravování pro nase zamestnance je takto zajistováno trvale s tím, ze prechází z jedné budovy do druhé, kde je jídelna. Jedná se o pracovní úraz?

Ano jedná. Výklad tomu v nedávné dobe dal Nejvyssí soud v judikátu 21 Cdo 1824/2005.  Judikát je sice vydán za právního stavu starého zákoníku práce, ale zde uvedený výklad musíme drzet i nyní.

V právní vete judikátu je zobecneno „Z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zamestnanec utrpel úraz, byla konána v objektu zamestnavatele (§ 25 odst. 3 narízení vlády c. 108/1994 Sb., dnes § 274 zákoníku práce), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sfére dispozice zamestnavatele, kde je zamestnanec povinen podrobit se pokynum zamestnavatele k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci; utrpí-li zamestnanec úraz mimo rámec techto prostor, není z tohoto hlediska významné, ze cesta po verejném prostranství byla k místu stravování jediným mozným prístupem.“

K tomu dále pak vylozil, ze podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce  (dnes § 380 zákoníku práce) doslo-li u zamestnance pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním k poskození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za skodu tím vzniklou zamestnavatel, u nehoz byl zamestnanec v dobe úrazu v pracovním pomeru.

Problematiku prímé souvislosti utrpeného úrazu s plnením pracovních úkolu resí soudní praxe v obecné poloze tím zpusobem, ze tuto souvislost je treba posuzovat z hlediska místního, casového a vecného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu cinnosti, pri níz doslo k úrazu, k plnení povinností, které pro zamestnance vyplývají z pracovního pomeru (srov. rozsudek Nejvyssího soudu Ceské republiky ze dne 20. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uverejnený v casopise Soudní judikatura roc. 2001, por. c. 11). V ponekud konkrétnejsí poloze je otázka prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu upravena ustanovením § 25 odst. 3, 4 a 5 narízení vlády c. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a nekteré dalsí zákony (dále jen „narízení vlády“)dnes § 273 a § 274 zákoníku práce).

Podle ustanovení § 25 odst. 3 narízení vlády (dnes § 274 zákoníku práce) v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu jsou úkony potrebné k výkonu práce a úkony behem práce obvyklé nebo nutné pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení a úkony obvyklé v dobe prestávky na jídlo a oddech konané v objektu zamestnavatele. Takovými úkony vsak nejsou cesta do zamestnání a zpet, stravování, osetrení, poprípade vysetrení ve zdravotnickém zarízení, ani cesta k nim a zpet, pokud není konána v objektu zamestnavatele. Vysetrení ve zdravotnickém zarízení provádené na príkaz zamestnavatele nebo vysetrení v souvislosti s nocní prací, osetrení pri první pomoci a cesta k nim a zpet jsou úkony v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu.

Výklad otázky, do jaké míry lze povazovat za pracovní úraz poskození zdraví, které zamestnanec utrpel cestou ke stravování a zpet, nebyl v minulosti jednotný, nebot drívejsí právní úprava stanovila pouze v obecné poloze (srov. § 41 odst. 3 narízení vlády c. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce), ze stravování nepatrí mezi úkony behem práce obvyklé nebo nutné pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení, které by byly v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu. Soudní praxe (srov. Zhodnocení býv. Nejvyssího soudu CSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uverejnené ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roc. 1976, str. 97, pod por. c. 11) vycházela z názoru, ze z úkonu potrebných k výkonu práce a úkonu behem práce obvyklých nebo nutných pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení „je vynato stravování, nikoliv také cesta ke stravování“, aniz vysvetluje, zda má na mysli cestu ke stravování v areálu zamestnavatele, anebo mimo nej. Jedna cást dobové literatury se tehdy klonila k názoru, ze by zamestnavatel „odpovídal za úraz, k nemuz by doslo cestou do závodní jídelny, jen kdyby se stal v areálu organizace“ (srov. Urbanec, A., Týcová, M., Odskodnování pracovních úrazu a nemocí z povolání, Praha, Práce, 1976, str. 39), zatímco jiní autori (Týc, J., a kol., Náhrada skody pri pracovních úrazech a nemocech z povolání, Praha - Práce 1977, str. 40) mínili, ze „opustí-li pracovník za úcelem stravování areál organizace, jde o prímou souvislost s plnením pracovních úkolu“. Presnejsí vymezení, v podstate totozné se soucasným stavem, prinesla az úprava obsazená v ustanovení § 37 odst. 3 narízení vlády c. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, v nemz se jiz - krome jiného - stanovilo, ze v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu není stravování, ani cesta k nemu a zpet, pokud není konána v objektu organizace.

Soucasná platná právní úprava obsazená v ustanovení § 25 odst. 3 narízení vlády c. 108/1994 Sb. (dnes § 274 zákoníku práce) uvedený vývoj reflektuje. Za pracovní úraz umoznuje povazovat poskození zdraví, které zamestnanec utrpel cestou ke stravování, jen jestlize tato cesta byla konána v objektu zamestnavatele. Východiskem úvah zde muze být okolnost, ze odpovednost zamestnavatele za skodu vzniklou pracovním úrazem - jde-li o rozsah úkonu potrebných k výkonu práce, úkonu behem práce obvyklých nebo nutných pred pocátkem práce nebo po jejím skoncení - má své místo jen v prípadech, kdy zamestnavatel muze mít moznost vlastními opatreními ovlivnit úroven bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci a kdy je zamestnanec povinen podrobit se pokynum zamestnavatele usmernujícím jeho jednání. Protoze toto pusobení preventivní povahy není zpravidla mozné mimo areál zamestnavatele, nelze po zamestnavateli spravedlive pozadovat, aby (obdobne, jako je tomu v prípade cesty do zamestnání a zpet - srov. § 190 odst. 2 zák. práce) (dnes § 380 zákoníku práce) odpovídal za úraz, k nemuz dojde mimo sféru jeho pusobnosti na verejném prostranství.

Vzhledem k tomu, ze v daném konkrétním prípade zamestnankyne utrpela úraz sice pri ceste za stravováním do druhé budovy zamestnavatele, nicméne na verejném prostranství, Nejvyssí soud její zalobu zamítl. Konstatoval, ze otázka stavebního usporádání budovy, ani okolnost, zda subjektivním duvodem opustení prostoru pusobnosti zamestnavatele bylo jedine stravování anebo jeste príciny jiné, se stravováním nesouvisející, nemení nic na skutecnosti, ze k úrazu doslo na ceste ke stravování mimo objekt zamestnavatele.

Z uvedeného vyplývá, ze z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zamestnanec utrpel úraz, byla konána v objektu zamestnavatele (dnes § 274 zákoníku práce), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sfére dispozice zamestnavatele, kde je zamestnanec povinen podrobit se pokynum zamestnavatele k zajistení bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci; utrpí-li zamestnanec úraz mimo rámec techto prostor, není z tohoto hlediska významné, ze cesta po verejném prostranství byla k místu stravování jediným mozným prístupem.

TISKNOUT | POSLAT MAILEM