Organizace a rízení BOZP

Úraz na ceste do práce

14.05.2007 | ZDROJ: | AUTOR: Dandová Eva

Na dotaz odpovedela JUDr. Eva Dandová

KLÍCOVÁ SLOVA: doprava, úrazy, zivnostníci, koordinátori, praha, zamestnavatelé, inspekce, mimooip

Zamestnanec jezdí ze svého bydliste na pracoviste soukromým vozidlem a veze dalsí spolupracovníky. Dostává za to cestovné a diety a je na to vypsaný príkaz. Muj názor je, ze kdyz bude havárie a stane se úraz, ze to bude úraz pracovní. Zamestnavatel to popírá.

Nez si zodpovíme Vasi otázku, je treba si uvedomit, ze zákoník práce c. 262/2006 Sb. dokonce na dvou místech (v ustanovení § 274 odst. 1 veta druhá a v ustanovení § 380 odst. 3) zduraznuje, ze pracovním úrazem není úraz, který se zamestnanci prihodil na ceste do zamestnání a zpet. Cestou do zamestnání je pouze u zamestnancu v lesnictví, zemedelství a stavebnictví cesta z urceného shromazdiste na místo urcené k plnení úkolu (napr. na staveniste). V techto trech prípadech má zamestnavatel podle § 387 zákoníku práce shromazdiste urcit a pak platí, ze cesta na shromazdiste je cestou do zamestnání a cesta ze shromazdiste na místo urcené k plnení úkolu úkonem v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu.

Tato právní úprava je historická (byla puvodne v provádecích narízeních vlády ke starému zákoníku práce c. 65/1965 Sb.) a dnes je obsazena v ustanovení § 274 zákoníku práce. Ve vsech ostatních prípadech se cesta do zamestnání nepovazuje za úkon v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu a úraz na ní utrpený se nepovazuje za úraz pracovní, a to ani kdyz zamestnanec veze spolupracovníka automobilem zamestnavatele. Nicméne v nedávné dobe se Nejvyssí soud v judikátu Rc 21 Cdo 1148/2002 zabýval otázkou, zda by v prípade, kdy vedoucí zamestnanec odvází spoluzamestnance, nejde o úkon nutný, behem práce obvyklý a zduraznil, ze „V posuzované veci se odvolací soud pri zkoumání, zda k újme na zdraví zalobce doslo pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním, omezil na zjistení, ze zalobce byl na pracovní ceste a ze se iniciativne rozhodl bez souhlasu svého nadrízeného k odvozu jiného zamestnance zalované po skoncení práce do jeho bydliste. Ze zjistení, ze tato cesta byla ucinena bez povolení zalované, ucinil záver, ze „nebyla vykonána v souvislosti s výkonem práce“.

Tuto úvahu vsak vzhledem k okolnostem prípadu nelze povazovat za úplnou. Odvolací soud se vubec nezabýval tím, zda se v projednávané veci nejednalo kupríkladu o úkon behem práce obvyklý, ac okolnosti projednávané veci takové úvaze nasvedcují. Plní-li totiz zamestnanec pracovní úkoly (treba i na pracovní ceste) ve spolupráci s jinými zamestnanci, jejichz cinnost je k úspesnému provedení jeho pracovního úkolu nezbytná, muze z konkrétních okolností prípadu (napr. nutnost pracovat i po skoncení pracovní doby, obtíznost spojení verejnou dopravou, zdravotní stav, dostatecný odpocinek pred dalsím nástupem do práce, apod.) vyplynout vhodnost takového spolupracovníka také odvézt (prideleným sluzebním vozidlem) do jeho bydliste. Takový úkon by bylo mozno posoudit jako úkon behem práce obvyklý. Pri tomto posuzování bude - jak výse uvedeno - rozhodující, zda z hlediska vecného, místního i casového jde objektivne o cinnost konanou pro zamestnavatele. Okolnost, zda k takovému úkonu zamestnanec mel ci nemel výslovné oprávnení zamestnavatele nebo ze odvázený zamestnanec jiz neplnil pracovní úkoly, rozhodující význam nemá; pro vznik odpovednosti podle ustanovení § 190 zák. práce musí k újme na zdraví dojít pri plnení pracovních úkolu nebo v prímé souvislosti s ním u poskozeného zamestnance.“ V prípade zamestnance – ridice onoho referentského vozidla pak vyjádril Nejvyssí soud v rozsudku Rc 92/2003 21 Cdo 1755/2002 zásadu, ze „Dohodne-li zamestnavatel se zamestnancem, ze zamestnanec bude sverené sluzební vozidlo po skoncení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlisti, je i odvoz vozidla do bydliste zamestnance v prímé souvislosti s plnením pracovních úkolu; sverené sluzební vozidlo se stává z pohledu ustanovení § 135 odst. 3 písm. d) zák. práce (rozumej c. 65/1965 Sb., ve znení úcinném do 31.12.2000) pracoviste zamestnance.“

Nicméne tento záver je mozno aplikovat i dnes. Takze, jak je videt z výse uvedeného, není vec tak zcela jednoznacná, aby se mohlo ríci, ze úraz na ceste do zamestnání není úrazem pracovním. Jestli zamestnavatel má zájem na tom, aby svázel zamestnance vlastním vozidlem, pak by se skutecne musela celá vec zkoumat z hlediska vecného, místního a casového a zvazovat, zda nejde objektivne o cinnost konanou pro zamestnavatele. V prípade, kdy vsak zamestnanec pouzívá pouze svoje osobní auto (byt pro pracovní úcely), pak bych se více klonila k názoru zamestnavatele. Zamestnavatel by ale mel pregnantneji vyjádrit (práve z duvodu odstranení prípadných nejasností v souvislosti s mozným úrazem), zda souhlasí s tím, aby zamestnanec, který s jeho souhlasem pouzívá soukromé vozidlo k pracovním úcelum, v nem prevázel spoluzamestnance ci nikoliv práve z duvodu, aby se nemohlo dovozovat, ze se jedná o cinnost objektivne vykonávanou ve prospech zamestnavatele. Zamestnavatel totiz musí dát i zamestnanci, který pouzívá své soukromé vozidlo za úcelem pracovní cesty, pokyny k prubehu pracovní cesty. Jinak v prípade odskodnení úrazu vzniklého pri provozu motorových vozidel platí, ze odpovídá ten, kdo skodu zavinil (lhostejno jestli ridic zamestnavatele nebo jiný úcastník silnicního provozu) a skoda se odskodnuje podle stejných zásad jako v prípade pracovního úrazu (stejné druhy náhrad skody). Rozdíl je pouze v tom, ze odpovednost zamestnavatele podle zákoníku práce je objektivní, nezkoumá se zavinení zamestnavatele, odpovednost podle obcanského zákoníku je subjektivní a zde je treba prokázat dotycnému zavinení a poskozený se hojí na tom ridici, který skodu zavinil.

JUDr. Eva Dandová

TISKNOUT | POSLAT MAILEM