Organizace a rízení BOZP

Muze zamestnavatel kontrolovat skrínky v satnách zamestnancu?

23.06.2008 | ZDROJ: BOZPinfo.cz | AUTOR: Dandová Eva

Na dotaz odpovedela JUDr. Eva Dandová.

KLÍCOVÁ SLOVA: pracoviste, pracovní prostredí

Je zamestnavatel oprávnen provádet namátkové prohlídky satnových skrínek zamestnancu napr. za úcelem zjistení odcizeného materiálu a jaký postup a podmínky se musí pri kontrole dodrzet?

Toto je slozitá otázka. Podle ustanovení § 248 odst. 2 zákoníku práce platí, ze „Zamestnavatel je z duvodu ochrany majetku oprávnen v nezbytném rozsahu provádet kontrolu vecí, které zamestnanci k nemu vnásejí nebo od neho odnásejí, prípadne provádet prohlídky zamestnancu. Pri kontrole a prohlídce podle vety první musí být dodrzena ochrana osobnosti podle § 11 obcanského zákoníku. Osobní prohlídku muze provádet pouze fyzická osoba stejného pohlaví.“ Podle tohoto ustanovení tedy zamestnavatel muze provádet „pouze“ kontrolu vecí, které zamestnanci k nemu vnásejí a které odnásejí, prípadne provádet osobní prohlídky zamestnancu. Správne by mel zamestnavatel napr. v pracovním rádu mít stanoveny podmínky, za kterých se tyto prohlídky u nej provádí a hlavne také, kdo je provádí. Je asi jasné, ze kdyz zákon ríká „zamestnavatel“, ze nemuze za zamestnavatele tyto prohlídky provádet najatá bezpecnostní agentura, která u zamestnavatele provádí ostrahu. O tom, ze platí ustanovení § 11 obcanského zákoníku: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména zivota a zdraví, obcanské cti a lidské dustojnosti, jakoz i soukromí, svého jména a projevu osobní povahy“ není také sporu. Zamestnavatel musí i pri prohlídkách respektovat zamestnancovu cest a dustojnost. K této otázce se vyjádril Nejvyssí soud, kdyz v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2172/2002 judikoval „Povinnost soustavne kontrolovat, zda zamestnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke skodám, ukládá zamestnavateli prijmout a soustavne uplatnovat takový souhrn zpusobu a forem kontroly plnení pracovních úkolu zamestnanci, který lze po nem vzhledem ke konkrétní casové a místní situaci rozumne pozadovat a který je zpusobilý co nejvíce omezit a snízit riziko vzniku skod.“.

Právo na ochranu osobnosti zamestnance nakonec vyplývá prímo i z Listiny základních práv a svobod, která je soucástí ústavního porádku, a to zejména z jejich clánku 7 a 10. Clánek 7 uvádí jen obecné pravidlo, ze ,,nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zarucena“ a omezena muze být ,,jen v prípadech stanovených zákonem“. V clánku 10, který upravuje podrobneji ochranu osobnosti, je stanoveno právo kazdého (tedy vsech fyzických osob): ,,aby byla zachována jeho lidská dustojnost, osobní cest, dobrá povest a chráneno jeho jméno“.

Je nepopiratelným faktem, ze by kazdý zamestnanec mel mít v rámci svého pracovního prostoru u zamestnavatele vymezen prostor (zásuvku pracovního stolu, satní skrín apod.), která bude jeho ciste soukromým místem. Podle ustanovení § 226 zákoníku práce  totiz platí: „Zamestnavatel je povinen zajistit bezpecné ulození svrsku a osobních predmetu, které zamestnanci obvykle nosí do zamestnání.“.  Tato povinnost zamestnavatele  je oproti starému zákoníku práce dnes podstatne omezena – dríve platilo, ze zamestnavatel mel povinnost i ochrany obvyklých dopravních prostredku, pokud jich zamestnanci pouzívají k ceste do zamestnání a zpet.  S tím, ze za obvyklý dopravní prostredek k ceste do zamestnání a zpet se pro tento úcel nepovazoval osobní automobil. Tuto povinnost mel zamestnavatel podle starého zákoníku práce i vuci vsem ostatním osobám, pokud jsou pro nej cinny na jeho pracovistích. Dnes vsak platí, ze zamestnavatel je povinen pouze zajistit bezpecné ulození svrsku a ostatních predmetu, které zamestnanci obvykle nosí do zamestnání, nic víc.

S tímto ustanovením pak bezprostredne souvisí ustanovení § 267 a § 268 zákoníku práce, podle kterých zamestnavatel odpovídá zamestnanci za skodu na vecech, které se obvykle nosí do práce a které si zamestnanec odlozil pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním na míste k tomu urceném nebo obvyklém. Ochrana soukromí zamestnance vsak nebyla resena ani starým a není resena ani novým zákoníkem práce. Právní stav je takový, ze pracoviste zamestnance „jako takové“ je prostorem, o kterém rozhoduje zamestnavatel a ten má k nemu tudíz neomezený prístup. Zamestnavatel má tudíz právo zamestnanci zakázat, aby si pracovní prostor (napr. kancelár ci skrínku v satne) vyzdobil podle svého vkusu obrázky, fotografiemi, kvetinami ci jiným drobnými predmety. O vzhledu kazdého pracoviste má právo rozhodnout zamestnavatel a jeho vedoucí zamestnanci.

Právní úpravu pracoviste a tedy i jeho vzhledu máme totiz resenou v zákoníku práce pouze z pohledu BOZP, dále v zákone c. 309/2006 Sb., o zajistení dalsích podmínek bezpecnosti a ochrany zdraví pri práci (ustanovení § 2) a v provádecím narízení vlády c. 101/2005 Sb., o podrobnejsích pozadavcích na pracoviste a pracovní prostredí. Ohledne vlastního vzhledu pracovist pak máme jeste strohé ustanovení § 224 odst. 1 zákoníku práce, z kterého mimo jiné vyplývá, ze zamestnavatel je povinen vytváret zamestnancum pracovní podmínky, které umoznují bezpecný výkon práce a ze za tím úcelem mimo jiné zajistuje zlepsení vzhledu a úpravy pracovist. Tato vsechna ustanovení vsak upravují pouze povinnosti zamestnavatele, ale neupravují právo zamestnance. O soukromí zamestnance, tedy o tom, ze by mel mít zamestnanec právo na nejaký vymezený prostor, kam si treba bude odkládat veci apod., vsak zákoník práce mlcí a tuto otázku neresí ani ostatní predpisy. Pro praxi bych vsak záverem pripomnela, ze je treba veskeré otázky kontroly zamestnancu nebo kontroly vecí zamestnancu resit v souladu se zásadou dobrých mravu (viz § 14 zákoníku práce).

TISKNOUT | POSLAT MAILEM